15 CO 30/2022-659 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném podáním žaloby [datum] se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum], kterým měl skončit jeho pracovní vztah k žalované založený pracovní smlouvou z [datum] k [datum], je neplatné. V žalobě tvrdil, že dne [datum] uzavřel jako zaměstnanec se žalovanou jako zaměstnavatelem pracovní smlouvu, na základě, které byl u žalované zaměstnán na pozici ředitel společnosti; den nástupu do práce byl stanoven na [datum]. Tvrdil dále, že dne [datum] mu bylo ze strany žalované doručeno okamžité zrušení pracovního poměru z [datum], kterým žalovaná okamžitě zrušila jeho pracovní poměr z důvodu údajného porušení pracovněprávních povinností ze strany žalobce. Důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru dle žalované spočívaly v následujících sedmi skutečnostech: -) žalobce měl v blíže nespecifikované době určit k výkonu práce pro svou společnost ([právnická osoba] [IČO], sídlem [adresa]) zaměstnance žalované, konkrétně [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a Bc. [jméno] [příjmení], ačkoliv mzdové, jakož i další náklady na tyto zaměstnance, nadále nesla žalovaná (důvod 1) -) žalobce v období od [datum] údajně nerespektoval povinnost zdržovat se během pracovní doby na místě výkonu práce (důvod 2) -) od roku 2017 měl žalobce vystavit za poradenské služby přijaté od [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] ([IČO], sídlem [adresa]), v níž je žalobce ovládající osobou, faktury v celkové částce 12 408 309 Kč, které měl současně ze své pozice ředitele nechat za žalovanou zaúčtovat a vydat pokyn k jejich proplacení (důvod 3) -) v lednu 2019 měl žalobce vydat pokyn účetní žalované k zaplacení částek ve výši 1 250 000 Kč, 10 000 EUR a 10 000 USD ve prospěch [právnická osoba] [anonymizováno] (důvod 4) -) v březnu 2019 měl žalobce rozhodnout o prodeji některých vozidel žalované pod jejich tržní cenou, čemuž bylo žalovanou zabráněno (důvod 5) -) v lednu 2019 měl žalobce převést internetové domény vlastněné žalovanou na svou [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] (důvod 6) -) v roce 2018 měl žalobce nechal zaúčtovat v účetnictví žalované daňové doklady, které nijak nesouvisely s předmětem podnikání žalované, a nebyly pro ni tudíž daňově uznatelnými náklady (důvod 7). 2. Žalobce s důvody pro okamžité zrušení jeho pracovního poměru nesouhlasil. Poukazoval na to, že své pracovní povinnosti ve vztahu k žalované vždy plnil řádně a že během celé doby trvání pracovního poměru neobdržel ze strany žalované žádné oznámení o nespokojenosti s jeho pracovním výkonem či jakoukoliv výtku směřující vůči plnění jeho pracovněprávních povinností. Z těchto důvodů dne [datum] zaslal žalované žádost o přidělování práce a naplňování pracovní smlouvy, která byla žalované doručena [datum]. Jelikož na tuto žádost žalovaná nereagovala, nezbylo mu než podat žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Poukázal na to, že žalobu podal v zákonné dvouměsíční lhůtě ve smyslu § 72 zákoníku práce. 3. Žalovaná žalobu považovala za nedůvodnou a navrhovala její zamítnutí. Bránila se nejprve tím, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce bylo z její strany provedeno v souladu se zákonem, když žalobce porušil své pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. V průběhu řízení pak začala poukazovat i na to, že pracovní poměr žalobce u žalované zanikl již k [datum], a to tím, že k tomuto dni byl jmenován do funkce jediného člena představenstva žalované a že od té doby činnost, kterou měl pro žalovanou vykonávat na základě pracovní smlouvy z pozici ředitele společnosti, nadále vykonával z pozice člena představenstva žalované. Proto pracovní poměr žalobce u žalované zanikl konkludentní dohodou účastníků. 4. Soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování listinnými důkazy i výslechem řady svědků a poté ve věci rozhodl rozsudkem z 9. 11. 2021, č. j. 10 C 121/2019-428, kterým žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce u žalované zamítl (výrok I), žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 66 731,50 Kč (výrok II) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 952 Kč, a to ve prospěch České republiky – na účet (přesně specifikovaný) Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (výrok III). