15 CO 166/2022-77 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném podáním žaloby [datum] se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 43 313 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 48 050,06 Kč. Nárok odůvodnil tím, že žalovaná jako jeho zaměstnavatel mu v období od července 2007 do února 2010 prováděla neoprávněné srážky ze mzdy a že žalovaná částka 43 313 Kč představuje součet těchto neoprávněných srážek. V průběhu řízení (u jednání [datum]) rozšířil žalobu i o povinnost žalované vydat žalobci výplatní lístek za únor 2010. Změna žaloby byla soudem I. stupně připuštěna. 2. Žalovaná nesouhlasila se zaplacení částky 43 313 Kč s příslušenstvím. K tomuto nároku vznesla námitku promlčení. Dále namítala, že srážky ze mzdy v předmětném období prováděla oprávněně s tím, že se jednalo o krácení odměn ve výši 50- 500 Kč měsíčně za nepoužívání stejnokroje a že žalobce o tomto postupu byl informován a nic proti tomu nenamítal. Poukazovala také na to, že žalobce námitku neoprávněnosti srážek uplatnil už v jiném řízení vedeném před soudem I. stupně pod sp. zn. 13 C 29/2010 (řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru) a následně před odvolacím soudem (sp. zn. 15 Co 161/2017). K požadavku na vydání výplatního lístku za únor 2010 uvedla, že nebude problém tento výplatní lístek žalobci vydat. 3. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem z 19. 8. 2022, č. j. 115 C 244/2021-54, kterým zamítl žalobu ohledně povinnosti zaplatit žalobci částku 43 413 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 48 050,76 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost vydat žalobci výplatní lístek za únor 2010 (výrok II.), nepřiznal žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok IV.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že zamítnutí žaloby na zaplacení částky 43 413 Kč s příslušenstvím je postaveno na závěru o promlčení uplatněného nároku. Soud I. stupně v tomto směru poukázal na to, že podle § 629 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění (občanský zákoník) trvá promlčecí lhůta 3 roky, že nárok na zaplacení části mzdy za poslední měsíc předmětného období (únor 2010) mohl žalobce uplatnit u soudu poprvé [datum] (jelikož mzda je splatná po vykonání práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu) a že z tohoto důvodu se nárok promlčel uplynutím 3 let od data [datum]. S ohledem na závěr o promlčení uplatněného nároku neposuzoval oprávněnost postupu žalované provádět srážky ze mzdy žalobce. O povinnosti žalované vydat žalobci výplatní lístek rozhodl podle § 142 odst. 5 zákoníku práce. Náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků s ohledem na to, že oba účastníci se této náhrady výslovně vzdali. O povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek rozhodl podle § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích, neboť v průběhu řízení žalobce rozšířil žalobu i na vydání výplatního lístku za únor 2010. 4. Proti tomuto rozsudku žalobce podal odvolání, které směřovalo do zamítavého výroku I. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu o tom, že jeho nárok je promlčen. Poukazoval na ust. § 636 odst. 2 občanského zákoníku a na to, že žalovaná mu nevyplacením části mzdy způsobila škodu. Tato škoda byla způsobena úmyslně, proto se jeho nárok promlčuje až po 15-ti letech, nikoli po 3 letech, jak uvedl soud I. stupně. Navrhl, aby rozsudek byl zrušen a vrácen zpět soudu I. stupně, případně aby rozsudek byl změněn tak, že jeho žalobě bude vyhověno. 5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, který považovala za věcně správný. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 7. Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění (dále také nový občanský zákoník nebo o.z.) podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. 8. Podle § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také starý občanský zákoník nebo obč. zák.) se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ [číslo]). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. 9. Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. 10. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně o promlčení nároku žalobce (na zaplacení částky 43 413 Kč s příslušenstvím) uplatněného touto žalobou. Dle tvrzení žalobce se jednalo o neoprávněné srážky ze mzdy za období od července 2007 do února 2010. Za každý měsíc tohoto období mohl být nárok uplatněn vždy 1. dne v měsíci následujícím po měsíci, kdy mzda byla splatná. Z toho vyplývá, že za poslední měsíc předmětného období (únor 2010) mohl být nárok uplatněn u soudu dnem [datum]. Od tohoto dne se odvíjela promlčecí doba k uplatněnému nároku (srážky za únor 2010). 11. Právní závěr soudu I. stupně ohledně promlčení je třeba poopravit jen ohledně použití právního předpisu upravující promlčení. Za situace, kdy zákoník práce platný v době vzniku nároku, neobsahoval úpravu promlčení, je třeba použít obecnou úpravu občanského zákoníku, nikoli však nového občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, ale starého občanského zákoníku účinného v době vzniku nároku, tedy zákon č. 40/1964 Sb. (viz. přechodná ustanovení § 3036 o.z.). Jak vyplývá ze shora citovaného zákonného ust. § 101 odst. 1 obč. zák. obecná promlčecí doba byla tříletá. Proto se nárok žalobce (i kdyby existoval) promlčel nejpozději k [datum]. 12. K odvolací námitce žalobce v tom směru, že se jedná o úmyslnou škodu, která byla způsobena žalovanou, je třeba uvést, že tato námitka není opodstatněná. V prvé řadě je to z toho důvodu, že se v daném případě nejedná o nárok z titulu náhrady škody, ale o nárok z titulu doplacení mzdy. I kdyby se však (hypoteticky) jednalo o úmyslnou škodu, pak by podle § 106 odst. 2 obč. zák. přicházela do úvahy objektivní promlčecí doba v délce 10 let, neboť 15-ti letou objektivní promlčecí dobu stanoví až nový občanský zákoník (§ 636 odst. 2 o.z.). I kdyby se jednalo o úmyslnou škodu, i tak by nárok byl promlčen, neboť žalobce zapomíná na to, že pro posouzení promlčení není rozhodná jen objektivní lhůta, ale i subjektivní, která byla pro právo na náhradu škody podle § 106 odst. 1. obč. zák. stanovena na 2 roky (pro úplnost lze dodat, že podle § 629 odst. 1 nového občanského zákoníku je tato subjektivní lhůta tříletá). Nárok žalobce by tedy byl promlčen, i kdyby se jednalo o úmyslnou škodu, ať už v režimu nového nebo starého občanského zákoníku. 13. Za situace, kdy žalovaná vznesla námitku promlčení a kdy soud dospěl k závěru, že tato námitka je důvodná, postupoval soud I. stupně v souladu s ustálenou praxí, když neposuzoval, zda srážky prováděné ze mzdy žalobce v předmětném období byly oprávněné či neoprávněné. 14. Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř. napadený výrok I. rozsudku soudu I. stupně potvrdil, a to včetně správného závislého výroku III. o náhradě nákladů řízení (výrok I. tohoto rozsudku). 15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení vůči neúspěšnému žalobci. V souvislosti s odvoláním vzniklo žalované právo na náhradu paušálních výdajů nezastoupeného účastníka ve výši 600 Kč (2x 300 Kč), a to za písemné vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu (§ 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.). Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.