19 CO 188/2022-83 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žalovaná je povinna vyklidit a vyklizený předat žalobci byt [číslo] sestávající se ze tří pokojů, koupelny, WC, kuchyně, spíže a sklepní kóje, který nachází ve 2. podlaží budovy [adresa] – bytového domu ve [obec] na adrese [ulice] č. o. 21, jež je součástí pozemku [parcelní číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, k. ú [okres], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 11 534 Kč k rukám právního zástupce žalobce. 2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nebo aby rozsudek sám změnil a žalobu na vyklizení aby zamítl. Soud I. stupně pochybil, pokud neprovedl výslech syna [jméno] [příjmení] jako svědka, s tímto synem a dále se synem [jméno] [příjmení] žije přitom nepřetržitě od roku 2002, kdy syn [jméno] [příjmení] má přiznán invalidní důchod 3. stupně pro mentální retardaci, a druhý syn [jméno] [příjmení] pečuje nejen o ni, ale i svého sourozence, byl mu přiznán status pečující osoby. Rovněž pečující syn, jakož i ona sama, trpí celou řadou zdravotních obtíží, pro které berou léky. Poukázala na skutečnost, že řádně a včas hradí všechny platby za byt, ačkoliv je jejich rodina sociálně slabá. Její stěžejní argument přitom spočívá v tom, že výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu by byl podle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy. 3. Žalobce se k podanému odvolání vyjádřil tak, že se dobrých mravů nemůže domáhat ten, kdo je sám porušuje a připomněl, jaké důvody vedly k dání výpovědi žalované z předmětného bytu. Byla to totiž právě žalovaná, která způsobem ve výpovědi z nájmu bytu přesně vyjmenovaným porušovala své povinnosti nájemce a tím porušovala práva nejen žalobce, ale i ostatních spolunájemníků v domě. 4. Právní zástupkyně žalované u jednání odvolacího soudu uvedla, že ve [obec] není možnost ubytování v domě s pečovatelskou službou, kam by mohla jít žalovaná s oběma syny. Na komerční bydlení žalovaná finančně nedosáhne. Stran zvířectva se vyjádřila tak, že žalovaná má snad aktuálně jednu kočku, ostatní již odešly. 5. Odvolací soud přezkoumával rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu a dospěl k závěru, že o odvolání žalované není důvodné. 6. Soud I. stupně se zcela správně vypořádal se skutkovým stavem věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedeného dokazování dovodil zcela správné skutkové závěry. Na tyto skutkové závěry přiléhavě aplikoval právo a s nastolenou materií se vyrovnal srozumitelným způsobem. Odvolací soud nemá nic, co by chtěl ke správnému odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dodat změnit či naformulovat jinak. Na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně tak lze prakticky plně odkázat. I soud I. stupně se totiž zabýval otázkou dobrých mravů a dospěl k závěru, se kterým se odvolací soud plně ztotožňuje, a sice, že tento korektiv nelze použít za situace, kdy žalovaná dlouhodobě zasahuje do vlastnického práva a žalobce, mj. i porušováním pravidel nájemního bydlení, dlouhodobě a intenzivně, toto porušování přitom bylo podkladem pro samu výpověď z bytu. Je zcela správný názor, že argumentace o tom, že žalovaná nemá kam odejít a přitakání této argumentaci by znamenalo přitakání pokračování v protiprávním stavu, spočívajícím v zásahu do vlastnického práva žalobce. Zamítnutím žaloby by se skutečně vytratil smysl samotné výpovědi z nájmu bytu. Tyto názory soudu I. stupně odvolací soud zcela sdílí a ani on na straně žalované nevidí žádné důvody hodné zvláštního zřetele, snad vyjma věku a tomu odpovídající zdravotních obtíží, pro které by měl být brán na žalovanou na úkor žalobce mimořádný ohled. Je známou