74 Co 93/2024-179 — Krajský soud v Brně

1. Žalobou pro zmatečnost se žalobce domáhal zrušení pravomocných rozhodnutí vydaných ve věci samé soudem prvního stupně a soudem odvolacím, neboť dle jeho přesvědčení oba soudy nesprávně posoudily otázku promlčení, pokud jde o stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Ten měl být vázán až na zastavení exekuce, které je nutným předpokladem úspěchu žaloby na vydání bezdůvodného obohacení vymoženého v rámci exekuce. Soudy však uvedly, že promlčecí doba objektivní je spojována s vymožením exekučního plnění, subjektivní promlčecí doba je vázána na okamžik, kdy se povinný dozvěděl o tom, že vzniklo bezdůvodné obohacení a kdo za něj odpovídá. Promlčecí doba nemůže počít běžet až okamžikem zastavení exekuce, neboť povinný by tak mohl neomezeně dlouhou dobu otálet s podáním návrhu na zastavení exekuce. Soudy uvedly, že žalobce si musel být nároku na vydání bezdůvodného obohacení vědom nejpozději dne 16. 8. 2017, kdy byl soudnímu exekutorovi doručen jeho návrh na zastavení exekuce. Vydaná rozhodnutí jsou podle názoru žalobce v extrémním rozporu s principy spravedlnosti i v rozporu s ustálenou judikaturou, přičemž jako svévoli při rozhodování je třeba vnímat i situaci, kdy obecný soud nezdůvodní své závěry, případně je zdůvodní nedostatečně, nebo uplatnil důvody, které žádnou relevanci nemají. Soudy úmyslně uváděly nepravdivé údaje o promlčecích lhůtách a o platnosti a neplatnosti rozhodčích nálezů před a po 11. 5. 2011. Vadnými výroky se tak soudci mohli dopustit trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, libovůle a svévole při rozhodování. Žalobce uvedl, že žalobu pro zmatečnost podal včas, neboť lhůta k jejímu podání počala běžet dnem doručení rozsudku odvolacího soudu.2. Žalovaný namítl, že žaloba pro zmatečnost je nepřípustná, neboť byla podána opožděně. Lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně uběhla dnem 20. 8. 2021. Dále uvedl, že soudy se neodklonily od ustálené judikatury, kdy ve skutkově obdobných věcech dospěly ke shodným závěrům další okresní a krajské soudy (viz bod III. odst. první a bod IV. vyjádření k odvolání ze dne 18. 5. 2023). Předmětné rozsudky nenaplňují prvky svévole ani v rozsahu nedostatku odůvodnění, když dle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v ústavním nálezu sp. zn. , Anonymizováno, , povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit spočívá v tom rámci se adekvátně, a co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Žalobce pouze polemizuje se závěry napadených pravomocných rozhodnutí, ničím neprokazuje naplnění znaku trestného činu, netvrdí a neprokazuje, že by rozhodující soudci jednali s úmyslem způsobit jinému škodu/újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.3. Odvolací soud si je vědom toho, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, užívá pojem promlčecí lhůta, na rozdíl od zákona č. 40/1964. Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, který užíval pojem promlčecí doba. Ponechává však v části odůvodnění svého rozhodnutí, ve které shrnuje podání účastníků, tyto pojmy tak, jak byly účastníky užity.4. Soud prvního stupně poté, co ve věci nařídil jednání, žalobu pro zmatečnost zamítl. V nalézacím řízení bylo zjištěno, že důvodem zastavení exekuce byla skutečnost, že titul pro exekuci nebyl od počátku materiálně a formálně vykonatelný. Zastavení exekuce je předpokladem pro úspěch žaloby povinného na vydání bezdůvodného obohacení, vrácení plnění vymoženého v rámci exekuce. Počátek běhu objektivní promlčecí lhůty/doby je třeba spojit s okamžikem vymožení plnění, na které nebyl dán nárok oprávněného nebo exekutora. V případě plnění vymožených za účinnosti zákona č. 60/1964 Sb., občanského zákoníku, byla stanovena tříletá objektivní promlčecí doba, v případě plnění vymožených za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tj. po 1. 1. 2014, byla stanovena objektivní promlčecí lhůta v délce 10 let. Subjektivní promlčecí lhůta je vázána na okamžik, kdy se ochuzený dozvěděl o tom, že vzniklo bezdůvodné obohacení a kdo za ně odpovídá, věděl o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, nebo kdy se o nich dozvědět měl a mohl. Podle zákona č. 40/1964 Sb. činila subjektivní promlčecí doba dva roky, podle zákona č. 89/2012 Sb. činila subjektivní promlčecí lhůta 3 roky. Soudy vyšly z nejzazšího možného okamžiku, kdy musel povinný nabýt vědomost o tom, že se jedná o bezdůvodné obohacení, kterým shledaly den 16. 