15 Co 219/2024-247 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 768 960 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 42 399 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.). V neposlední řadě pak soud I. stupně rozhodl o nákladech státu tak, že České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Své rozhodnutí soud I. stupně mj. odůvodnil tím, že „za situace, kdy žalobce netvrdil a v řízení nebylo zjištěno, že v období od , Anonymizováno, vznikl mezi účastníky nový pracovní poměr a žalobce konal práci pro žalovaného, nemohl vzniknout žalobci nárok na mzdu dle § 109 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. V řízení bylo prokázáno, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl od , datum, na základě pracovní smlouvy a skončil dne , datum, ve zkušební době, jak bylo potvrzeno pravomocnými rozsudky Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, a Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, Jestliže pracovní poměr po , datum, mezi účastníky netrval, nemůže být nárok žalobce důvodný ani z důvodu § 69 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, neboť zde chybí základní předpoklad, a to pravomocné určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době“.2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal prostřednictvím své opatrovnice odvolání žalobce. Ten podává odvolání do výroků I. a II., když je přesvědčen, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dále, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a v neposlední řadě rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce v tomto směru namítá, že v řízení se domáhal zaplacení částky 768 960 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady mzdy za období od , Anonymizováno, , která mu měla příslušet z pracovněprávního vztahu založeného pracovní smlouvou ze dne , datum, . Soud I. stupně však žalobu žalobce zamítl s tím, že v rozhodném období žádný pracovní poměr mezi účastníky netrval. Pro tyto účely soud I. stupně vyšel z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , a dále z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , kdy těmito rozhodnutími byla žaloba žalobce, kterou se domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne , datum, , zamítnuta. Žalobce však s těmito závěry a postupem soudu I. stupně nesouhlasí. V této souvislosti žalobce uvádí, že v předmětném řízení podal žalobce žalobu na plnění, zatímco v řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , Anonymizováno, bylo rozhodováno o žalobě na určení. Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005 platí, že „pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, nevytváří – zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku)“. Uvedený závěr byl dále potvrzen i usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99. Pokud tedy žalobce namítal, že pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne , datum, byl rozvázán neplatně, soud I. stupně měl ohledně těchto tvrzení žalobce provést dokazování a sám si učinit závěr, zda předmětný pracovní poměr byl rozvázán platně či neplatně. Soud I. stupně proto pochybil, pokud namísto tohoto postupu automaticky vyšel ze závěrů Městského soudu v Brně či Krajského soudu v Brně, ke kterým dospěly v řízeních sp. zn. , Anonymizováno, a sp. zn. , Anonymizováno, Žalobce dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 582/2016 s tím, že z něj vyplývá, že „v řízení nese povinnost tvrzení a povinnost důkazní vždy ten z účastníků pracovního poměru, který pracovní poměr ve zkušební době zrušil“. Pokud tedy soud I. stupně vyšel z výše uvedených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, pochybil, když ve věci rozhodl, aniž by se blíže zabýval tím, zda rozvázání pracovního poměru učiněné zaměstnancem žalované na pozici sekretářky bylo platné. Je zřejmé, že bez vyřešení této podstatné otázky nelze v daném řízení správně rozhodnout. Současně žalobce namítá, že soud I. stupně neprovedl veškeré důkazy, které žalobce navrhoval ve svých vyjádřeních ze dne , datum, a , datum, . Žalobce pak nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, když poukazuje na to, že mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a proto by v případě rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky měl soud rozhodovat dle ust. § 150 o.s.ř. Ze všech těchto důvodů opatrovnice žalobce navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.3. Rozhodnutí soudu I. stupně napadl svým odvoláním též sám žalobce, který namítá, že napadený rozsudek soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci samé, protože soud I. stupně nesprávně aplikoval na konkrétní věc žalobce jim použité právní předpisy. Řízení sp. zn. 115 C 88/2018 Městského soudu v Brně je řízením o žalobě na plnění, když řízení sp. zn. , Anonymizováno, Městského soudu v Brně je řízení o žalobě na určení. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93 a zdůrazňuje, že podání určovací žaloby netvoří překážku litispendence pro žalobu na plnění. Pravomocné rozhodnutí o žalobě na určení netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu o plnění, i když je založena na stejném právním vztahu nebo právu. Dále žalobce opakuje argumentaci uváděnou jeho opatrovnicí a zdůrazňuje, že v poměrech projednávané věci sp. zn. 115 C 88/2018, vedené u Městského soudu v Brně a s ohledem na vše, co vyšlo v řízení před soudem I. stupně najevo (tj. včetně stran neplatnosti rozvázání daného pracovního poměru žalobcem uplatněných nových, právně rozhodných skutečností, skutkových tvrzení, důkazních návrhů žalobce a jim uplatněné soudní judikatury), byl soud I. stupně povinen sám provést posouzení otázky, zda rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované společnosti ve zkušební době žalovanou společností je neplatné. Soud podle žalobce není vázán rozhodnutím ve věci sp. zn. , Anonymizováno, vedené u Městského soudu v Brně. Pokud to soud I. stupně neučinil, postupoval podle žalobce nesprávně. Žalobce nadále tvrdí, že jeho pracovní poměr u žalované společnosti nadále trvá, existuje, kdy žalovaná je povinna žalobce dále zaměstnávat, přidělovat žalobci práci a vyplácet žalobci mzdu a náhradu pracovních cest apod., jak žalobce stále požaduje. Pokud tak žalovaná nečiní, nemůže to být k tíži žalobce.4. K odvolání žalobce se podáním ze dne , datum, vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce též žalovaná. K námitce žalobce, že soud v probíhajícím řízení se měl otázkou platnosti skončení pracovního poměru zabývat, když rozhodnutí vydané ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , Anonymizováno, , netvoří překážku věci zahájené ani rozhodnuté, žalovaná uvádí, že žalobce přehlíží, že tento ani žádný další z jím uvedených judikátů neměl co dočinění se speciální určovací žalobou dle § 72 zákoníku práce, o kterou jde v nyní posuzované věci. Judikatura již před 56 lety předmětnou právní otázku vyřešila, když v tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68 Ak (R 40/1969 civ.). Dále žalovaná odkazuje i na pozdější judikaturu, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96. Dále uvádí, že zajisté i v nyní posuzovaném případě by mohl žalobce tvrdit a prokazovat, že pracovní poměr trval i po datu jeho skončení platným zrušením ve zkušební době (, datum, ), jehož platnost byla postavena najisto pravomocným a vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. , Anonymizováno, a Krajského soudu v Brně sp. zn. , Anonymizováno, , ovšem adekvátní žalobní tvrzení a důkazy k tomu zde absentovaly. Soud se již po uplynutí dvouměsíční žalobní lhůty nemůže otázkou platnosti rozvazovacího jednání zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou a soud musí (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně. V tomto směru odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1619/2017. Z uvedeného plyne, že i kdyby důkazy ohledně neplatnosti zrušení ve zkušební době z , datum, navrženy byly, nemohly by být provedeny. Soud by se naopak musel zabývat tvrzeními a důkazy, např. o tom, že po datu , datum, žalobce konal nějaké práce pro žalovanou, za které mu žalovaná dluží odměnu, či např. že po datu , datum, existoval nějaký jiný