18 CO 10/2022-146 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným usnesením soud I. stupně ve výroku I zastavil řízení o nařízení prodeje zástavy – nemovitých věcí v tomto výroku specifikovaných ohledně částky 74.687,38 Kč a dále smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 277.937,38 Kč od [datum] do zaplacení. Ve výroku II soud I. stupně nařídil prodej zástavy – nemovitých věcí v tomto výroku specifikovaných za účelem uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 600.000 Kč. Ve výroku III bylo uvedeno, že o náhradě nákladů řízení soud nerozhoduje. 2. Proti usnesení soudu I. stupně podala odvolání zástavní dlužnice. Uvedla, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V insolvenčním řízení obligačního dlužníka byla pohledávka zástavního věřitele popřena. Obligační dlužník reálně nepodnikal, šlo tedy o spotřebitelský úvěr. Zástavní smlouva je neplatná a nedošlo k zesplatnění. Navíc zástavní dlužnice pravidelně hradí 5.799 Kč měsíčně. Není dán nárok zástavního věřitele na smluvní pokuty. Vůbec nebylo řešeno, z čeho se skládá nárok 600.000 Kč. Zástavní dlužnice žádala, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně změnil, zastavil řízení a přiznal zástavní dlužnici náhradu nákladů řízení. 3. Zástavní věřitel ve vyjádření k odvolání odkázal na skutečnosti podrobně uvedené v návrhu na zahájení řízení. Nebylo prokázáno, že by obligační dlužník nebyl podnikatelem. Obligační dlužník nesplnil ani triviální povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy. Rozhodnutí soudu I. stupně pokládal zástavní věřitel za věcně správné. 4. Zástavní dlužnice v doplnění odvolání poukázala na průběh insolvenčního řízení obligačního dlužníka, pokud jde o částku 600.000 Kč. Navrhla výslech insolvenční správkyně k otázkám v tomto podání specifikovaným. 5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející a dospěl poté k závěru, že odvolání zástavní dlužnice není opodstatněné. 6. Projednávanou věc je třeba s ohledem na den uzavření zástavní smlouvy [datum] posuzovat podle ustanovení § 1309 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Řízení o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno dne [datum], postupuje se v něm tedy podle ustanovení § 353 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních č. 292/2013 Sb. (dále jen „z. ř. s.“). 7. Podle § 358 odst. 1 věta první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. 8. Podle ustanovení § 358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy. 9. Výrok I usnesení soudu I. stupně nebyl napaden odvoláním, nabyl již právní moci a nepodléhá přezkumu odvolacího soudu. 10. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, které jej vedly k vyhovění návrhu zástavního věřitele na soudní prodej zástavy. 11. V obecné rovině nutno zdůraznit, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 věta první z. ř. s ., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v tomto ustanovení, jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je zvláštním typem řízení před soudem, jehož smyslem je dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek z něhož se může uspokojit zástavní věřitel. Skutečnosti uvedené v § 358 odst. 1 věta první z. ř. s . se v tomto řízení neprokazují, stačí, aby listinami byly osvědčeny, tedy aby se jevily alespoň jako pravděpodobné. Povaha řízení nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků, resp. ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Protože v řízení o soudním prodeji se neprovádí dokazování, nepřichází v něm úvahu použití § 357 z. ř. s., jehož zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou. V odvolacím řízení se pak nepoužije ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s . To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v § 358 odst. 1 větě první z. ř. s . a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy. Soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s . doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo. To znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy. 12. Dále je třeba uvést, že zajištěnou pohledávku lze pokládat za doloženou tehdy, bude-li rovněž alespoň osvědčena výše vzniklé pohledávky a její příslušenství. Žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy lze považovat za úplnou a výrok usnesení soudu je z materiálního hlediska vykonatelný (§ 261a odst. 4 o. s. ř.) pouze v případě, že obsahují údaj o výši zástavním právem zajištěné pohledávky a jejího příslušenství. 13. Výše uvedené v nyní projednávané věci znamená, že odvolací námitky zástavní dlužnice nemohou v této fázi řízení obstát. Zástavní věřitel předložením zástavní smlouvy [číslo] uzavřené mezi účastníky dne [datum], smlouvy o úvěru uzavřené téhož dne mezi zástavním věřitelem a [jméno] [příjmení] a výpisem z katastru nemovitostí ohledně předmětných zastavených nemovitostí ze dne [datum] osvědčil všechny skutečnosti požadované zákonem v ustanovení § 358 odst. 1 věta první z. ř. s. potřebné pro nařízení prodeje zástavy. Z uzavřených smluv nevyplývá žádný evidentní důvod neplatnosti právních jednání. Jinými slovy, pouze následná tvrzení zástavní dlužnice týkající se uzavřených smluv a vyžadující provádění důkazů tyto smlouvy zpochybňují. Tato tvrzení s označením důkazů, které by měly prokazovat mezi účastníky sporné skutečnosti, však lze procesně relevantně uplatnit až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tj. v řízení o výkon rozhodnutí, resp. exekučním řízení. 14. Odvolací soud má dále za to, že zástavním věřitelem byla dostatečně osvědčena výše vzniklé pohledávky, když v návrhu na zahájení řízení ze dne [datum] jsou v části II jednotlivé části pohledávky přesně specifikovány. Výrok II napadeného usnesení soudu I. stupně je z hlediska ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. vykonatelný, neboť obsahuje označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky. I tuto odvolací námitku tedy nepokládá odvolací soud za důvodnou. 15. Lze tedy uzavřít, že žádnou z odvolacích námitek zástavní dlužnice (právní jednání příčící se dobrým mravům, poukaz na insolvenční řízení a jeho průběh týkající se předmětné pohledávky zástavního věřitele, poukaz na fakticky nepodnikajícího obligačního dlužníka, na dobrovolné plnění dluhu, na neexistenci nároku na smluvní pokutu, případně na nespecifikaci částky 600.000 Kč) nelze posoudit tak, že by pouze upozorňovala na pochybení soudu I. stupně spočívající v nesprávném hodnocení předmětných smluv (smlouva zástavní a smlouva o úvěru) z hlediska jejich zcela zřejmého, evidentního a dalšího dokazování nepotřebného důvodu jejich neplatnosti. 16. Odvolací soud se pro výše uvedené ztotožnil se závěry soudu I. stupně a jeho rozhodnutí jako ve výroku II věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř., včetně navazujícího výroku III, kterým soud I. stupně nerozhodoval o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. 17. O náhradě nákladů odvolacího řízení nebylo rozhodováno ze stejných důvodů, jak byly uvedeny v bodě 19 odůvodnění usnesení soudu I. stupně.