14 CO 25/2022-60 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Břeclavi („ soud prvního stupně“) zamítl žaloba o povinnost žalované zaplatit žalobci částku 172 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 50 094 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že závazek žalované vůči žalobci zanikl, neboť žalovaná byla v insolvenčním řízení po splnění oddlužení osvobozena od placení i těch pohledávek, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, tedy těch, které nebyly přihlášeny, ač přihlášeny být měly, což je případ žalobce. Principu spravedlnosti na základě toho, že žalovaná v insolvenčním řízení neuvedla dluh vůči žalobci, se nelze dovolávat. Zde odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. 3. 2019, č. j. 3 VSPH 514/2019-A-14. 2. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě žalobce odvolání, kterým navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání, případně rozhodnutí samotným odvolacím soudem. Žalovaná nejednala poctivě vůči žalobci i„ orgánům státní správy“, konkrétně Krajskému soudu v Brně. [jméno] zaslala soudu vyjádření z [datum] v průběhu insolvenčního řízení, v němž uznala svůj závazek vůči žalobci a zavázala se jej splatit po skončení insolvenčního řízení. To bylo ukončeno, její závazek však splněn nebyl. Závazek uznaný v insolvenčním řízení je nový závazek odlišný od závazků přihlášených v insolvenčním řízení, proto se na něj závěry soudu nevztahují. Nepoctivost žalované spatřuje v tom, že svůj závazek uznala jen proto, aby se vyhnula zrušení oddlužení pro nepoctivý záměr. Její jednání proto nepožívá právní ochrany. Zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS I. ÚS 643/04 a na § 2 odst. 3 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Žalovaná zneužila orgán justice k průběhu oddlužení a žalobce uvedla v omyl. S odvoláním do výroku I souvisí i odvolání do výroku II. 3. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání žalobce navrhla rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. S odvoláním nesouhlasí, ztotožňuje se s rozsudkem. Nesouhlasí s tím, že by uvedla žalobce v omyl a zneužila orgán justice v průběhu oddlužení. Znovu odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z [datum]. Žalovaná splnila podmínky oddlužení, byla osvobozena od placení dalších pohledávek a došlo k zániku pohledávky žalobce, kterou včas do insolvenčního řízení nepřihlásil. Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu není přiléhavý a k případu se nevztahuje. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), je odůvodněno odvolacími důvody podřaditelnými pod ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., zopakoval či doplnil dokazování některými posléze uvedenými důkazy provedenými soudem prvního stupně nebo vyplývajícími z obsahu spisu, aniž by tak došlo k porušení § 205a nebo § 211a o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce do výroku o věci samé není důvodné. 5. Žalobce se domáhá v řízení proti žalované zaplacení částky 172 000 Kč na základě tvrzení, že podle usnesení Okresního soudu v Břeclavi„ č.j. 41 D 1394/2014“ se žalovaná zavázala zaplatit žalobci 600 000 Kč do [datum], zaplatila žalobci 400 000 Kč a dohodou o uznání závazku ze [datum] se zavázala uhradit zůstatek 200 000 Kč ve splátkách po 3 500 Kč měsíčně, zaplatila však jen dalších 28 000 Kč. [příjmení] 172 000 Kč nezaplatila. Žalovaná se žalobě brání tvrzením, že [datum] podala návrh na prohlášení úpadku spojený s povolením jeho řešení oddlužením. O úpadku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z [datum], kterým vyzval věřitele k přihlášení pohledávek do 30 dnů od zveřejnění rozhodnutí o úpadku. Žalobce však svou pohledávku ve lhůtě nepodal. Usnesením Krajského soudu v Brně ze [datum] bylo rozhodnuto o splnění oddlužení a osvobození dlužnice od placení neuspokojených pohledávek i pohledávek, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky nepřihlásili, ač tak učinit měli. Žalobce tak nemá na zaplacení pohledávky nárok. 6. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 7. Podle 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. 8. Podle § 639 uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby. 9. Uznání dluhu je, spolu se smluvní pokutou, způsobem utvrzení dluhu. Uznání dluhu není právním titulem vzniku dalšího (vedlejšího) závazku vedle závazku původního. Existující dluh se jím utvrzuje, nezpůsobuje však jeho zánik. Uznáním se nemění právní důvod dluhu. Uznání je tak nástrojem preventivním a vede k posílení procesní pozice věřitele v případném sporu. Důsledkem uznání dluhu písemným prohlášením dlužníka je vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval. Hmotněprávní ustanovení § 2053 o. z. má vazbu na procesní ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka. Důkazní břemeno se tak přesouvá na dlužníka, který musí prokázat, že dluh vůbec nevznikl, nebo že byl splněn či zanikl z jiného důvodu. Uznání dluhu má také za následek prodloužení promlčecí doby. 10. Podle § 109 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2019, dále jen insolvenční zákon, se zahájením insolvenčního řízení se spojují (mimo jiné) tyto účinky: a) pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou, c) výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému. 11. Podle § 173 insolvenčního zákona věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá (odst. 1). Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí (odst. 2). 12. Podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (podle znění účinného od 1. 6. 2019 se osvobození podle věty první nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku, viz § 414 odst. 1 věta druhá). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odst. 2). 13. Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka. Taková pohledávka získává podobu tzv. naturální obligace. Pohledávka sice v neuhrazeném rozsahu nadále existuje, dlužník však je rozhodnutím insolvenčního soudu zbaven povinnosti ji věřiteli zaplatit. Koncepce oddlužení nadto i při rozhodování o osvobození od placení pohledávek vychází z toho, že je na dlužníku, zda dobrodiní