70 CO 64/2022-146 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce vedené soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad], pod sp. zn. [spisová značka], uvedených v soupisu movitých věcí povinného ze dne 24. 5. 2018 pod položkami [číslo] [anonymizováno] [značka automobilu], položky č. 3 - 4 ks různých židlí, 3 ks lavice s [anonymizováno], odkládací stolek, 5 ks stolků, položky č. 4 - Počítač LG, [anonymizována dvě slova], položka č. 7 - Solárium [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení] [příjmení], rok výroby 2000, položka č. 8 - [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova], rok výroby 2005 (I. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). 2. Jednalo se v pořadí již o druhý rozsudek soudu prvního stupně, když první rozsudek ze dne 16. 1. 2020, č. j. 29 C 122/2018-71, byl usnesením odvolacího soudu ve výrocích II. a III. zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Předmětem odvolacího řízení zůstal nárok žalobkyně na vyloučení movitých věcí, uvedených ve výrokové části rozsudku, z exekuce, kdy žalobkyně měla za to, že uvedené movité věci nabyla do svého vlastnictví na základě platných kupních smluv, kdy jednotlivé movité věci byly specifikovány dostatečně určitě a tyto movité věci následně pronajala společnosti [právnická osoba] (dále jen povinná) na základě smluv ze dne 1. 11. 2014 a 28. 3. 2017, což byl důvod, proč se movité věci nacházely v provozovnách povinné, kde byly následně sepsány soudním exekutorem Mgr. [jméno] [příjmení]. Měla za to, že konkrétněji nešlo movité věci ve smlouvách specifikovat, když mezi stranami kupní smlouvy bylo zřejmé, jaké konkrétní movité věci jsou převáděny, když se jednalo o soubor použitých věcí, které tvořily vybavení u jednotlivých provozoven. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že i přesto jsou kupní smlouvy neplatné, tak by nabyla žalobkyně vlastnické právo k nim vydržením, neboť byla v dobré víře, že je vlastníkem těchto věcí po dobu více než 3 let. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, navrhla její zamítnutí, poukázala na to, že žalobkyně je personálně propojena s povinnou, mají stejné statutární orgány, stejný předmět podnikání a je v zájmu žalobkyně, aby se povinná vyhnula exekuci. Měla za to, že jednotlivé movité věci nebyly v kupních smlouvách dostatečně určitě specifikovány a movité věci, u kterých bylo částečně vyhověno, byly v kupních smlouvách označeny podrobněji. Po doplnění dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť povinná jako prodávající v době uzavření kupních smluv (dne 9. 7. 2013, 10. 5. 2013 a 17. 12. 2012) věděla, že jsou zahájena exekuční řízení na její majetek a není oprávněna movité věci převést do vlastnictví jiné osoby pod sankcí neplatnosti, kdy další důvod neplatnosti kupních smluv spatřoval v neurčitosti jejich předmětu. K vydržení rovněž dojít nemohlo, neboť žalobkyně nebyla se zřetelem k okolnostem v dobré víře, že jí věci patří, a to s ohledem na personální propojenost žalobkyně a povinné. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, když nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně ohledně neurčitosti kupních smluv ze dne 9. 7. 2013, 10. 5. 2013, 7. 12. 2012 a v tomto směru odkázala na konkrétní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Dále poukázala na právní úpravu týkající se prodeje věcí úhrnkem (jak stojí a leží), kdy dostatečné určení předmětu kupní smlouvy v těchto případech nelze ztotožňovat s konkretizací jednotlivých věcí, které předmět smlouvy tvoří (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 441/2003), a dále zdůraznila obecné výkladové pravidlo, že na právní jednání se má spíše hledět jako na platná než neplatná. Dále považovala závěr soudu prvního stupně o neplatnosti kupních smluv z důvodu porušení generálního inhibitoria na majetek povinné za nesprávný, a to s odkazem na ust. § 44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., kdy v případech porušení tohoto generálního inhibitoria se právní jednání považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Jelikož v tomto řízení nebylo prokázáno, že by se kterýkoli z těchto subjektů relativní neplatnosti dovolal, nemohou být uvedené kupní smlouvy z tohoto důvodu neplatné. