15 Co 169/2024-89 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zastavil řízení ohledně zaplacení částky , Anonymizováno, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , Anonymizováno, Kč od , datum, do zaplacení a z částky , Anonymizováno, Kč od , datum, do zaplacení (výrok I.). Dále soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni částku , Anonymizováno, Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , Anonymizováno, Kč od , datum, do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , Anonymizováno, Kč od , datum, do zaplacení to vše do tří dnů od právní moci, Anonymizováno, rozsudku (výrok II.). V neposlední řadě pak soud I. stupně žalobu v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , Anonymizováno, Kč od , Anonymizováno, do , Anonymizováno, a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , Anonymizováno, Kč od , Anonymizováno, do , Anonymizováno, , žalobu zamítl (výrok III.). Současně soud I. stupně zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši , Anonymizováno, Kč (výrok IV.) a též zavázal žalovanou k povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši , Anonymizováno, Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), Anonymizováno2. Proti k tomuto rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalovaná. V něm uvádí, že soud I. stupně v rámci odůvodnění rozhodnutí uvedl, že není názoru, že by hrozba onemocnění Covid-19 byla živelní událostí tak, jak ji popsala žalovaná, když živelní událostí se rozumí extrémní projevy přírodních sil spojených s ničivými účinky a v kontextu České republiky se jedná o povodně, požáry, vichřice dosahující stupně orkánu apod. Dle soudu pandemie infekčního onemocnění, kam spadá onemocnění Covid-19, není živelní událostí, a proto nejsou dány podmínky k překážkám v práci na straně zaměstnavatele dle § 207 písm. b) zákoníku práce a žalobkyni tak přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku podle § 208 zákoníku práce. Tento závěr považuje žalovaná za nepřezkoumatelný, neboť soud již neuvádí, proč by pandemie infekčního onemocnění (konkrétně Covid-19) neměla být živelní událostí, a tedy nikterak nevysvětluje svůj závěr o neaplikaci § 207 písm. b) zákoníku práce. Přitom právě odpověď na tuto otázku je nezbytná pro samotné právní posouzení merita věci. Žalovaná zároveň nesouhlasí s výkladem ani aplikací § 208 zákoníku práce, jak jej předestřel soud I. stupně. Naopak v předmětném případě byly naplněny podmínky pro aplikaci § 207 písm. b) zákoníku práce, neboť žalobkyně nemohla vykonávat práci z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele vzniklých z důvodu živelní události, tedy jí náležela náhrada mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku, nikoliv 100 %, jak dovodil soud I. stupně. K výkladu pojmu „živelní událost“ žalovaná uvádí, že tento pojem, stejně jako pojem mimořádná událost, není zákoníkem práce blíže definován a nejasná je i terminologie vycházející z jiných českých právních předpisů. Výklad uvedeného pojmu soudem I. stupně je podle žalované silně formalistický, který nereflektuje nové výzvy a problémy, se kterými se celosvětová společnost v 21. století musí a bude muset vypořádat. Žalovaná je názoru, že pandemie (Covid-19) má všechny znaky celosvětové „nezadržitelné virové záplavy“, že je to projev přírody, který má do značné míry zničující účinky. To, že je pro společnost novou zkušeností, by nemělo bránit tomu zařadit tuto pandemií mezi „živelní události“ ve smyslu zákoníku práce, tedy mezi jevy, kam svojí podstatou, škodlivými důsledky, ale i právními nástroji, které je třeba k jejímu překonání použít. Dle žalované podmínky pro to, aby se na pandemii Covid-19 aplikoval pojem „živelní událost“, naplněny jsou a žalovaná nevidí žádný důvod, pro který by pandemie neměla být zařazena na stejnou úroveň jako soudem zmiňované povodně, požáry či vichřice. Vznik této události má původ v přírodě (jako projev přírodních sil), a to nezávisle na lidské vůli či lidském chování a jsou s ním spjaty následky, které negativně silně ovlivnily celou společnost. Když soud I. stupně uvádí, že živelní událost je taková, která má ničivé účinky, ani zde nevidí žalovaná důvod, proč by právě pandemie Covid-19 takovou událostí nebyla, když- počet celkově nakažených činil za období , datum, do , datum, (oznámení vzniku překážek v práci žalobkyně) celkem 1 297 454 osob,- počet hospitalizovaných činil k datu , datum, celkem 8 476 osob, z toho počet osob hospitalizovaných