17 Co 208/2024-1001 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud , adresa, – venkov („dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne , datum, , č. j. 8 C 363/2009-869 („dále jen rozsudek soudu I. stupně“) tak, že zamítl návrh, jímž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 989 000 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení (výrok I). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 703 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám , Jméno žalovaného B, , advokáta v , adresa2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to proti oběma jeho výrokům, ve kterém vyslovil nesouhlas se závěry učiněnými v odůvodnění tohoto rozsudku pod bodem 69 a vyslovil názor, že zde uvedený závěr soudu prvního stupně nevyplývá ze zjištěných skutečností na základě provedeného dokazování. Žalobce poukázal na skutečnost, že odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl naprosto opačně, než jak učinil ve svém původním rozsudku ze dne 13. 2. 2019, č.j. 8 C 363/2009-525, a to i přesto, že žádné nové důkazy nebyly v tomto ohledu provedeny a nebyly zjištěny nové skutečnosti, které by takovýto „názorový obrat“ soudu prvního stupně ohledně posouzení odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu byly způsobilé odůvodnit. Naopak dle názoru žalobce po vrácení věci ze strany Nejvyššího soudu po doplnění žalobních tvrzení a provedení důkazů bylo prokázáno, že předmětná nemovitost v době jejího prodeje nebyla vyklizena, že se v předmětné nemovitosti nacházely movité věci (vybavení potravinářské provozovny, které patřily žalobci) a žalovaný neměl žádný důvod k pochybnostem o existenci nájemního vztahu třetí osoby k předmětné nemovitosti, o kterém jej on informoval. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný prokazatelně o existenci nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a prodávajícím , jméno FO, v květnu 2006 věděl, a proto se ji také pokusil neúspěšně v červnu 2006 vypovědět, a stejně tak věděl o své povinnosti umožnit užívání nemovitostí jemu. Žalobce poukázal na skutečnost, že užívání nemovitostí mu žalobce úmyslně neumožnil, a to ani po předložení předmětné nájemní smlouvy. V závěru odůvodnění odvolání žalobce obecně uvedl, že soud nepřihlédl k řadě jeho argumentů a skutečností, které uváděl před soudem prvního stupně. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.3. Žalovaný se k podanému odvolání písemně nevyjádřil, Anonymizováno4. S ohledem na skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , insolvenční spisová značka, , zveřejněném téhož dne v 10:02 hodin v insolvenčním rejstříku, bylo rozhodnuto o úpadku žalobce a současně na majetek žalobce byl prohlášen konkurz, došlo tak k přerušení řízení v této soudem projednávané věci v souladu s ustanovením § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, o čemž byli účastníci usnesením Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. 17 Co 215/2022-941 v souladu s ustanovením § 263 odst. 4 výše citovaného insolvenčního zákona uvědomeni. Namísto žalobce , Jméno žalobce C, , IČO: , IČO žalobce C, pak bylo nadále jednáno s jeho insovlenčním správcem, a to , právnická osoba, ., IČO: , IČO žalobce A, , sídlem , Jméno žalobce B, , adresa, .5. Dne , datum, pak insolvenční správce žalobce , právnická osoba, . podal návrh na pokračování v řízení vedeném u Okresního soudu , adresa, – venkov pod sp. zn. 8 C 363/2009. Odvolací soud poté, co rozhodl o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 29. 9. 2022, č. j. 8 C 363/2009-929, kterým bylo žalobci odňato osvobození od placení soudních poplatků, usneseními ze dne 21. 6. 2024, č. j. 17 Co 215/2022-970 a ze dne 27. 9. 2024, č. j. 17 Co 215/2022-975, přistoupil k projednání odvolání žalobce proti v záhlaví tohoto rozsudku citovanému rozsudku soudu prvního stupně.6. Odvolací soud posoudil odvolání žalobce jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti, zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání žalobce nebyly namítány.7. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.8. