44 CO 166/2022-199 — Krajský soud v Brně

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. b), c) a i) zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla náhrady toho, co vyplatil za žalovanou na škodu z dopravní nehody ze dne [datum] a na náklady spojené s léčením poškozené, jelikož dle názoru žalobce žalovaná bez zřetele hodného důvodu nesplnila v těchto ustanoveních uložené povinnosti a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele dle § 9 odst. 3 téhož zákona. Žalovaná totiž opustila místo dopravní nehody, nesplnila svoji povinnost sepsat společný záznam o dopravní nehodě, nebyla jí hlídkou policie na místě změřena hladina alkoholu v krvi a tím žalovaná znemožnila zjištění skutečné příčiny dopravní nehody a je tak dán nárok pojistitele na náhradu toho, co za žalovanou plnil (tzv. regresní či postižní nárok pojistitele). 2. Shora označeným rozsudkem soud žalobu zamítl, když učinil závěr, že žalobce nárok na regresní náhradu nemá, neboť při posouzení toho, zda pojištěný ztížil či neztížil možnost řádného šetření pojistitele, je třeba vycházet z konkrétních okolností a samotná skutečnost, že pojištěný od dopravní nehody ujede a nesplní řádně oznamovací povinnost, ještě apriori nezakládá postižní nárok pojistitele za situace, kdy neexistovaly pochybnosti o průběhu dopravní nehody a mechanismu vzniku škody. 3. Dle soudu I. stupně k naplnění práva žalobce, coby pojistitele, proti žalované, coby pojištěné, na náhradu nedošlo ani dle ust. § 10 odst. 1 písm. i) zákona o pojištění odpovědnosti, přitom soud vycházel z úvahy, že k zjišťování alkoholu v krvi u žalované došlo ve 14.44 hodin dne [datum], tedy po dvou hodinách od nehody a hladina alkoholu byla zjištěna jako nulová, přičemž s ohledem na subtilní tělesnou konstrukci žalované dovodil, že tento časový odstup nehraje žádnou roli, neboť stejné hodnoty, tedy nulové, by s ohledem na způsob odbourávání alkoholu v krvi byly naměřeny i v době nehody, tj. ve 12.40 hodin. 4. Co se týká nároku na náhradu pojistného dle ust. § 10 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pojištění odpovědnosti, tak soud vycházel z výsledku provedeného dokazování, ze kterého vyplynulo, že důvodem opuštění místa dopravní nehody byl atak nemoci žalované ve formě krátkodobé poruchy paměti (TIA/TGA), kdy atak této nemoci žalovaná nemohla ovlivnit, nemohla ovlivnit své chování, a proto jí nelze vytýkat, že místo dopravní nehody opustila, když o tom ani nevěděla, tedy měla velmi vážný důvod pro opuštění místa dopravní nehody, potažmo ze stejného důvodu nesplnila povinnost sepsání společného záznamu o dopravní nehodě. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání a namítal, že soud I. stupně žalobu nesprávně posoudil a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dle žalobce žalovaná neprokázala, že TIA/TGA trpěla právě v okamžiku předmětné dopravní nehody, v řízení prokázala, že někdy trpěla tímto onemocněním, avšak neprokázala, že ataku prodělala právě v okamžiku dopravní nehody a že místo dopravní nehody opustila v důsledku ataky této poruchy. Znalecký posudek MUDr. [příjmení], kterým žalovaná své tvrzení prokazuje, byl vyhotoven dne [datum], tedy dva roky po dopravní nehodě, a to na základě vyšetření rovněž provedeného dva roky po nehodě. 6. V této souvislosti pak žalobce upozorňuje na vyjádření MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., soudního znalce, které je uvedeno v rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne [datum] a který uvedl, že od dopravní nehody uplynula již delší doba a ve znaleckém posudku by nebylo možné s požadovanou jistotou konstatovat, že osoba v rozhodné době trpěla TIA/TGA a není možno objektivně zjistit, zda žalovaná v době nehody trpěla atakou této poruchy. 7. Dle názoru žalobce tak znalecký posudek MUDr. [příjmení] neprokazuje, že žalovaná v době nehody TIA/TGA trpěla, byl vypracován dva roky po nehodě a znalkyně své závěry odvodila jen z toho důvodu, že žalovaná TIA/TGA již v minulosti trpěla. Vytýká soudu, že se s těmito jeho námitkami vůči znaleckému posudku nezabýval, vzal závěry znaleckého posudku MUDr. [příjmení] za prokázané, aniž by zkoumal jejich pravdivost či správnost. 