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně ohledně absence dobré víry žalobkyně spočívající také v tom, že si žalobkyně mohla nahlédnutím do centrální evidence exekucí zjistit, že vůči povinné jsou vedeny exekuce, když tento rejstřík nemá formální publicitu a nahlížení do něj je podmíněno registrací a poměrně vysokou poplatkovou povinností. Zdůraznila, že i kdyby tak učinila, tak by kupní smlouvy i přesto byly platné, pokud by některý z oprávněných subjektů nevznesl námitku relativní neplatnosti. Nelze přičítat k tíži žalobkyni ani povinné, že tyto oprávněné osoby svého práva nevyužily. Uzavřením kupních smluv nedošlo ke zkrácení věřitele, neboť žalobkyně povinné zaplatila kupní cenu a pro účely exekuce došlo ke stejnému uspokojení, jaké by bylo možné očekávat z prodeje movitých věcí. Pokud by byly kupní smlouvy shledány neplatnými, nabyla by žalobkyně vlastnické právo k nim vydržením. Jelikož žalobkyni svědčí vlastnické právo k předmětným movitým věcem, buď na základě kupních smluv, nebo vydržením, měly by být z exekuce vyloučeny, a proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. 4. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného, zopakovala argumentaci učiněnou v řízení před soudem prvního stupně, jednotlivé kupní smlouvy měla za neurčité, a tudíž absolutně neplatné, poukázala na personální propojenost povinné, žalobkyně a dalších firem, kdy tyto mají stejného statutárního zástupce a stejný předmět podnikání. Žalobkyně tak může mít zájem na tom, aby se povinná vyhnula uspokojení pohledávky žalované v exekuci. 5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř. přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) a d) o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Podle ust. § 267 o.s.ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona. 7. Podle § 68 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb. může žalobu na vyloučení věci podle § 267 občanského soudního řádu navrhovatel podat u exekučního soudu do 30 dnů od doručení rozhodnutí exekutora, kterým nevyhověl, byť jen zčásti, jeho včas podanému návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu. O tom musí být navrhovatel exekutorem poučen. Od podání návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu do uplynutí lhůty podle věty první a po dobu řízení o žalobě nelze sepsané movité věci prodat. 8. Podle § 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. 9. Ani jeden z účastníků nevěděl, zda movité věci, jejichž vyloučení se žalobkyně v tomto řízení domáhá, existují, a tudíž ani kde se nacházejí. 10. Mezi účastníky bylo sporné, zda kupní smlouva ze dne 7. 12. 2012, na základě které měla žalobkyně nabýt vlastnické právo k soláriu [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova], rok výroby 2005 (dále jen položka č. 8), ze dne 10. 5. 2013, na základě které měla nabýt vlastnické právo k soláriu [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení] [příjmení], rok výroby 2000 (dále jen položka č. 7) a ze dne 9. 7. 2013, na základě které měla nabýt vlastnické právo ke kávovaru [anonymizováno] (dále jen položka č. 2), 4 ks různých židlí, lavice se 3 židlemi, odkládací stolek, 5 ks stolů (dále jen položka č. 3), a k počítači LG, [anonymizována dvě slova] (dále jen položka č. 4), jsou platnými právními jednáními a v případě, že nikoliv, zda mohla žalobkyně nabýt vlastnické právo k nim vydržením. Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování jednotlivými kupními smlouvami, dále smlouvami o nájmu movitých věcí uzavřených dne 1. 11. 2014 mezi [právnická osoba] jako pronajímatelem a povinnou jako nájemcem, včetně přílohy č. 1, ze dne 28. 3. 2017 uzavřené mezi žalobkyní jako pronajímatelem a povinnou jako nájemcem, ze dne 1. 11. 2014 uzavřené mezi žalobkyní jako pronajímatelem a povinnou jako nájemcem; dále výpisy z obchodních rejstříků žalobkyně, povinné a [právnická osoba], aktualizovaným soupisem majetkové podstaty [právnická osoba] ke dni 31. 5. 2015 a žalobami a usneseními o zastavení řízení vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 31 C 167/2015, 21 C 168/2015, 29 C 166/2015, 36 C 168/2015. Poté dospěl ke stejnému závěru ohledně neurčitosti předmětu jednotlivých kupních smluv