na oddělení JIP činil 1 628 a počet osob v těžkém stavu či s vysoce intenzivní péčí činil 1 746; přitom z grafu přehledu hospitalizací je patrné, že toto období bylo vůbec nejvyšší od samotného počátku pandemie,- celkový počet úmrtí činil k datu , datum, celkem 21 643 osob; přitom z grafu přehledu počtu úmrtí je patrné, že v období cca od , datum, do , datum, byl nárůst počtu úmrtí osob vůbec nejvyšší (za dané období nárůst úmrtí o 19 329 osob),- vláda vyhlásila v druhé březnové dekádě nouzový stav, postupně byly uzavřeny školy, restaurace, hotely, poskytovatelé služeb a většiny obchodů a byly zrušeny všechny hromadné akce, současně došlo k uzavření hranic pro osobní přepravu, přičemž přijatá opatření se dotkla zhruba 2/5 české ekonomiky.Při pohledu na tyto skutečnosti a čísla je žalovaná přesvědčena, že nezbývá než hovořit o ničivých účincích tak, jak uvádí v odůvodnění rozhodnutí soud I. stupně. Žalovaná má za to, že i tato podmínka uvedená soudem byla v případě pandemie Covid-19 naplněna a je nutné ji v předmětné věci považovat za živelní událost. Aplikace § 207 písm. b) zákoníku práce proto byla namístě. Dle žalované nemůže obstát tvrzení soudu, že přes výzvu soudu neprokázala, že hrozba onemocněním Covid-19 je živelní událostí tak, jak je popsáno v § 207 písm. b) zákoníku práce. Informace o existenci pandemie Covid-19, jejich následcích a přijatých opatřeních jsou bezpochyby ve smyslu § 121 o.s.ř. skutečnostmi obecně známými, které není třeba dokazovat. Pandemie byla celosvětovou událostí, která výrazně ovlivnila všechny aspekty společnosti a stala se bezprecedentní globální krizí. S ohledem na uvedené není tedy možné důkazní břemeno v tomto ohledu přenášet na žalovanou, když k notorietám je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny. Následné posouzení otázky, zda pandemie Covid-19 je nebo není živelní událostí, je již otázkou právního posouzení, přičemž právní posouzení věci podle předpisu hmotného práva náleží soudu. To podle žalované soud I. stupně neučinil. Žalovaná dále uvádí, že právní úprava o náhradě mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku zaměstnance při překážkách v práci na straně zaměstnavatele při živelních událostech (ust. § 207 písm. b/ zákoníku práce) odráží vyvážený přístup zákonodárce, který uznává, že zaměstnavatel nemá nést břemeno nepředvídatelných a neovlivnitelný událostí zcela sám. Smyslem je zajistit, aby finanční dopady nesly spravedlivě obě strany. Žalovaná chápe, že zaměstnavatel je považován za silnější smluvní stranu, proto mu zákonná úprava ukládá vyšší odpovědnost a náhrady mzdy v takových případech není stanoveno jako 50 % průměrného výdělku zaměstnance, kdyby stejnou měrou nesli následky živelní události zaměstnavatel i zaměstnanec, ale jako 60 % průměrného výdělku zaměstnance. Soud I. stupně však určil, že žalovaná, jakožto zaměstnavatel, má nést následky pandemie Covid-19 co do náhrady mzdy v plné výši, tedy ve výši 100 %. Tento přístup považuje žalovaná za nepřiměřený a nespravedlivý, neboť žalovaná nemohla nijak předvídat nebo ovlivnit příchod pandemie. Přenesení plné odpovědnosti za důsledky takové události na zaměstnavatele vytváří nespravedlivou a neúnosnou finanční zátěž, která je v rozporu s ústavně garantovaným právem na ochranu vlastnictví. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výrocích II., III. a V. změnil tak, že žalobu co do částky 14 170 Kč s přiznaným příslušenstvím zamítne a zaváže žalobkyni k povinnosti zaplatit žalované náklady řízení, jak před soudem I. stupně, tak před soudem odvolacím, případně, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.3. K odvolání žalované se vyjádřila též žalobkyně. Ta nesouhlasí s názorem žalované, že výklad pojmu „živelní událost“ soudem I. stupně je silně formalistický a absolutně nereflektující nové výzvy a problémy, se kterými se celosvětová společnost v 21. století musí a bude muset vypořádat. K tomu uvádí, že hromadný výskyt infekčních chorob, bohužel není pro společnost ničím novým, když odkazuje na notoricky známé případy rozšíření moru, cholery, španělské chřipky atd. Žalobkyně zdůrazňuje, že pokud tedy hromadně rozšířené onemocnění ve výše specifikovaném paragrafu uvedeno není, nelze za příčinu považovat to, že by šlo o „novou výzvu“. Dokonce ani výskyt tohoto konkrétního onemocnění (Covid-19) nebyl v roce 2021 ničím novým, což dokládají i data předložená žalovanou. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že v době, k