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud I. stupně se nejdříve zabýval námitkou žalované v tom směru, že pracovní poměr žalobce ke dni jeho okamžitého zrušení již neexistoval, když měl zaniknout k [datum] (jmenováním do funkce jediného člena představenstva žalované). Zde soud I. stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že činnost žalobce vykonávaná z pozice člena představenstva žalované se zcela kryla s jeho činností vykonávanou z pozice ředitele společnosti. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, podle kterého činnost, kterou člen statutárního orgánu vykonává z titulu funkce člena tohoto orgánu (protože spadá do náplně této funkce), nemůže tento člen vykonávat současně jako závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. Poukázal dále i na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 190/15, který se rovněž týkal tzv. souběhu funkcí a ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že ustálená judikatura obecných soudů o neplatnosti pracovních smluv, které byly uzavřeny pro stejnou činnost, jakou vykonává statutární orgán, je soudcovským dotvářením práva proti zájmům soukromých osob, ačkoliv zákaz tzv. souběhu funkcí statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu zákon nikdy výslovně nestanovil; tento zákaz judikaturně dotvořily až obecné soudy. Dle Ústavního soudu tento výklad není v souladu s ústavněkonformním výkladem, když při posuzování smlouvy je vždy třeba upřednostňovat takový výklad, který nezakládá její neplatnost, jsou-li možné oba výklady. Soud I. stupně poté dospěl k právnímu závěru, že za situace, kdy provedeným dokazováním bylo prokázané, že žalovaná žalobci v období od roku 2017 až do února 2019 pravidelně každý měsíc poskytovala finanční plnění, že mu za období leden 2017 až březen 2019 vystavila potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a že mu následně zaslala okamžité zrušení pracovního poměru, při respektování zásady pacta sunt servanda, jakož i dobré víry zaměstnance, pracovní poměr žalobce ke dni učinění okamžitého zrušení pracovního poměru existoval. Dodal dále, že pokud by pracovní poměr žalobce netrval po celou dobu trvání funkce člena představenstva, pak by se jeho pracovní poměr přinejmenším obnovil po jeho odvolání z funkce člena představenstva žalované (dne [datum]). Z těchto důvodů se soud I. stupně zabýval věcným přezkumem okamžitého zrušení pracovního poměru. Zde na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že pokud se týká vytýkaného jednání žalobce (specifikovaném v odstavci 1 odůvodnění tohoto rozsudku), tak důvody 1, 2, 3, 4, 6 a 7 nebyly prokázány. K odlišnému závěru dospěl pouze u jednání specifikovaným v okamžitém zrušení pracovního poměru tím, že v březnu 2019 měl žalobce rozhodnout o prodeji některých vozidel žalované pod jejich tržní cenou (důvod 5). Zde soud I. stupně učinil skutkový závěr, že se jednalo o vozidlo [značka automobilu], [registrační značka], když dle znaleckého posudku tržní cena tohoto vozidla k [datum] činila 156 710 Kč, přičemž žalobce toto vozidlo prodal svým známým za kupní cenu ve výši 90 000 Kč. Tím porušil povinnost nezpůsobovat zaměstnavateli škodu; jednalo se tedy o přímý útok na majetek zaměstnavatele, proto žalovaná za dané situace mohla žalobci okamžitě zrušit jeho pracovní poměr. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 66 731,50 Kč O náhradě nákladů řízení státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř., když uvedl, že přiznaná částka 1 952 Kč představuje náklady na svědečné svědka [jméno] [příjmení] (o kterém bylo rozhodnuto usnesením ze [datum]). 5. Žalobce proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání. V něm namítal, že v jeho případě nebyl dán ani důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, který měl spočívat v tom, že v březnu 2019 měl rozhodnout o prodeji automobilu žalované pod jeho tržní cenou, tak jak k tomu dospěl soud. V tomto směru namítál nesprávné skutkové závěry i nesprávné právní hodnocení. Navrhl, aby napadený rozsudek byla změněn tak, že jeho žalobě bude vyhověno. 6. Žalovaná napadený rozsudek považovala za věcně správný, byť měla za to, že zamítnutí žaloby se mělo zakládat na jiných důvodech. Nadále trvala na tom, že pracovní poměr žalobce zanikl k [datum] a že následné okamžité zrušení tohoto pracovního poměru (ze strany žalované) bylo nicotným právním jednáním. Poukázala na to, že účastníci se (po [datum]) dohodli, že žalobce bude nadále vykonávat funkci člena představenstva žalované a že už nebude jejím zaměstnancem. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku. 7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§