17 Co 60/2024-156 — Krajský soud v Brně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném náhrady škody ve výši 151 004,71 Kč s příslušenstvím způsobené jí žalovaným při výkonu advokacie v souvislosti se zastupováním žalobkyně jako žalované v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 20 C 45/2020 mezi společností , právnická osoba, , jako žalobcem, v níž bylo žalobkyni jako žalované uloženo rozsudkem ze dne , datum, , č. j. 20 C 45/2020-98, zaplatit uvedené společnosti částku ve výši 74 258,60 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaný, ač mu byl žalobkyní udělen pokyn k podání odvolání, odvolání proti rozsudku nepodal, žalobkyni o nepodání odvolání neinformoval, o čemž se žalobkyně dozvěděla až , datum, , kdy jí bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce dle pravomocného rozsudku. Žalobkyně tak byla nucena zaplatit částku přisouzenou pravomocným rozsudkem spolu s náhradou exekuce odpovídající v celkové výši žalované jistině 151 004,71 Kč.2. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky 151 004,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z uvedené částky od , datum, do zaplacení zamítl (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 27 152,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II.) a povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníku na straně žalovaného ve výši 53 893,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Dovodil, že na straně žalovaného nebyl splněn jeden ze základních předpokladů pro dovození odpovědnosti spočívající v pochybení žalovaného při výkonu advokacie. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný se měl dopustit pochybení spočívajícího v nepodání odvolání proti rozsudku v rozporu s pokynem žalobkyně, se žalobkyni přes poučení soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a s přihlédnutím k proběhlé koncentraci řízení nepodařilo prokázat. Výpověď svědka , jméno FO, , ředitele žalobkyně, který měl pokyn žalobkyně k podání odvolání dosvědčit, soud prvního stupně posoudil jako nevěrohodnou. Dovodil, že v řízení vyšlo najevo, že žalovaný žádné pochybnosti ohledně podání odvolání neměl a výslovně žalobkyni podání odvolání nedoporučil. Podání odvolání za této situace by mohlo být s ohledem na rozhodovací praxi kárného senátu České advokátní komory posouzeno jako kárné provinění, kdy by byl podán advokátem opravný prostředek, aniž by si vyžádal stanovisko klienta a dostal k jeho podání pokyn a žalobkyni by tak byla způsobena škoda spočívající v nedůvodně vynaložených nákladech řízení pro případ neúspěchu odvolacího řízení. Postup advokáta v rozporu s § 16 zákona o advokacii spočívající v nikoli řádném prosazování práv a oprávněných zájmů žalobkyně tak nebyl soudem prvního stupně v posuzovaném případě shledán. Jelikož žalobkyně opakovaně uváděla, že porušení povinnosti žalovaného spočívalo v nepodání odvolání proti rozsudku a v nedoručení rozsudku žalobkyni, nezabýval se posouzením předběžné otázky, zda by případné odvolání proti rozsudku mohlo být úspěšné. Soud prvního stupně navíc postrádal v rámci žalobních tvrzení argumentaci schopnou meritorně zvrátit posuzovaný rozsudek Okresního soudu v Hodoníně. Hovořila-li žalobkyně o pochybení v řízení před vydáním rozsudku v posuzované věci, pak šlo o pochybení soudu spočívající v nesplnění poučovací povinnosti, v překvapivém rozhodnutí, v nesprávné aplikaci rozhodnutí Velkého senátu Nejvyššího soudu, nikoliv o pochybení žalovaného.3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Ztotožňuje se s výchozí úvahou soudu prvního stupně, že zásadní otázkou k posouzení bylo, zda měl žalovaný podat odvolání, ať na základě pokynu či bez něj, a že do vyřešení otázky existence porušení právní povinnosti nemá smysl zkoumat další předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu. Ačkoliv žalobkyně nesouhlasí s hodnocením věrohodnosti výpovědi svědka , jméno FO, ohledně telefonického udělení pokynu žalovaného k podání odvolání soudem prvního stupně, namítá, že žalovaný až při jednání , datum, předložil soudu nečitelnou kopii zápisu z jednání ze , datum, , z něhož mělo plynout smíření se žalobkyně s rozsudkem a ochota plnit podle rozsudku, a nikoliv přání podat odvolání. Žalovaný byl opakovaně žalobkyní vyzýván, aby nahradil vzniklou škodu, přičemž se bránil všemožnými tvrzeními, ale ani jednou neuvedl, že