8. Co se týká závěrů soudu ohledně nepodstatného časového rozmezí mezi dobou nehody a provedením zkoušky pro zjištění alkoholu v krvi v trvání 2,25 hodiny, s těmito žalobce nesouhlasí, má za to, že 2,25 hodiny při nulové toleranci alkoholu za volantem mohl postačovat k tomu, aby žalovaná úplně vystřízlivěla, ačkoli v době nehody by byla pod vlivem alkoholu a podotýká, že opakované nabourání vozidlem by mohlo být odůvodněno právě vlivem alkoholu na řidičské schopnosti žalované. Skutečnost, zda žalovaná nebyla v době nehody pod vlivem alkoholu, tak prokázána nebyla, ujetí od nehody a nesplnění povinnosti ohlásit nehodu, tak dle judikátu 23 Cdo 676/2012 zakládá regresní nárok pojišťovny. V daném případě tak nebylo ani zjištěno, z jakých důvodů k dopravní nehodě došlo. 9. Neztotožňuje se také s tím, jak soud I. stupně vyhodnotil správní řízení o přestupku, tedy že toto řízení bylo zastaveno, protože nebylo možné prokázat, ani vyvrátit, zda žalovaná v době nehody trpěla atakou TIA/TGA a správní orgán proto s ohledem na zásadu„ in dubio pro reo“ řízení zastavil. Poukazuje na to, že občanskoprávní řízení je založeno na jiných principech, zejména žalovaná je povinna prokázat svá tvrzení, tedy že v době dopravní nehody existoval důvod zvláštního zřetele hodný pro ujetí od dopravní nehody a nesplnění zákonné povinnosti dopravní nehodu oznámit. Toto žalovaná prokazuje pouze tendenčním znaleckým posudkem, který byl vypracován dva roky po nehodě a vycházel pouze z vyšetření, která byla u žalované provedena několik měsíců až dva roky po nehodě. Posudek pouze dovozuje skutečnost, že žalovaná trpěla TIA/TGA z toho, že v den nehody měla dle znalkyně klasické příznaky této poruchy a touto poruchou trpěla již v minulosti. Dle žalobce však posudek rozhodně neprokazuje, že žalovaná atakou trpěla právě v době dopravní nehody. Žalovaná k prokázání této skutečnosti nenavrhla žádný jasný a přesvědčivý důkaz, tedy neunesla důkazní břemeno a důvod hodný zvláštního zřetele neprokázala. 10. Dále žalobce poukazuje na výhrady správního orgánu k výpovědi žalované ze dne [datum], při které teprve začala uvádět svou diagnózu a označuje ji proto za nevěrohodnou, když žalovaná tak začala činit až několik měsíců po nehodě. Rovněž se správní orgán vyjádřil k celkovému jednání žalované jako společensky velmi nebezpečnému a neohleduplnému. 11. Z těchto důvodů žalobce navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno, případně žádal o jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu projednání. 12. Žalovaná ve vyjádření k odvolání zásadně rozporovala tvrzení žalobce, že v důsledku toho, že odjela od dopravní nehody a tím nesplnila svou zákonnou povinnost oznámit nehodu Policii ČR, vznikl žalobci regresní nárok. Nesouhlasí s tvrzením žalobce, že neprokázala, že v okamžiku dopravní nehody trpěla TIA/TGA a neprokázala tak důvod zvláštního zřetele hodný a má za to, že je to žalobce, který musí prokázat, že tu nebyl žádný důvod zřetele hodný, který by prokázal oprávněnost jednání žalované, tedy nenahlášení dopravní nehody a ujetí z místa nehody. V tomto směru naopak žalobce neunesl důkazní břemeno, s jeho námitkami se soud I. stupně řádně vypořádal a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dle názoru žalované rozsudek nevykazuje žádné vady, je řádně odůvodněn a zcela v souladu s právními předpisy. 13. Má za to, že ze strany žalobce došlo k nepochopení toho, jak TIA/TGA probíhá, když to byl právě atak této choroby, v jejímž důsledku žalovaná od nehody odjela, nemohla setrvat na místě, když vůbec nevěděla, že k nějaké dopravní nehodě došlo. Žalovaná si vůbec časový úsek, v němž se stala dopravní nehoda nepamatuje. Pokud žalobce vytýká žalované, že svoji diagnózu začala uvádět až několik měsíců po nehodě, tak toto tvrdila u prvního ústního jednání před správním orgánem v souladu s principy správního řízení a v tomto jednání nelze spatřovat její nevěrohodnost. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno. 14. Odvolací soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení jeho vydání předcházející, učinil závěr, že odvolání žalobce není důvodné. Dle názoru odvolacího soudu soud I. stupně provedl dostatečné dokazování, na jehož základě náležitě objasnil skutkový stav a vyvodil i správné právní závěry, se kterými se odvolací soud ztotožňuje. 15. Odvolací námitku žalobce, že žalovaná neprokázala, že právě v době dopravní nehody trpěla atakou TIA/TGA a že tedy nebyl dán důvod zvláštního zřetele hodný pro nesplnění povinností dle ust. § 10 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 168/1999 Sb., nepovažuje odvolací soud za opodstatněnou. 16. V tomto směru soud I. stupně vycházel z obsahu dokazování, provedeného ve správním řízení, které bylo vedeno proti žalované ve věci spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle zákona č. 361/2000 Sb. před Mag