17 Co 180/2023-254 — Krajský soud v Brně

1. Městský soud v Brně („dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne , datum, , č. j. 31 C 73/2022-187 (dále jen rozsudek soudu I. stupně“) tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 377 381 Kč s 11,75 % úroky z prodlení ročně od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), návrh žalobkyně, aby jí žalovaný byl povinen zaplatit 71 675 Kč s 11, 75 % úroky z prodlení ročně od , datum, do zaplacení zamítl (výrok II), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 107 087,42 Kč (výrok III) a žalovanému uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 18 867 Kč (výrok IV).2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný obsáhlé odvolání, ve kterém namítl, že takřka veškeré žalobkyní požadované náklady mohly být plně kompenzovány z veřejného zdravotního pojištění či příspěvku na péči, požadované náklady souvisely a souvisí toliko se ztíženým životem s paraplegií, za což však žalobkyně byla již odškodněna dle rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 30 C 105/2004. Za ztížení společenského uplatnění byla žalobkyni přiznána částka , částka, . Žalobkyní uplatněné nároky spočívající v úhradě úpravy řízení automobilu nebo nových plášťů kol invalidního vozíku jsou náklady, které vznikají v návaznosti na ztížený život s paraplegií a byly dle žalované žalobkyni již odškodněny. Žalovaný dále namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně pobírá příspěvek na péči ve výši 4 400 Kč, ze kterého mohla vše kompenzovat. Dále připomenul stávající legislativu veřejného zdravotního pojištění danou zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, která i v případech přímo hrazených zdravotních prostředků, léčiv či jejich zvýšené potřebě dané zdravotním stavem pacienta nebo nehrazených zdravotních výkonů dává možnost na základě žádosti vystavené lékařem pacienta žádat pojišťovnu o úhradu takových nákladů (§ 19). Že by žalobkyně žádost o takovouto úhradu u příslušné pojišťovny podala, v řízení neprokázala. Pokud se rozhodla jít cestou přímé úhrady, ať již z důvodu neinformovanosti o možnostech daných zákonem či dle svého vlastního uvážení, nemůže jít tento fakt k tíži žalovaného. Žalovaný dále namítl, že řada dokladů, které k uplatnění svých nároků žalobkyně předložila, nebyly vystaveny na její jméno. Tyto označil za neprůkazné. Žalovaný se dále podrobně vyjádřil k jednotlivým žalobkyní uplatněným nárokům a k požadovaným nákladům na pomůcky spojené s inkontinencí uvedl, že absorbční zdravotnické prostředky pro inkontinentní pacienty jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, na jeden průkaz sice smí být vystaven pouze jeden druh zdravotnického prostředku, avšak neexistuje žádné jiné omezení, které by bránilo tomu, aby bylo vystaveno více poukazů, každý na jiný typ pomůcky. Žalovaný připomenul, že žalobkyně ani stanovené limity v jednom roce nevyčerpala. Žalovaný soudu prvního stupně vytkl, že nevzal v potaz, že veškeré pomůcky mohly být plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. K požadavku na úhradu doplňků stravy připomenul, že dle současné legislativy nejsou doplňky stravy určeny k léčbě ani prevenci konkrétních onemocnění a že doporučení užívání těchto doplňků nebylo zmíněno v žádné předchozí lékařské zprávě, které žalobkyně předložila. Žalovaný připomenul, že za předpokladu, že by bylo užívání těchto doplňků stravy prokazatelně nezbytné s ohledem na zdravotní stav žalobkyně, mohla být z její strany podána žádost dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění na zdravotní pojišťovnu žalobkyně o jejich úhradu. K čípkům, gumovým rukavicím a Sonogelu žalovaný připomenul, že žalobkyně nedoložila žádnou lékařskou zprávu, ze které by bylo zřejmé, že s ohledem na její zdravotní stav může primárně užívat pouze čípky Dulcolax a žádnou jinou alternativu hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, která se taktéž nabízí, přičemž existují i čípky plně hrazené z veřejného zdravotního pojištění, a to oproti vystavenému lékařskému předpisu. Žalovaný připustil, že čípky Dulcolax nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a uvedl že na předpis lze získat plně hrazené čípky se stejnou účinnou látkou Bisacodyl přímo připravované v lékárně. Žalovaný poukázal na skutečnost, že latexové rukavice, podložky a Sonogel, které žalobkyně používá jako pomůcky k vyprazdňování, pokládá za náklady související s osobní hygienou, přičemž jejich úhrada spadá pod příspěvek na péči, který je žalobkyni vyplácen. K požadavku na úhradu nově zakoupených