15 Co 105/2025-135 — Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně rozsudkem zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky , Anonymizováno, Kč s , Anonymizováno, % úrokem z prodlení od , datum, zaplacení (výrok I.), zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku , Anonymizováno, Kč s , Anonymizováno, % úrokem z prodlení od , datum, zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení další částky , Anonymizováno, Kč s , Anonymizováno, % úrokem z prodlení od , datum, zaplacení (výrok III.) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku , Anonymizováno, Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok IV.).2. Proti rozsudku, a to do výroku II. o věci samé, podala odvolání žalovaná, která navrhla jeho zrušení a vrácení věci soud I. stupně k dalšímu řízení. Do výroku III. rozsudku o nákladech řízení podala odvolání žalobkyně, která navrhla jeho změnu tak, že bude jí přiznána náhrada nákladů v částkách , Anonymizováno, Kč.3. Podanými odvoláními není napaden rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o částečném zastavení řízení a výroku III. o zamítnutí žaloby v tam uvedené části, které z toho důvodu nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) a odvolací soud se jimi nezabýval (§ 212 o. s. ř.).4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání jsou přípustná a včas podaná osobami oprávněnými (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že ani odvolání žalované ani odvolání žalobkyně důvodná nejsou.5. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě žalobkyně jako bývalé zaměstnankyně žalované na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou pro období trvání pracovního poměru žalobkyně jako , Anonymizováno, žalované od , datum, do , datum, . Tento nárok má vyplývat ze skutkového základu, který je mezi účastnicemi nesporný, že žalobkyně byla z pracovní pozice , Anonymizováno, neplatně odvolána k , datum, , od kdy jí žalovaná přestala přidělovat práci, poté s ní žalovaná výpovědí ze dne , datum, rozvázala pracovní poměr, přestože žalovaná trvala na tom, aby ji žalovaná nadále zaměstnávala a žalobkyni byl umožněn výkon práce. Rozsudkem , Anonymizováno, soudu v Brně z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , ve spojení s potvrzujícím rozsudkem , Anonymizováno, soudu v , Anonymizováno, z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , bylo určeno, že žalobkyně je i od , datum, nadále , Anonymizováno, žalované, a usnesením , Anonymizováno, soudu v , Anonymizováno, dne z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , byl schválen smír účastnic, že výpověď z pracovního poměru z , datum, je neplatná. Dne , datum, žalovaná podruhé odvolala žalobkyni z funkce , Anonymizováno, a pokračovala v nepřidělování práce žalobkyni, která trvala na pokračování pracovního poměru, ale žádné z pracovních míst, které jí byly nabídnuty, nepřijala (skutečnost, zda nabízená pracovní místa odpovídala kvalifikaci žalobkyně je mezi účastnicemi sporná), a žalovaná dala žalobkyni podle § 52 písm. c) zákoníku práce výpověď pro tzv. „fikci nadbytečnosti“ podle § 73a odst. 2 zákoníku práce, a to výpověď z , datum, , v důsledku níž skončil pracovní poměr žalobkyně k , datum, .6. Žalovaná vyplatila žalobkyni náhradu platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, včetně náhrady za nevyčerpanou dovolenou, pouze za dobu trvání pracovního poměru do , datum, , a náhrady platu za období od , datum, do , datum, se pak žalobkyně domohla v řízení vedeném u , Anonymizováno, soudu v , Anonymizováno, skončeném rozsudkem z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , ve spojení s rozsudkem , Anonymizováno, soudu v , Anonymizováno, z , datum, , č. j. , Anonymizováno, . V tamním řízení se žalobkyně původně domáhala i náhrady platu za nečerpanou dovolenou pro dobu trvání pracovního poměru tam vymezenou, ale v té části vzala žalobu zpět a tohoto nároku se nyní domáhá v tomto řízení.7. Soud I. stupně odůvodnil napadené rozhodnutí ohledně základu přiznaného nároku ustanovením § 222 odst. 1 a 2 zákoníku práce, neboť žalobkyně ve vymezené době trvání pracovního poměru dovolenou za kalendářní rok nečerpala, a ustanoveními § 69, § 73a odst. 2 a § 208 zákoníku práce, neboť za výše uvedeného skutkového stavu dospěl k závěru, že i po (druhém) odvolání žalobkyně z funkce , Anonymizováno, její pracovní poměr nadále trval, žalovaná jí nepřidělovala práci, což představovalo překážku v práci na straně zaměstnavatele, v důsledku čehož je to považovat dle § 348 odst. 1 zákoníku práce za výkon práce žalobkyně pro žalovanou.8. Otázku, zda nárok na náhradu platu (mzdy) za nevyčerpanou dovolenou přísluší i v situaci, kdy zaměstnanec fakticky pro zaměstnavatele nepracuje, ale vzniká mu nárok na náhradu platu (mzdy), vyřešil soud I. stupně výkladem příslušných ustanovení zákoníku práce v souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) z 12. 