17 Co 208/2023-107 — Krajský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení v záhlaví označené částky s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení ve výši , částka, Kč s příslušenstvím, spočívajícím v úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 16.1.2023, které odpovídá celkové částce zaplacené žalobcem jako žalovaným (dále toliko jen jako nynější žalobce) žalovanému jako žalobci (dále toliko jen jako nynější žalovaný) v souladu s platební povinností pravomocně uloženou rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10.6.2020, č.j. 4 C 75/2016-317, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28.5.20212, č.j. 17 Co 225/2020-369, konkrétně spočívající v úhradě , částka, s příslušenstvím a , částka, Kč jako náhrady nákladů řízení před oběma uvedenými soudy. Jelikož uvedená rozhodnutí byla ve výrocích ukládajících citované platební povinnosti žalobci následně k dovolání žalobce zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2022, č.j. 23 Cdo 3306/2021-415, žalobce má za to, že tím odpadl právní důvod úhrady uvedených částek žalovanému, a proto se podanou žalobou domáhá vydání plnění, které poskytl.2. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalobu výrokem I. zamítl v celém rozsahu a výrokem II. zavázal žalobce povinností k náhradě nákladů řízení žalovanému v částce 37 123 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Po provedeném řízení, kdy zjistil, že v mezidobí bylo v související věci rozhodnuto opětovně rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne 29.5.2023, č.j. 4 C 75/2016-645, s týmž meritorním rozhodnutím, jak v jeho předchozím rozsudku a že proti tomuto rozsudku je podané odvolání, dovodil, že ačkoliv by mohl být žalovaný nárok dle tvrzení žalobce posuzován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z., kdy se bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl, daný případ je třeba současně posuzovat ve světle obecných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu s tím, že žalovaný přijal plnění v dobré víře na základě pravomocného rozsudku vydaného státní mocí a že tento aspekt by měl být určujícím v rámci právního posouzení věci. Podle názoru soudu prvního stupně není zákonodárcem předmětná situace, kdy došlo po poskytnutí plnění ke zrušení pravomocných rozhodnutí soudů obou stupňů, řešena. Při poměření rozhodnutí kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vedlo k odpadnutí právního důvodu, s nyní uplatněným nárokem dospěl k závěru, že silnějším právem by měla být aplikace citovaného § 2 odst. 3 o. z. upravujícího zákaz výkladu a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a § 1 o. s .ř. hovořícího o potřebě zajištění spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků a kdy tímto ustanovením zákonodárce vyjádřil, že soud má vystupovat jako strážce zákonnosti a spravedlnosti. Přestože dovolací soud rozsudek ukládající povinnost k zaplacení následně zrušil, nutno vycházet z toho, že nynější žalobce poskytoval plnění nynějšímu žalovanému v souvisejícím řízení v souladu s povinností uloženou mu pravomocným a vykonatelným rozsudkem a proto by bylo nespravedlivé a nemravné, aby toto plnění bylo požadováno zpět. Soud prvního stupně zastává názor, že nemá právo posuzovat nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., kdy má za to, že pro daný případ chybí zákonná právní úprava. Současně dovodil, že rozsudek Nejvyššího soudu se stane v budoucnu „akademickým výrokem“, což patrně dovozuje z toho, že již bylo vydáno v pořadí druhé (byť dosud nepravomocné) meritorní rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi, kterým bylo rozhodnuto totožně jako v předchozím případě. Své právní závěry vedoucí k zamítnutí žaloby soud prvního stupně podpořil též odkazem na své dřívější rozhodnutí v obdobné věci vedené pod sp. zn. 11 C 217/2020, které se mělo shodovat v podstatných náležitostech s nyní souzeným případem, kdy jeho zamítavé rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem odvolacího soudu ze dne 5.5.2022, č. j. 17 Co 169/2021-208.3. Žalobce napadl rozsudek odvoláním v celém rozsahu. Odkázal na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18.9.2023, sp. zn. 44 Co 100/2023-68, kterým bylo k odvolání žalobce změněno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení ze dne 19.4.2023, č.j. 11 C 16/2023-37, tak, že se předmětné řízení nepřerušuje, v němž odvolací soud vyslovil názor, podle něhož právní důvod poskytnutí plnění ze strany žalobce žalovanému odpadl s ohledem na vydané kasační rozhodnutí dovolacího soudu a že na straně