19 CO 172/2022-98 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žalovaná je povinna vyklidit a vyklizené předat žalobci následující nemovitosti: -) pozemek parc. [číslo] zahrada -) pozemek parc. [číslo] zahrada -) pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: [obec], [adresa], rodinný dům -) pozemek parc. [číslo] ovocný sad, to vše v katastrálním území Židlochovice, obec Židlochovice, okres [okres], jak je zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, na listu vlastnictví [číslo], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12.786.85 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. 2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a tomuto věc vrátil k dalšímu řízení, případně aby jej změnil a žalobu na vyklizení nemovitostí aby zamítl. Soudu I. stupně vytýkala, že vycházel čistě z tvrzení žalobce a pominul její tvrzení a důkazní návrhy, zejména návrhy výslechy svědků, které nepřipustil. Zdůraznila, že žalobce s ní jednal po skončení nájemní smlouvy a přislíbil jí možnost dalšího užívání nemovitostí a úhradu jejích závazků výtěžkem z prodeje bytu v jejím vlastnictví, kdy tedy nešlo o přísliby minulé, naopak o přísliby budoucí, které podle jejího názoru zakládají právní titul pro užívání nemovitostí její osobou. Pokud jí soud I. stupně neumožnil tvrzení prokázat navrženými důkazy a tvrzení žalobkyně interpretoval naprosto účelově, pak postupoval v rozporu se zákonem a zkrátil ji na jejích právech, zejména na právu na spravedlivý proces. Její tvrzení jsou přitom nikoliv vzájemně rozporná, naopak jsou logicky provázaná, a to zejména v souvislosti s okolnostmi, za kterých předmětné nemovitosti nabyla a v souvislosti se zněním uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí, kterou soudu předložila. V kontextu těchto skutečností pak její tvrzení o příslibu dalšího užívání nemovitostí a vyplacení jejích závazků dávají smysl. Vyjádřila přesvědčení, že pokud by jí soud I. stupně umožnil provedení jí navržených důkazů, zejména výslechy svědků, byla by schopna prokázat svá tvrzení a existenci právního titulu k užívání nemovitosti. 3. Žalobce v písemném vyjádření k podanému odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného, kdy vyloučil, že by ústně přislíbil žalované další setrvání v nemovitostech, a i kdyby se tak stalo, bylo by to irelevantní. Ale za podstatné označil fakt, že mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva, která byla jednostranně vypovězena a je naprosto absurdní dovozovat, že by měl zájem na jakémkoliv dalším setrvání v nájemním či jiném vztahu se žalovanou. V tomto jde o zcela účelová tvrzení žalované. Dále poukázal na to, že žalovaná nemovitosti užívá již téměř 3 roky bez zaplacení jakékoli částky, neposkytuje mu vůbec žádnou finanční kompenzaci a je nesprávné se domnívat, že bude on takovouto situaci dále prodlužovat. Poukázal na to, že výpověď byla žalované zaslána [datum] a žalobní návrh byl podán [datum], tedy bezprostředně poté, co uplynula jednoměsíční zákonná lhůta k vyklizení po skončení nájmu jednostrannou výpovědí. Jeho úmysl bylo dysfunkční nájemní vztah okamžitě po skončení ochranné doby ukončit a neprodleně pokračovat v uplatňování nároku soudním řízením, jeho vůli tak nelze nahrazovat ani uměle konstruovaným tvrzením žalované a jakýmikoliv svědeckými výpověďmi třetích osob. Dále ozřejmil, že mezi účastníky proběhla komunikace, podání žalované ze dne [datum], v němž žalovaná žádala o novou příležitost pokračovat ve smluvním vztahu, případně nalézt jiné způsoby, jak může dále nemovitost užívat, než bude moci vyřešit financování vlastními prostředky. Z těchto slov žalované jednoznačně vyplývá, že si byla velmi dobře vědoma toho, že neexistuje žádný smluvní ani jiný vztah mezi ní a žalobcem. Za zcela irelevantní pak označil uvedení řešení jakéhosi odkupu ze strany investora, na nějž by mohl být potencionálně navázán nějaký nový nájemní vztah mezi novým vlastníkem a žalovanou. Jednak k tomu nedošlo, jednak by vyklizení žalované byla dále záležitost případného nového vlastníka, a nikoli žalobce. 