37 Co 148/2024-357 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení specifikované finanční částky, současně byl zavázán k náhradě nákladů žalované.2. Včasným odvoláním byl rozsudek soudu I. stupně napaden žalobcem v plném rozsahu. Žalobce namítal, že je dán jeho nárok na finanční vypořádání dle § 59a vodního zákona. Dle žalobce není jasné, z čeho soud I. stupně usoudil, že vodní dílo žalované a právo odpovídající věcnému břemeni bylo v minulosti vypořádáno. Dle žalobce pro toto žádný důkaz nesvědčí. Uplatňování nároku vůči žalované není osobně motivováno, žalobce takto činí ve všech obdobných případech a vysoký věk žalované není možné zohlednit, stejně jako to, že aktuálně není vodní dílo využíváno. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek změněn ve vyhovující žalobě.3. K odvolání se žalovaná vyjádřila písemně a ve vyjádření, stejně jako u jednání odvolacího soudu navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Jakkoliv obsáhlá byla argumentace jak odvolatele, tak žalované, tak koneckonců i soudu I. stupně, v konečném důsledku výsledek sporu závisí pouze na tom, zda právní vztah mezi účastníky týkající se práva odpovídajícího věcnému břemeni byl v minulosti právně vypořádán či nikoliv. Pokud nebyl, pak žalobce má nepochybně právo žádat náhradu dle § 59a vodního zákona, pokud byl, pak mu takové právo nesvědčí. Toto odvolací soud zdůrazňuje proto, že neshledává jiné možné důvody pro zamítnutí žaloby, tedy ani ty, které jsou naznačeny v odůvodnění napadeného rozsudku, zamítnout žalobu dle odvolacího soudu nejde ani pro rozpor s dobrými mravy (vysoký věk žalované), když nic nesvědčí pro diskriminační postup žalobce, ani proto, že vodní dílo aktuálně není užíváno, když takový stav dle zákona nijak neznamená zánik nároku žalobce.6. V konečném důsledku se tedy posouzení věci redukuje na výše uvedenou otázku. Zde pak sice žalobce logicky namítá, že přímé důkazy, zejména listiny, nebyly ohledně dřívějšího vypořádání předloženy ani navrženy, nicméně odvolací soud stejně jako soud I. stupně v tomto směru akcentuje délku existence vodního díla, o které v dané věci jde. Skutečně lze stěží po žalované požadovat, aby předložila doklady, které by jejich rodina uchovávala již od 17. století, kdy na ni přešlo vlastnictví mlýna, který sám pochází nejméně z počátku 13. století a byl do 17. století v církevním vlastnictví. Kdykoliv v tomto období reálně mohlo k vypořádání dojít. Odvolací soud proto s ohledem na v obdobných případech užívaný pojem běžného běhu věcí uzavírá, že přes neexistenci výslovných dokladů – listin, došlo v minulosti a opětovné finanční vypořádání, které žalobce požaduje, není možné. Opačný závěr by totiž znamenal aprobovat možnost, že všechny subjekty dříve zúčastněné na daném právním vztahu si počínaly do té míry nedbale, že tento nebyl vypořádán po dobu 800 let. Napadený rozsudek byl proto potvrzen dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný7. V odvolacím řízení úspěšné žalované byla dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů a to dvou úkonů po 6 100 Kč a dvou paušálů po 300 Kč, vše dle advokátního tarifu.