10. 2023 sp. zn. C-57/22, podle něhož „musí být čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88/ES (o dovolené za kalendářní rok) vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle níž pracovník, který byl protiprávně propuštěn ze zaměstnání, a poté do něj znovu přijat v souladu s vnitrostátním právem v návaznosti na soudní rozhodnutí o zrušení jeho propuštění nemá nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok za období ode dne propuštění ze zaměstnání do dne, kdy do něj byl znovu přijat z důvodu, že tento pracovník by jen v této době pro zaměstnavatele skutečně nepracoval, jelikož mu zaměstnavatel nepřiděloval práci, a že v souladu s vnitrostátním právem už mu za uvedené období přísluší náhrada mzdy nebo platu“. Pokud žalovaná v řízení před soudem I. stupně namítala nesprávnost této „evropsky konformní“ interpretace ustanovení zákoníku práce o náhradě platu (mzdy) za nevyčerpanou dovolenou v tom, že zde projednávaný případ má jiný skutkový základ, neboť žalobkyně nebyla do zaměstnání znovu přijata, učinil k o tom soud I. stupně závěr, že takto restriktivní jazykový výklad rozsudku SDEU nemůže obstát, že aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu je neudržitelná vzhledem k obsahu a účelu dané právní normy, což také vyplývá z judikatury Ústavního soudu, na níž soud I. stupně v odůvodnění rozsudku odkázal, a konkrétně nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nelze vykládat restriktivně a jakoukoliv výjimku z něho lze připustit pouze v mezích výslovně uvedených ve Směrnici 2003/88/ES, s čímž soud I. stupně také odkázal na další rozhodnutí SDEU č. C-233/20 a C-124/05. Dále soud I. stupně poukázal i na rozsudek SDEU ve spojených věcech C-762/18 a C-37/19, jímž bylo také rozhodnuto tak, že vznik nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok nelze činit závislým na skutečně odpracované době, pokud skutečnost, kvůli které zaměstnanec skutečně nepracoval, nelze předvídat a je nezávislá na vůli pracovníka.9. Žalovaná proti těmto závěrům soudu I. stupně v odvolání namítá, že soud I. stupně se dopouští výkladu rozsudků SDEU nad jejich rámec, neboť případná náhrada nároku na dovolenou se týká protiprávně propuštěného zaměstnance, což není případ žalobkyně, neboť ta byla propuštěna z pracovního poměru po právu, nedošlo k následnému opětovnému zaměstnání žalobkyně, proto nejsou podle žalované závěry uvedené v rozsudku SDEU uplatnitelné. Pokud se přiznaná náhrada za dovolenou vztahuje k případům, „kdy zaměstnavatel tento nárok zaměstnanci uplatnit neumožní z důvodu protiprávního jednání spočívajícího v rozvázání pracovního poměru“, tak v případě žalobkyně se žalovaná žádného protiprávního jednání nedopustila, neboť odvolání žalobkyně bylo provedeno po právu a podaná výpověď nebyla žalobkyní rozporována. Dále žalovaná v odvolání uvedla, že účelem dovolené je odpočinek zaměstnance, proto je nárok žalobkyně podle žalované neoprávněný, pokud žalobkyně pro žalovanou nevyvíjela v žalovaném období žádnou pracovní činnost, nota bene je od , datum, ve starobním důchodu.10. Odvolací námitky žalované však důvodné nejsou, shora uvedené závěry soudu I. stupně jsou zcela správné a odvolací soud pro stručnost odkazuje s odůvodněním jejich správnosti na dostatečné odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části. Pokud žalovaná namítá, že k „propuštění“ žalobkyně z pracovního poměru došlo po právu, přehlíží zcela zásadní okolnost, že zde uplatněný nárok se netýká období po , datum, , kdy už došlo k platnému ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované, ale předchozího období trvání pracovního poměru od , datum, do jeho skončení, za které žalobkyni příslušela náhrada platu z důvodu výše uvedeného, tedy nepřidělování práce žalobkyni poté, co byla žalobkyně (poprvé) odvolána z funkce , Anonymizováno, , a to neplatně a následně jí byla dána (první) výpověď z pracovního poměru, a to neplatná. Právě tyto skutečnosti založily právo žalobkyně na náhradu platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, která jí byla přiznána ve výše uvedeném řízení, a tyto skutečnosti zakládají i zde uplatněné právo žalobkyně na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou pro dobu trvání pra