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se svojí žalobou v této věci domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku , částka, blíže specifikovaným zákonným úrokem z prodlení. Žalovaná částka představovala nájemné, které žalobci ušlo za období od , datum, do , datum, , kdy nemohl realizovat svá práva nájemce, která mu příslušela na základě smlouvy o nájmu ze dne , datum, a dodatku ze dne , datum, uzavřené s původním vlastníkem nemovitostí, a to budovy postavené na pozemku parc. č. , číslo parcely, a téhož pozemku v k. ú. , adresa, . Na základě této smlouvy s původním vlastníkem , jméno FO, byl žalobce oprávněn přenechat předmět nájmu dalším osobám do podnájmu, což také v průběhu nájemního vztahu činil. Nicméně dne 13. 4. 2006 původní vlastník předmětných nemovitostí bez jeho vědomí uzavřel s žalovaným kupní smlouvu, kterou mu tyto nemovitosti prodal a ujistil ho, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy ani věcná břemena, s výjimkou jednoho zástavního práva, a že na nemovitostech neváznou ani jiná práva třetích osob a že k nim žádný subjekt nemá nájemní ani jiná užívací práva. Nový vlastník, žalobce, pak začal nemovitosti užívat bez ohledu na zmíněnou nájemní smlouvu, nemovitosti vyklidil a začal na nich provádět stavební úpravy. Přestože žalobce žalovaného jako nového vlastníka nemovitostí na existenci nájemní smlouvy upozornil, vstoupil s ním do jednání ohledně umožnění mu vstupu do pronajatých nemovitostí, žalovaný mu to však neumožnil. Žalobce tak nemohl realizovat podnájemní smlouvu, k jejíž uzavření se zavázal na základě smlouvy ze dne 17. 1. 2006 se společností , právnická osoba, ., v níž se zavázal, že uzavře s touto společností podnájemní smlouvu na pronájem předmětných nemovitostí na dobu určitou do 31. 12. 2009 za měsíční podnájemné 78 000 Kč. Tím, že mu žalovaný znemožnil užívání předmětných nemovitostí a uzavření zmíněné podnájemní smlouvy se společností , právnická osoba, ., ušlo žalobci podnájemné za dobu od 17. 6. 2006 do 31. 12. 2009 ve výši , částka, , přičemž žalobce v tomto řízení požaduje pouze částku , částka, , tedy ušlé podnájemné za období od 16. 11. 2007 do 31. 12. 2009.9. Žalovaný nárok žalobce neuznal a poukázal na skutečnost, že nájemní smlouva ze dne 31. 12. 1994 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, když zde chybí předchozí souhlas správního orgánu, dále poukazoval na to, že nájemní smlouva je v rozporu se smlouvou o výpůjčce z 1. 4. 1994, kdy tato má stejný účel, rovněž namítal, že žalobce od pronajímatele do užívání za sjednaným účelem nepřevzal nemovitosti a fakticky od roku 1997 zde nevyvíjel žádnou podnikatelskou činnost. Dle žalovaného žalobci žádná škoda nevznikla, když žalobce objekt nevyužíval a v době, kdy měla být uzavřena podnájemní smlouva se společností , právnická osoba, ., nebyl objekt ve stavu způsobilém k užívání či pronajímání. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce, respektive jeho statutární zástupkyně , jméno FO, , se při opakovaných jednáních s ním nezmínila o tom, že žalobce má uzavřenou smlouvu o budoucí smlouvě o podnájmu nemovitostí třetí osobě.10. Odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně je již v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně vydaným v této věci, když původní zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 4. 2014, č. j. 8 C 363/2009-183 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2017, č. j. 13 Co 279/2014-218 a další naopak vyhovující přísudečný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2019, č. j. 8 C 363/2009-525 byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, č. j. 17 Co 152/2019-595, přičemž oba tyto posléze citované rozsudky byly zrušeny Nejvyšším soudem České republiky, a to rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 26 Cdo 2209/2020-623. Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozsudku vyslovil několik právních názorů a poukázal na pochybení nalézacího i odvolacího soudu v předchozím řízení, přičemž jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací jsou těmito vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu při rozhodování v této věci vázáni. Především Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi původním vlastníkem nemovitostí , jm