existuje uvedený záznam. Žalobkyně pravost tohoto záznamu v podobě, v jaké jej žalovaný předložil, zpochybňuje a v návaznosti na něj si klade otázku, proč následně v e-mailu ze , datum, , prostřednictvím něhož žalovaný údajně žalobkyni zaslal rozsudek, žalovaný zmiňoval, že nedoporučuje podání odvolání, když by již z předmětného jednání zachyceného v uvedeném zápisu věděl, že žalobkyně odvolání nechce podat. Podle žalobkyně jde navíc v případě zápisu o nečitelnou kopii a popírá její pravost, čímž se soud prvního stupně odmítl zabývat a provedl tuto listinu k důkazu, hodnotil ji v kontextu dalších důkazů a opřel o něj podstatu svých skutkových a právních závěrů. Žalobkyně taktéž rozporuje skutkový závěr soudu prvního stupně, že v řízení bylo nezpochybnitelným způsobem prokázáno, že žalovaný , datum, zaslal žalobkyni e-mailem vyhotovení rozsudku, který však ze žádného důkazu neplyne, vyjma prostého výtisku odeslaného e-mailu bez jakéhokoli ověření o doručení této zprávy žalobkyni, což žalobkyně popírá. Vytčené vady v procesu dokazování jsou podle žalobkyně natolik vážné, že nezbývá, než napadený rozsudek zrušit a vrátit k dalšímu řízení. Žalobkyně taktéž zpochybňuje správnost závěru soudu prvního stupně ohledně neporušení § 16 zákona o advokacii žalovaným, kdy nepovažuje za naplnění povinnosti advokáta doručení rozsudku žalobkyně jako přílohy prostého e-mailu, při němž nebylo vyloučeno přehlédnutí jeho doručení žalobkyní, či riziko spadnutí do tzv. SPAMU či, že se k němu klient nedostane, z důvodu jakékoliv překážky. I kdyby předmětný e-mail žalovaný odeslal, za situace, kdy neobdržel odpověď a věděl, že běží odvolací lhůta, musí dalšími cestami zjišťovat stanovisko klienta a žádat o jeho jasný pokyn k dalšímu postupu a pokud by takový pokyn nezískal, nemůže než odvolání podat a pokyn vyžádat dodatečně, jelikož takový postup je pro klienta vždy výhodnější. Vždy je výhodnější brát odvolání zpět, než definitivně přijít o možnost přezkumu. Žalobkyně má za to, že její právní závěr podporují i rozhodnutí kárné komise České advokátní komory, které specifikuje. Žalobkyně též nesouhlasí s interpretací rozhodnutí kárné komise, na něž odkázal soud prvního stupně, kdy toto je třeba interpretovat tak, že pochybnosti na straně advokáta se netýkají pochybností právních, ale pochybností o tom, jaké je přání klienta. Nepochybně advokát, který bez zjišťování stanoviska klienta podá odvolání, tak i advokát, který bez zjišťování stanoviska klienta nepodá odvolání (jako v nynějším případě) jednají protiprávně. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání projevil nesouhlas s argumentací žalobkyně. Soud prvního stupně podle jeho názoru posoudil posuzovanou věc v souladu se zákonem, nedošlo k porušení žádné hmotněprávní a ani procesněprávní normy a rozhodnutí netrpí žádnými vadami, pro něž by mělo být zrušeno. Namítl, že žalobkyně v podaném odvolání neuvádí žádné nové skutečnosti a opakuje svá tvrzení z řízení před soudem prvního stupně. Navrhl proto potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.5. Vedlejší účastník na straně žalovaného ve vyjádření k odvolání označil rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a v souladu se zákonem. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a tento správně právně posoudil. Nesouhlasí s námitkou, že pro neuvěření výpovědi svědka , jméno FO, nebyl dán relevantní důvod, když soud prvního stupně své rozhodnutí logicky a pečlivě odůvodnil. Správně poukázal na zásadní rozpor ve výpovědi svědka, který nejprve uvedl, že se se žalovaným ohledně kauzy nesešel a nic nepodepisoval, aby své tvrzení následně znevěrohodnil tím, když vypověděl, že se se žalovaným sešel v kanceláři a měl podepsat prázdný papír. Výpověď žalovaného je naproti tomu zcela věrohodná pro svoji konzistentnost. Používá-li žalobkyně v souvislosti s jednáním , datum, přívlastek „údajné“, pomíjí, že svědek , jméno FO, účast na jednání u žalovaného potvrdil, že žalovanému přinesl zřejmě uvedeného dne plnou moc podepsanou synem. Vytýká-li žalobkyně žalovanému předložení záznamu až při jednání před soudem, lze proti tomu namítat, že tímto v důsledku tohoto postupu žalovaného byl odhalen zásadní rozpor ve výpovědi svědka , jméno FO, , který až po předložení tohoto záznamu připustil konání jednání. Pravost záznamu ze , datum, pak soud prvního stupně hodnotil v souladu se zásadou voln