27 CO 189/2021-95 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 451 859,96 Kč (z toho jistina 410 155,47 Kč, úroky kapitalizované za období od [datum] do [datum] částkou 28 716,27 Kč a úroky z prodlení kapitalizované za období od [datum] do [datum] částkou 12 988,22 Kč) s příslušenstvím (15,9% úroky a 10% úroky z prodlení z dlužné jistiny 410 155,47 Kč od [datum] do zaplacení) s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru, kterou se žalovaným uzavřel dne [datum] (úvěrový účet č. [bankovní účet]). Jednalo se o účelový úvěr, určený na konsolidaci předchozího úvěru, nezajištěný, s pravidelnými měsíčními splátkami. Před uzavřením smlouvy prověřoval žalobce úvěruschopnost žalovaného, byl vyhodnocen jako úvěruschopný. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s 15,9% úroky (pevná, neměnná sazba) splácet měsíčními splátkami ve výši 7 323 Kč počínaje [datum] (poslední splátka ve výši 3 402 Kč měla být splatná [datum]). Dále se žalovaný zavázal k placení poplatků, a to za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr (ve výši 4 151 Kč), za vedení účtu a případně za doplňkové služby, budou-li sjednány. Úvěr byl žalovaným vyčerpán v plné výši dne [datum], a to částkou 199 628,19 Kč určenou ke splacení konsolidovaného úvěru (účet č. [bankovní účet]) a částkou 215 538,81 Kč převodem na účet č. [bankovní účet]. Upomínkou ze dne [datum] byl žalovaný upozorněn na dluh po splatnosti ve výši 7 908 Kč, rovněž tak upomínkou ze dne [datum]. Upomínkou ze dne [datum] byl žalovaný upozorněn na dluh po splatnosti ve výši 25 824 Kč a vyzván k jeho zaplacení do [datum] s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru. Jelikož žalovaný dluh ve stanovené lhůtě nezaplatil, přistoupil žalobce k zesplatnění, což žalovaném oznámil dopisem ze dne [datum]. Dne [datum] žalobce zaúčtoval na dluh poslední splátku žalovaného ve výši 8 000 Kč. 2. Na výzvu soudu doplnil žalobce svá skutková tvrzení týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Uvedl, že vycházel z prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, které přezkoumal. Využil přitom jak veřejně dostupné informace (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu ve smyslu zákona č. 110/2006 Sb. a údaje Českého statistického úřadu o průměrných výdajích obyvatelstva), tak i údaje evidované v databázích CCB (NRKI a BRKI), a tyto porovnal s údaji jemu známými (např. z výpisu z účtu žalovaného). Porovnal příjmy i výdaje žalovaného, výši existujících úvěrových splátek, zhodnotil jeho dosavadní platební morálku a přihlédl k celkovému úvěrovému zatížení žalovaného. Žalobce dále dodal, že úvěr byl žalovanému poskytnut přes pobočkovou síť v rámci tzv. kreditní linky na základě příjmu doloženému k předchozí úvěrové žádosti (ze dne [datum]), potvrzení o příjmu ze dne [datum] a na základě předchozích transakcí na účtu žalovaného. V úvěrové žádosti žalovaný deklaroval příjem 14 383 Kč. Při posuzování úvěruschopnosti pak žalobce vycházel z průměrné měsíční mzdy, která mu došla na účet (14 761 Kč). Své životní náklady žalovaný uvedl ve výši 2 500 Kč, což žalobce pro posouzení úvěruschopnosti korigoval a na základě interního ekonomického modelu, který zohledňuje konkrétní situaci žalovaného (typ bydlení – byt; rodinný stav – svobodný; počet osob v domácnosti – sám), a dále vychází z dat Českého statistického úřadu a je pravidelně revidován. Výši životních nákladů žalovaného tak žalobce stanovil na 6 386 Kč měsíčně. Žalovaný v prohlášení neuváděl, že by měl nějakou splátkovou povinnost. Žalobce tuto skutečnost ověřoval a zjistil, že v době poskytnutí projednávaného úvěru měl žalovaný aktivní jeden závazek s měsíční splátkou 3 758 Kč, který však měl být novým úvěrem konsolidován. Po porovnání příjmů žalovaného (14 761 Kč) a výše splátky sjednávaného úvěru (7 323 Kč) dospěl žalobce k závěru, že volné prostředky žalovaného jsou představovány částkou 7 438 Kč, což je vzhledem k jeho životním nákladům částka dostatečná. V době sjednávání úvěrové smlouvy tedy neměl žádný důvod pochybovat o schopnosti žalovaného úvěr splatit. