19 CO 173/2021-318 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2021, č.j. 108 C 165/2017-269, bylo rozhodnuto takto: I. Určuje se, že vlastníkem kanalizační betonové přípojky DN 200 umístěné v pozemcích p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Brno a vedoucího podél bytových domů při adrese [adresa], č. or. 13, 15, 17 a 19, stojících na pozemcích st. p. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Brno, a to až do místa napojení do jednotné kanalizace DN 800 umístěné v pozemku p. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Brno, je žalovaný. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 68.710 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. III. Žalovaný je povinen zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení státu částku 86.511,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž nejdříve provedl skutkové i procesní shrnutí věci s tím, že on nikdy nesouhlasil se závěrem, že kanalizace DN 200 je v jeho vlastnictví, když nebyla tvrzena ani prokázána existence nabývacího titulu či jiného důvodu převodu či přechodu vlastnického práva ke kanalizačnímu potrubí na žalovaného. Poukázal na předchozí soudní rozhodnutí, rozebíral rozsudek dovolacího soudu ve věci a namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro vnitřní rozpornost, pokud jde o posouzení povahy předmětného kanalizačního potrubí i rozhodné právní úpravy, týkající se posouzení vlastnického práva či podmínek údajného přechodu vlastnického práva na žalovaného. Poukazoval na rozdílné označování předmětného potrubí soudem I. stupně (jako kanalizační svod, dále jako kanalizační přípojka a dále jako součást stokové sítě), když potrubí nemůže být kanalizační přípojkou a zároveň stokou a nelze akceptovat, jestliže na jedné straně soud vychází pouze z právní úpravy dle směrnice č. 129/1957 Úředního listu, ale zároveň své závěry o charakteru kanalizace podkládá úpravou dle vyhl. č. 144/1978 Sb. a zákona č. 274/2001 Sb. S tvrzením, že rozsudek nezohlednil jeho argumentaci, poukazoval na náležitosti rozhodnutí, a to v návaznosti na judikaturu, kterou uvedl, když napadený rozsudek je založen na zjevně rozporných skutkových zjištěních. S uvedením judikatury zdůrazňoval, že pokud by kanalizační potrubí bylo součástí stokové sítě, tj. jiné věci hlavní, nelze k němu vlastnické právo samostatně určit, leda by tato skutečnost byla reflektována v žalobním petitu a následně ve výroku rozhodnutí, což se v této věci nestalo a žalobce se nedomáhal určení vlastnictví kanalizačního potrubí jako součástí jiné věci hlavní. Rozebíral, že hodnocení výpovědi svědka [příjmení] bylo nesprávné i právní posouzení charakteru kanalizačního potrubí bylo nesprávné, když to, že vlastníkem kanalizace DN 200 je žalovaný, soud dovodil i přes neexistenci nabývacího titulu žalovaného či jiné právně relevantní skutečnosti, z níž by bylo možné dovodit přechod vlastnictví na žalovaného, neboť soud pouze bez dalšího odkázal na zákon č. 172/1991 Sb., a to analogicky poukazem na kanalizaci DN 800, nacházející se v sousedním pozemku. Rozebíral dále, že úvahy soudu dovolávající se směrnice č. 129/1957 Úředního listu nemohou obstát, jelikož soud nerozlišoval veřejnou a domovní část kanalizační přípojky, ani se nezabýval tím, kdo byl investorem, respektive vlastníkem té které části a v té které době, jímž nemohl být žalovaný, jenž ani není právním nástupcem žádné z organizací Ústřední správy vodního hospodářství a o charakteru určitého potrubí jako kanalizační přípojky či dokonce stokové sítě ničeho nevypovídá pojem svodné potrubí, jenž je pouze obecným označením„ ležatého“ potrubí. Nelze dle žalovaného souhlasit se závěry soudu dovolávajícími se vyhlášky č. 144/1978 Sb., ani se závěrem, že na předmětné domy je nutné pohlížet jako na samostatné nemovitosti, neboť se zjevně jedná o jeden bytový dům, jenž má pouze samostatné vchody označené čísly popisnými, což dále rozebíral i v návaznosti na znalecký posudek, vycházející z toho, že kanalizace DN 200 je tvořena jednotnou kanalizační přípojkou a jednotnou vnitřní kanalizací a toho, že jde o jeden bytový dům. Uvedl, že odpadní potrubí vedoucí z tohoto bytového domu je proto napojeno na kanalizační stoku jedním společným (vnitřním) potrubím, a to prostřednictvím kanalizační přípojky nacházející se v místě, kde dochází k napojení (svodu) poslední větve vnitřní kanalizace bytového domu a všechna potrubí vedoucí do místa, odkud k jediné kanalizační přípojce a kanalizační stoce pokračuje jediné potrubí, proto patří k vnitřní kanalizaci, k čemuž poukazoval na § 2 odst. 8 zákona č. 274/2001 Sb. a komentářovou literaturu k tomu. Uvedl, že pro posouzení charakteru předmětného potrubí a pro určení jejího vlastníka nemá význam napojení šachty a uličních vpustí, jde pouze o technické řešení odvodu dešťové vody z komunikace a ani charakter veřejného prostranství p. [číslo] p. [číslo] v k.