4. U jednání odvolacího soudu zástupce žalované sdělil novou okolnost, že žalovaná je v konkurzu, avšak i přesto má představu o tom, jak by bylo lze docílit jejího setrvání v nemovitosti. Její vize je taková, že i přes trvající konkurz by našla investora, který by předmětné nemovitosti koupil za cenu, která byla dohodnuta ve smlouvě o smlouvě budoucí (tato smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena ještě před uzavřením nájemní smlouvy), kdy podle této smlouvy měla žalovaná právo žádat žalobkyni do [datum] o uzavření kupní smlouvy. V tomto ohledu žalobce vyzvala dne [datum] k uzavření smlouvy, reakce žalobce byla odmítavá. Žaloba na nahrazení projevu vůle vztahující se k takovéto smlouvě o smlouvě budoucí, doposud podána nebyla, neexistuje právní jednota na názor, zdali tak může učinit žalovaná sama či zdali tak může učinit její insolvenční správce. Žalovaná se tedy domnívá, že by se stala vlastníkem předmětných nemovitostí za pomoci investora, který by jí zapůjčil kupní cenu na nemovitosti, tyto mu však nemá z čeho splatit, toho si je žalovaná vědoma. Pokud má žalovaná byt, z výtěžku jeho prodeje by splatila dluh, pro který je v konkurzu. Nový investor ví, že ona prostředky na vyplacení zápůjčky nemá. 5. Žalobce u jednání odvolacího soudu uvedl, že od smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené se žalovanou odstoupil kvůli porušování nájemní smlouvy. I kdyby býval neodstoupil, tak je významný fakt, že na žalovanou byl vyhlášen konkurz a závazek plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikl, neboť insolvenční správce nepodal příslušný návrh. Zdůraznil, že je stále vlastníkem předmětných nemovitostí, a tudíž je požadavek na jejich vyklizení žalovanou zcela důvodný. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 7. Soud I. stupně se zcela správně vypořádal se skutkovým stavem věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu s tím, že pokud některé důkazy neprovedl, ozřejmil, proč tak učinil. Z provedeného dokazování pak vyvodil zcela správné skutkové závěry, na které přiléhavě aplikoval právo a s nastolenou materií se vyrovnal srozumitelným způsobem. Odvolací soud v zásadě nemá nic, co by chtěl ke správnému odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dodat, změnit či naformulovat jinak. Na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně tak může odvolací soud plně odkázat. Za zmínku snad stojí i ta skutečnost, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, se sjednanou prolongací s tím, že nejvýše však může být nájem prodloužen do [datum]. Vzhledem k tomu tak již v okamžiku rozhodování odvolacího soudu uplynula doba, na kterou byl nájem sjednán, tedy jinými slovy, i kdyby nedal žalobce žalované výpověď z nájmu nemovitostí, nájem by v okamžiku rozhodování odvolacího soudu již neexistoval, neboť nájemní smlouva skončila uplynutím doby. To ještě více podtrhuje fakt, že žalovaná užívá předmětné nemovitosti zcela bez právního důvodu. Žalovanou vytvářené konstrukce, jimiž naplňuje svou představu o tom, jak by mohla nemovitosti nadále užívat, resp. jak by se mohla stát jejich vlastníkem za přispění dalšího investora, vedou odvolací soud k názoru, že představy žalované jsou značně iluzorní a spíše se lze obávat, že by se žalovaná mohla stát obětí nějakého subjektu, který by ji o nemovitosti tak jako tak připravil, dříve či později. Iluzorní představy žalované však nemají vůbec žádný právní vliv na souzenou problematiku, tedy, že žalovaná užívá předmětné nemovitosti zcela bez právního důvodu a tím zasahuje do vlastnického práva žalobce, který toto užívání již nehodlá trpět, v tomto ohledu žalovanou vyzval k vyklizení nemovitostí, což žalovaná doposud neučinila. Proto soud I. stupně zcela správně zavázal žalovanou povinností vyklidit předmětné nemovitosti v zákonné patnáctidenní lhůtě, která i podle názoru odvolacího soudu plně postačuje k vyklizení nemovitostí žalovanou, která o skončení nájmu ví již řadu měsíců, resp. let, musela si být vědoma i skutečnosti o skončení nájmu uplynutím doby ke [datum] a kromě toho předmětné nemovitosti užívá po celou dobu trvání nájemní smlouvy, jakož i posléze zcela bez jakékoliv úplaty. Takovému chování žalované nemůže být poskytována žádná soudní ochrana a nejsou proto dány žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud I. stupně měl s odkazem na rozpor s dobrými mravy odepřít právo předmětné nemovitosti požadovat vyklidit žalobci, respektive stanovit jakkoliv další lhůtu vykonatelnosti požadovaného vyklizení. Jinými slovy, sama žalovaná se chová nemravně a nemorálně, pokud velmi dlouhou dobu užívá nemovitosti bezplatně a vědoma si této skutečnosti odmítá je vyklidit. Proto jí stačí zákonných 15 dní k tomu, aby nemovitosti vyklidila. 8. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně sprá