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 255 116,65 Kč s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok), co do částky 196 743,31 Kč s 10% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, 1% úroků z prodlení z částky 451 859,96 Kč od [datum] do zaplacení a 15,9% úroků z částky 451 859,96 Kč od [datum] do zaplacení, žalobu zamítl (II. výrok) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 169 Kč (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru o žalobcem tvrzeném obsahu, na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 415 167 Kč. Žalovaný nehradil sjednané měsíční splátky řádně, poslední zaplatil dne [datum], celkem však žalobci zaplatil 160 050,35 Kč. Dopisem ze dne [datum] žalobce z důvodu prodlení se zaplacením splátek dluh zesplatnil (výše dluhu činila 420 832 Kč). Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobcem v době před uzavřením smlouvy a zjistil, že žalobce při něm vycházel ze žalovaným vyplněné žádosti o poskytnutí úvěru ze dne [datum], kterou žalovaný žádal žalobce o poskytnutí úvěru ve výši 70 000 Kč. V této žádosti žalovaný uvedl, že je svobodný, žije sám v obecním bytě a dosáhl základního vzdělání. Je zaměstnán od [datum] na dobu neurčitou u [nemocnice], p. o., jeho průměrný měsíční příjem činí 14 383 Kč a měsíční výdaje 2 500 Kč, žalobce při posuzování úvěruschopnosti přitom vycházel z výdajů (výše životních nákladů žalovaného) ve výši 6 386 Kč. Soud prvního stupně v této souvislosti žalobci vytkl, že při posuzování úvěruschopnosti měl zohlednit skutečnou výši výdajů žalovaného představovaných přinejmenším nájemným (vzhledem k uvedenému druhu bydlení) a výše splátek jiného existujícího úvěru poskytnutého žalovanému žalobcem (úvěr ve výši 200 000 Kč, který žalobce žalovanému poskytl v březnu 2018 a na který žalovaný splácel měsíčně 3 513 Kč). Dle soudu prvního stupně měl žalobce současně vzít v úvahu způsob, jakým žalovaný hospodařil (zřejmý z výpisů z běžného účtu žalovaného) – žalovaný každý měsíc vybral z účtu v hotovosti téměř celou mzdu a jeho účet poté vykazoval záporný zůstatek nebo zůstatek nepostačující na zaplacení měsíčních splátek. Z výpisů z účtu žalovaného pak nejsou zřejmé ani žádné úspory, které by bylo možno na případné splácení nového úvěru použít. Dodal, že pokud by žalobce při posuzování úvěruschopnosti skutečně vycházel z výdajů stanovených na základě statistických dat ve výši 6 386 Kč, pak při zaplacení sjednané měsíční splátky úvěru 7 323 Kč by žalovanému měsíčně zůstávala rezerva 1 000 Kč, což je částka pro běžný život naprosto nedostačující. Za takové situace by žalovaný v případě vzniku nenadálých výdajů nebo neočekávaných situací (např. snížení příjmu v důsledku pracovní neschopnosti) úvěr nebyl schopen splácet. Rovněž zjištění, že žalovaný dosáhl pouze základního vzdělání by pro žalobce mělo být signálem pro pečlivější postup. Soud prvního stupně rovněž poukázal na to, že žalobce posuzoval otázku úvěruschopnosti na podkladě výše uvedených částek v souvislosti se žádostí o úvěr ve výši 70 000 Kč, nyní posuzovaný úvěr však byl poskytnut ve výši 415 167 Kč a posuzované poměry žalovaného jsou pro poskytnutí takového úvěru naprosto nedostačující. Soud prvního stupně se také pozastavil nad tím, že nyní posuzovaný úvěr měl být žalovanému poskytnut za účelem refinancování již dříve poskytnutého úvěru ve výši 200 000 Kč, posuzovaný úvěr však o více než 200 000 Kč tento účel, pro který měl být poskytnut, přesahuje. Uzavřel, že vzhledem k poměrům žalovaného nemohl žalobce jako obezřetný poskytovatel úvěru hodnotit žalovaného jako způsobilého přijmout úvěr ve výši 415 167 Kč. Posuzovaný vztah mezi žalobcem a žalovaným po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a dále pod režim zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), kdy poukázal zejména na povinnost žalobce (jako poskytovatele úvěru) zakotvenou v § 86 ZSÚ-III, tj. poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a na důsledky při nesplnění této povinnosti uvedené v § 87 odst. 1 ZSÚ-III (neplatnost smlouvy). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce by v daném případě při pečlivém hodnocení jemu známých okolností musel mít pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a pokud mu úvěr za takové situace přesto poskytl, jednal v rozporu se zákonem a uzavřená smlouva je proto absolutně neplatná (§ 588 občanského zákoníku). Neplatnost smlouvu stíhá od samého počátku, proto není možné učinit žádný závěr o tom, že by mezi stranami došlo k platnému sjednání jakýchkoli souvisejících plateb (úroky či poplatky). Vzhledem k tomu, že v řízení bylo