plášťů na invalidní vozík žalovaný uvedl, že žalobkyně si zakoupila nadstandardní drahé pláště a že levnější, které jsou běžně dostupné, by splnily stejný účel. Nadto náhrada nákladů za pořízení nových plášťů kol podle názoru žalovaného nepředstavuje náklad vzniklý v návaznosti na udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu či nárok související se skutečně vynaloženými náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného. K požadavku na úhradu kompresních punčoch žalovaný připomenul, že z výpisu pojišťovny vyplynulo, že žalobkyní byly kompresní punčochy čerpány v roce 2021 a v roce 2022 v maximálním množství 2 ks za rok, když v roce 2020 nebyly čerpány vůbec. Dle žalovaného to nesvědčí o zvýšené potřebě dané zdravotním stavem žalobkyně. Žalovaný opětovně připomenul, že zvýšené množství kompresních punčoch mohlo být hrazeno na základě požadavku žalobkyně z veřejného zdravotního pojištění. K požadavku na úhradu rehabilitace v , adresa, žalovaný uvedl, že se nejedná o jediné zařízení, které poskytuje rehabilitace pro spinální pacienty, když udržovat optimální zdravotní stav mohla žalobkyně v jakémkoliv jiném zařízení, včetně , adresa, , právnická osoba, , přičemž tyto výkony by byly hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Žalovaný připomenul, že techniky všech rehabilitačních úkonů jsou jasně stanoveny a prováděny ve všech zařízeních stejným způsobem tak, aby sloužily svému účelu. Žádná omezení pro rehabilitační centra, jež mají smlouvy s příslušnými pojišťovnami, zákon ani příslušné vyhlášky (, Anonymizováno, č. 134/1998 Sb. a č. 428/2020 Sb.) nestanovují. Žalovaný připomenul, že ani v tomto případě nedošlo ze strany žalobkyně k přečerpání uvedených výkonů tak, že by nemohly být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Všechny rehabilitace dle žalovaného mohla žalobkyně absolvovat oproti vystavenému poukazu od svého lékaře. Pokud tedy zdravotní stav žalobkyně vyžadoval další rehabilitační cvičení, neexistovalo zde jediné omezení, které by bránilo tomu, aby byl vystaven další poukaz na další sadu cvičení. Všechny rehabilitace tak mohla žalobkyně absolvovat oproti vystavenému poukazu od svého lékaře. Pokud zdravotní stav žalobkyně vyžadoval další rehabilitační cvičení, neexistovalo zde jediné omezení, které by bránilo tomu, aby byl vystaven další poukaz na další sadu cvičení. K námitce žalobkyně, že je pro ni nepřijatelné, aby podstoupila rehabilitaci u žalovaného, který ji fatálním způsobem poškodil zdraví, žalovaný uvedl, že toto tvrzení je poněkud zavádějící, když ze záznamu nemocničního informačního systému žalovaného vyplývá, že žalobkyně navštěvovala , právnická osoba, až do roku 2012, tedy téměř dalších deset let po prodělané operaci. Volba , adresa, tedy dle žalovaného nemůže jít k jeho tíži. Žalovaný připomenul, že jedna z žalobkyní předložených faktur ani s rehabilitací nesouvisí a byla vystavena na služby osobní asistence (faktura za duben 2021 na 500 Kč). Ohledně nákupu osobního automobilu , značka, , jeho úpravě a pořízení zimních pneumatik se žalovaný neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že pořízení dalšího nového osobního automobilu představuje v souladu se zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu 31 Cdo 1778/2014 náklad na zajištění pomoci při životních úkonech žalobkyně či zajištění chodu domácnosti, které žalobkyně vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže vykonávat sama, když zmiňované rozhodnutí skutkově takovou situaci ani neřeší. Žalovaný uvedl, že osobní automobil není pomůckou na péči, která by byla vitálně nezbytná a bez níž by se žalobkyně nemohla zapojit do běžného života. Automobil neslouží k udržení více či méně stabilizovaného stavu a rozhodně nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že bez osobního automobilu by jako paraplegik byla vyloučena ze společnosti. Dle žalovaného žalobkyně neuvedla žádné mimořádné skutečnosti, které by se jakýmkoliv způsobem vymykaly běžnému každodennímu životu člověka s paraplegií. Podle žalovaného si žalobkyně rozhodně nemusela pořizovat nový osobní automobil. Žalovaný připomenul, že soud prvního stupně se nezabýval ani otázkou, že automobil, jehož náklady na pořízení žalovaný dle rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 30 C 105/2004 žalobkyni plně uhradil, byl daleko nižší kategorie než nově pořízený osobní automobil. Žalovaný konstatoval, že aby žalobkyně mohla být zapojena do běžného života, potřebuje invalidní vozík a nikoliv automobil. Invalidní vozíky, a to i elektrické, jsou v současné době plně hr