skutečností, že stát velkou měrou podporuje bydlení finančně, žalovaná a její rodina pobírají důchod, invalidní důchod a jiné sociální dávky; pokud si najdou komerční bydlení, bude je stát doplatkem na bydlení doplácet i bez ohledu na charakter nového bydlení. Argument, že by žalovaná neměla na kauci, nemůže odvolací soud přijmout za situace, kdy žalovaná již dlouhou dobu více než jednoho roku ví o výpovědi a o tom, že z bytu bude s největší pravděpodobností vyklizena. Za tu dobu měla možnost si naspořit potřebné finanční prostředky pro to, aby i na kauci za nájem bytu dosáhla. Na uvedeném závěru o správnosti rozsudku soudu I. stupně nemění nic ani fakt, že pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2021, č.j. 19 Co 97/2021-125, který nabyl právní moci dne [datum], byl napaden dovoláním, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Rozhodující soud totiž zná celou materii právě proto, že rozhodoval již ve věci žaloby žalované o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu a je přesvědčen, že jeho právní závěry prezentované v označeném jeho rozsudku v dovolacím řízení obstojí. Odvolací soud by totiž považoval za nemorální, aby déle než dobu naprosto nutnou musel žalobce, a rovněž i spolunájemníci bytového domu, trpět to porušování povinností nájemce, pro které byla žalované dána výpověď. Odvolací soud je toho názoru, že správné je rozhodnutí soudu I. stupně, i pokud se týká lhůty k plnění, respektive vykonatelnosti, neboť nebude v rozporu s dobrými mravy ani to, že vyklizení žalované je uloženo v zákonné patnáctidenní lhůtě, která je podle názoru odvolacího soudu, s ohledem na shora rozvedené skutečnosti, dostačující k tomu, aby se žalovaná, která o výpovědi žalobce ví už déle než 1 rok, odstěhovala. 7. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to nejen ve výroku o věci samé, nýbrž i ve výroku nákladovém, na jehož odůvodnění lze pro jeho správnost rovněž odkázat. 8. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy v odvolacím řízení zcela úspěšný žalobce byl právně zastoupen advokátem, kterému v odvolacím řízení vznikly náklady za 1 úkon, spočívající v odměně advokáta za účast u jednání odvolacího soudu, a to dle § 7, § 9 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve výši 1 500 Kč, ke kterémuž úkonu náleží dále režijní paušál dle § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč. Za cestu strávenou advokátem z místa jeho sídla ve [obec] k jednání odvolacího soudu v [obec] a zpět v rozsahu 150 km náleží advokátu, kromě cestovného, které bude rozvedeno níže, i náhrada za ztrátu času strávené cestou v rozsahu 4 půlhodin dle § 13 odst. 1 písm. a/, odst. 3 ve výši celkem 400 Kč. Advokát žalobce přitom vznesl požadavek na náhradu nákladů cestovného za podniknutou jízdu vozidlem BMW, [registrační značka], kdy požadoval nahradit celkem 1 137 Kč při pevné sazbě 5,20 Kč na 1 Km, ceně motorové nafty dle vyhlášky 44,10 Kč, průměrné spotřebě na 100 Kč 5,4 l motorové nafty, kterýžto požadavek odpovídá příslušným ustanovením vyhl.č. 467/2022 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného, proto mu odvolací soud v plném rozsahu vyhověl a právnímu zástupci žalobce přiznal na cestovném částku 1 137 Kč. Takto rozebrané náklady odvolacího řízení ve výši 3 337 Kč (1 500 Kč + 300 Kč + 400 Kč + 1 137 Kč) je zapotřebí ještě navýšit od 21 % DPH, které je právní zástupce žalobce plátcem, a to sice o částku 701 Kč, z čehož vyplývá, že II. výrokem rozsudku zavázal odvolací soud v řízení neúspěšnou žalovanou povinností nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 4038 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (v zákonné lhůtě) k rukám právního zástupce žalobce.