37 Co 174/2024-586 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení specifikované finanční částky s příslušenstvím, zároveň byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalovanému.2. Včasným odvoláním žalobce rozsudek soudu I. stupně napadl v celém rozsahu. V rámci odvolání obsáhle rekapituloval skutek, přičemž z něj dle žalobce jasně plyne, že v dané věci jde o užívání veřejného prostranství, a tedy povinnost k finanční náhradě ze strany žalovaného, nebo jde alespoň o obdobný stav, zakládají stejnou náhradu. Poukázal dále na dřívější rozhodovací praxi zdejších soudů ve fakticky stejné věci, přičemž i posléze u jednání opakovaně poukazoval na to, že po stránce skutkové se na využití a přístupnosti předmětného parkoviště ničeho nezměnilo. Žalobce se dále vymezil vůči tomu, které důkazy soud I. stupně považoval za podstatné a jak je hodnotil. U jednání odvolacího soudu pak žalobce upřesnil, že výhrady vůči postupu soudu nemínil jako námitku podjatosti soudu, ale jako procesní námitky. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek změněn ve vyhovující žalobě.3. Žalovaný se k odvolání vyjádřil písemně a navrhl, aby byl rozsudek potvrzen jako věcně správný, a to včetně nákladového výroku, poukázal na to, že výtky žalobce jsou liché, když soud I. stupně se zabýval všemi podstatnými skutečnostmi a vyvodil správné a jasně odůvodněné právní závěry, žalovaný pak toto stanovisko podrobně rozvedl ve vztahu k námitkám žalobce.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení jeho vydání přecházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Odvolací soud považuje odůvodnění napadeného rozsudku jak ohledně skutkových, tak i právních závěrů za správné a pokud dále nebude uvedeno jinak, na ně pro stručnost odkazuje.6. K námitkám odvolatele ohledně právního hodnocení dlužno dodat, že jak soud I. stupně, tak i odvolací soud byly vázány právním názorem NS ČR uvedeném v posledním zrušovacím rozhodnutí, tedy, že v dané věci se nejedná o veřejné prostranství a nelze tedy přiznat náhradu z tohoto titulu, ale může jít o materiálně obdobné užívání žalovaným, takže se soudy měly zabývat touto otázkou. Pokud tedy žalobce nadále argumentoval ve prospěch posouzení veřejného prostranství, šlo o neúspěšnou argumentaci v principu.7. Dle odvolacího soudu soud I. stupně jasně v odůvodnění uvedl, proč nejde ani o materiálně srovnatelné užívání, a to ať již jde o skutkové závěry v bodech 105-130 odůvodnění, tak i právní závěry v bodech následujících. Odvolací soud považuje argumenty soudu I. stupně za zcela srozumitelné a jednoznačné, přičemž v žádném případě neshledal jednostranný přístup soudu v neprospěch žalobce.8. Konečně pak považuje odvolací soud za potřebné vyjádřit se k argumentům žalobce týkajících se předešlých rozhodnutí zdejšího soudu ohledně fakticky téže věci, pouze za dřívější časové období. Zde je potřeba zdůraznit, že jakkoliv by v principu měla být rozhodovací praxe ohledně jinak stejné věci konzistentní, záleží mj. vždy na tom, jaká jsou procesní stanoviska účastníků v tom kterém řízení a straně žalované nic nebrání v tom, aby učinila spornými skutkové okolnosti, vůči kterým se dříve takto nevymezovala. To pak může mát za následek jiné skutkové a následně i právní závěry v dané věci. I zde pak je nutno odkázat na výše uvedený právní závěr NS ČR.9. Z výše uvedených důvodů byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, přičemž za správný považuje odvolací soud i výrok o náhradě nákladů. Žalovaný je sice statutárním městem, tedy subjektem, kterému se zásadně dle ustálené judikatury náhrada nepřiznává, nicméně zde jde o skutkově i právně složitý spor, kde je mimořádné přiznání namístě.10. Ze stejných důvodů byla žalovanému dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána i náhrada odvolacích nákladů, přičemž jde o dva úkony po 40 140 Kč, jeden paušál po 300 Kč, jeden po 450 Kč (učiněný po 1. 1. 2025), vše dle advokátního tarifu, vše zvýšeno o 21 % DPH.