žalovaného vzniklo z tohoto titulu bezdůvodné obohacení a že uvedený stav, který je v rozporu s hmotným právem trvá, když dosud nebylo opětovně pravomocně rozhodnuto ve věci pro podaná odvolání. S ohledem na skutečnost, že nelze rozumně předpokládat skončení řízení v dohledné době, výši plnění a s ohledem na právní povahu žalobkyně bylo třeba považovat přerušení řízení, které připustil soud prvního stupně, za nehospodárné. Žalobce kriticky popisuje další průběh řízení před soudem prvního stupně po změnění usnesení o přerušení řízení tak, že soudce soudu prvního stupně následně vyslovil, že je vázán pouze výrokem uvedeného usnesení odvolacího soudu, ale necítí se být vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v odůvodnění jeho měnícího usnesení. Dále měl soud prvního stupně vyslovit předběžný právní názor ohledně nemožnosti vyhovění podané žalobě s odkazem na jím v minulosti řešenou obdobnou pravomocně skončenou věc sp. zn. 11 C 217/2020, kterou však podrobněji nekonkretizoval tak, aby bylo možno ověřit, zda se skutečně o takovou věc jedná, když žalovaný nemá přístup k rozhodovací činnosti okresního a krajského soudu v jiných než v jeho věcech. Podle žalobce spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení věci. Jediným relevantním důsledkem rozhodnutí Nejvyššího soudu byl zánik právního titulu, na jehož podkladě žalobce žalovanému plnil. Jestliže tento právní titul zanikl, pak odpadl a nelze uvažovat o tom, že by tato situace nebyla „jasnozřivým zákonodárcem“, jak se nesprávně domnívá soud prvního stupně, v rámci platného právního řádu řešena. Podle žalobce lze absurditu posouzení věci soudem prvního stupně dovést do důsledku projekcí situace, která by nastala v případě úspěchu nynějšího žalobce v souvisejícím řízení u Okresního soudu v Břeclavi, tj. v případě zamítnutí žaloby nynějšího žalovaného. Klade si otázku, zda bude nucen znovu podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení z totožných důvodů a zda posoudí soud prvého stupně věc jako již pravomocně rozsouzenou. Případně, zda bude žalobce nucen navrhnout obnovu řízení. Taktéž se táže, zda jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který odpadl již rozhodnutím Nejvyššího soudu, nebude promlčen. Podle žalobce se soud prvního stupně od své role strážce zákonnosti a spravedlnosti v posuzovaném případě odklonil, když se jednoznačně postavil za práva jedné strany sporu vedeného před Okresním soudem v Břeclavi. Ačkoliv soudu prvního stupně nepřísluší vlastní právní posouzení sporu vedeného u Okresního soudu v Břeclavi, fakticky měl potřebu toto učinit. Stanovisko soudu prvního stupně sice není v protokolu z jednání zaznamenáno, avšak soudce při jednání vyjádřil názor, podle něhož nárok žalovaného v řízení před Okresním soudem v Břeclavi má za zcela jednoznačně prokázaný. Potřeba soudu prvního stupně v provedení spravedlivého uspořádání poměrů se pak podle žalobce promítá do rozhodnutí ve věci samé. Z uvedených důvodů navrhl žalobce změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude zcela vyhověno, případně navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně s úvahou o přidělení věci k dalšímu rozhodnutí jinému soudci.4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání označil rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné, jelikož v tomto řízení je podle něj dán zcela legitimní cíl, jímž je vyčkat výsledku souvisejícího soudního řízení vedeného nyní u Krajského soudu v Brně. Odkazuje na nejnovější rozsudek Okresního soudu v Břeclavi z 29.5.2023, jenž opětovně vyzněl ve prospěch žalobce, jako žalovaného v tomto řízení, a to i po předchozím kasačním zásahu Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí nedal žádný závazný právní názor na to, jak má být meritorně rozhodnuto, pouze Okresnímu soudu v Břeclavi uložil, že má celou věc posoudit „prizmatem dobré vůle“ (správně zřejmě dobré víry) žalovaného (v řízení u Okresního soudu v Břeclavi v postavení žalobce) ohledně uzavření smlouvy se žalobcem. Uvedený okresní soud ve svém posledním rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodnil své rozhodnutí i s mnoha odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, že dobrá víra žalovaného je nezpochybnitelná a žalobce je vázán plnit z titulu předsmluvní odpovědnosti. Jelikož související věc již probíhá od roku 2016, dvakrát v ní rozhodoval odvolací soud a jednou Nejvyšší soud, je třeba považovat úspěch žalobce - obce , adresa, - v tomto souvisejícím řízení za velmi nepravděpodobný. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přitom očekávat v nej