ú. [část obce], nevypovídá nic o charakteru potrubí či jeho vlastnictví. Dále se obsáhle zabýval tím, že soud nesprávně a neúplně posoudil předpoklady přechodu majetku na žalovaného dle zákona č. 172/1991 Sb., když rezignoval na posouzení právního postavení (a existence) Krajské správy zásobování vodou a kanalizace [obec] a dalších právnických osob, jenž byly právními nástupci této organizace, jež byla místní organizací Ústřední správy vodního hospodářství, pak došlo k dalším změnám správy nemovitostí přes Vodohospodářskou správu města Brna (zřízenou v roce 1960), státní hospodářskou organizaci Jihomoravské vodovody a kanalizace a [příjmení] vodárny a kanalizace s. p. (k [datum]) a k datu [datum] tak mohla být kanalizace nanejvýš ve správě státního podniku, tj. ve vlastnictví státu, což je nedostatečné pro závěr o aplikaci zákona č. 425/1990 Sb. a pro závěr o přechodu kanalizace na žalovaného. Uvedl, že soud nesprávně právně posoudil zákonné podmínky přechodu majetku do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb., neboť pro to nebyly splněny podmínky dle § 1 tohoto zákona, když není možné dovozovat, že by ke stanovenému dni měl k předmětné kanalizaci DN 200 právo hospodaření právní předchůdce obce, ani proto nedocházelo k hospodaření, tedy skutečné realizaci správy majetku a faktickému užívání majetku, k čemuž poukazoval na judikaturu a problematiku předmětné kanalizace nelze spojovat s otázkou vlastnictví ke kanalizaci DN 800. Navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žaloba byla zamítnuta, případně aby byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. Žalobce ve vyjádření k odvolání sdělil, že soud I. stupně postupoval v intencích rozsudku Nejvyššího soudu, otázku vlastnického práva k předmětné kanalizaci posoudil důsledně a správně, tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozsudku je liché, bylo rozhodnuto v souladu s navrženým petitem a různá terminologie vyplývá jen z toho, že i v právních předpisech je v průběhu doby použita různá terminologie. Rozebíral, že podmínka dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. byla splněna, když věc byla ke dni účinnosti zákona [číslo] Sb. ve vlastnictví státu a právo hospodaření s ní k datu [datum] příslušelo Okresnímu národnímu výboru [okres], jehož působnost vykonávalo město Brno a právo hospodaření s tímto majetkem vykonávalo naposledy prostřednictvím státního podniku [příjmení] vodárny a kanalizace od data založení tohoto podniku, tj. s účinností od [datum]. Uvedl, že jestliže žalovaný faktickou správu, a tedy skutečné hospodaření s předmětnou kanalizací, měl vykonávat, avšak nevykonával, s odkazem, že neměl tento majetek ve své evidenci, pak je to nepořádek žalovaného a jeho neplnění povinností. Dal na zvážení doplnění dokazování, tj. případně konstatovat vznik a zánik subjektů v průběhu doby hospodařících s předmětným majetkem a navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen. 4. V další replice žalovaný uvedl, že žalobce ve vyjádření převážně reprodukuje a obhajuje závěry napadeného rozsudku, sám žalobce si je vědom, že právní i skutková zjištění soudu I. stupně jsou nedostatečná a již z jeho vyjádření je jasné, že není možné dospět k závěru, že by vlastníkem předmětné kanalizace mohl být žalovaný a žalobce i soud I. stupně nesprávně vycházejí z aplikace § 5 písm. j) a § 5b zák. č. 425/1990 Sb. Znovu v tabulce rozepsal chronologii právního nástupnictví po Krajské správě zásobování vodou a kanalizace [obec], kdy všechny subjekty byly státními podniky, tj. v případě státního podniku tak jde o samostatnou právnickou osobu odlišnou od rozpočtových a příspěvkových organizací a zařízení a majetek státního podniku nepodléhal zákonnému režimu přechodu na obec v režimu zákona č. 172/1991 Sb., ve spojení se zákonem č. 425/1990 Sb. Rozebíral nemožnost aplikace právní úpravy zák. č. 172/1991 Sb., a to, že je z povahy věci vyloučeno, aby žalovaný vykonával právo hospodaření s majetkem státního podniku [příjmení] vodárny a kanalizace prostřednictvím tohoto státního podniku, jehož majetek na žalovaného nepřešel, ani nebyl převeden a po zániku státního podniku mohl být a