8. 2017, kdy byl soudnímu exekutorovi doručen návrh na zastavení exekuce. Žaloba podaná dne 28. 8. 2020 byla podána po uplynutí subjektivní promlčecí doby, pokud by běžela podle zákona č. 40/1964 Sb., či po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, pokud by běžela podle zákona č. 89/2012 Sb. Žaloba pro zmatečnost byla podána včas, neboť dnem doručení rozsudku odvolacího soudu se žalobce dozvěděl o tvrzeném důvodu zmatečnosti, že „soudci nesmyslně spojili běh promlčecí doby s podáním návrhu na zastavení exekuce“. Žalobce netvrdil a ani z provedených důkazů neplyne, že by soudci jednali s úmyslem způsobit jinému škodu/újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Z provedeného dokazování neplyne ani závěr o tom, že by soudci zneužili pravomoc, že by vydaná rozhodnutí byla svévolná, tj. v extrémním rozporu s právní úpravou či s dlouhodobě ustálenou judikaturou. Žalobce podanou žalobou pro zmatečnost polemizuje se závěry (odůvodněním) pravomocných rozsudků obou soudů, k čemuž žaloba pro zmatečnost neslouží. Současně uvádí, že dovolání ve věci nepodal, neboť žaloba pro zmatečnost byla z hlediska poplatkové povinnosti levnější. Soud konstatoval, že žaloba pro zmatečnost slouží k nápravě procesních vad, nikoliv k tomu, aby účastník polemizoval s právním názorem soudu s tím, že se soudci dopustili trestného činu, protože rozhodli jinak, než žalobce očekával. Oba napadené rozsudky jsou řádně odůvodněné v souladu s požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř. a judikatury.5. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Namítal, že nalézací soudy nesprávně posoudily věc po právní stránce v otázce běhu promlčecí lhůty. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023 č. j. 33 Cdo 1124/2023, ve kterém je řešena otázka běhu promlčecí lhůty při uplatnění práva na vydání majetkového prospěchu získaného vymožením v exekuci zastavené pro nezpůsobilost exekučního titulu. Soudkyně rozhodující o žalobě pro zmatečnost si musela být vědoma, že žaloba je podána oprávněně. Pokud se soud odchýlil od judikatury, měl se náležitě vypořádat s tím, proč zaujal zcela jiný právní názor, soudy citovaly judikaturu z let 1999–2006, a to zcela nepřiléhavou k projednávané věci. Uvedl, že nepolemizuje s rozhodnutím soudů, ale snaží se prokázat, že soudci zcela záměrně a úmyslně s cílem poškodit žalobce, zneužili svěřenou pravomoc, pokud neaplikovali současnou aktuální a přiléhavou judikaturu, a to s cílem vyhovět subjektu, který ve velkém zneužíval právo a legalizoval výnosy z nezákonných exekucí, a tím poškodit žalobce.6. Žalovaný navrhl potvrzení usnesení soudu prvního stupně. Podle jeho názoru žalobce v podaném odvolání neuvádí žádné nové skutečnosti nebo důkazy, pouze napadá odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. V nalézacím řízení soudci nerozhodovali svévolně. V případě neplatnosti rozhodčí doložky se jedná o absolutní neplatnost přímo ze zákona a od počátku, takže právní následky takového neplatného právního úkonu nenastanou, přestože sporný právní úkon existuje. Promlčecí lhůta tak nemohla počít svůj běh až v okamžiku vydání rozhodnutí o zastavení exekuce. Již v době sepsání návrhu na zastavení exekuce žalobce věděl výši částky, o kterou se údajně jeho majetek bezdůvodně snížil, i kdo se měl na jeho úkor bezdůvodně obohatit, když požaduje vrácení neoprávněně vymoženého plnění. Subjektivní promlčecí doba tak nemohla počít běžet až právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce.7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) zkoumal, zda bylo odvolání podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), zda směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a zda bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, a to i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.8. Podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího.9. Podle § 234 odst. 4 o. s. ř. z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g) lze žalobu pro zmatečnost podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl.10. Žaloba pro zmatečno