38 Co 204/2024-340 — Krajský soud v Brně

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I. rozhodl, že soud určuje, že žalobci a), b) jsou vlastníky pozemku parc. č. , číslo, v k. ú. , obec, , zaměřeného geometrickým plánem č. , číslo, ze dne , datum, , vyhotoveným společností , právnická osoba, ., , adresa, , jenž je nedílnou součástí rozsudku a s nímž vyjádřil souhlas , instituce, , dne , datum, . Výrokem II. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 60.660 Kč k rukám právního zástupce žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání a navrhl jeho změnu tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta. Uvedl, že fakticky ve stejném roce byly uzavřeny kupní smlouvy, na základě nichž nabývají jak žalobci, tak i žalovaný (původně s bývalou manželkou) dvě sousedící nemovité věci. Soud I. stupně při svém rozhodování vycházel z protokolu o vytýčení hranice pozemků ze dne , datum, , kdy z tohoto protokolu a připojeného vytyčovacího náčrtu vyplývalo pouze to, že do vlastnictví žalovaného patří výseč o tvaru klínu o rozloze , rozloha, m2, a vytýčení proběhlo na základě digitální katastrální mapy, která vychází z Technickohospodářské mapy, jež vznikla na základě místního šetření a následného mapování v letech , roky, Pochybení soudu je třeba spatřovat se skutkovém a právním hodnocení, pokud je v rozsudku výslovně uvedeno, že jde o výseč dlouhodobě žalobci užívanou. Odkazuje-li dále soud na snímek pozemkové mapy ze dne , datum, , je jednoznačně patrno, že žalobci již v roce , rok, měli, pokud sami vyznačili stávající oplocení, které je vyznačeno skoseným průběhem, který je dodnes zřejmý pohledem, nepoctivý úmysl, a muselo jim být zřejmé, že způsobují žalovanému újmu. Podstatný je i další důkaz, tj. výstavba studny na pozemku p. č. , číslo, , v k. ú. , obec, , kdy studna byla stavebním úřadem povolena na pozemku p. č. , číslo, a to minimálně 2 m od na snímku vyznačené skutečné hranice mezi pozemky, tj. nikoliv v části tzv. klínu, který je vlastnictvím žalovaného, a kam žalobci ve skutečnosti studnu umístili. Tímto důkazem se soud I. stupně vůbec nezabýval a obdobně byly přehlédnuty důkazy prokazující naprostou nemožnost jakékoliv dobré víry ze strany žalobců. Není tak zřejmé, jak mohl soud I. stupně ve svých závěrech o důvodnosti žaloby dospět k tomu, že u žalobců jsou dány podmínky pro vydržení. Naopak z listinných důkazů zcela jednoznačně vyplývá, že žalobci od samého počátku věděli, kde jsou skutečné hranice pozemku, a jednali v nepoctivém úmyslu. Mimořádné vydržení je tak ze strany žalobců naprosto vyloučené, neboť bylo prokázáno, že ze strany žalobců se jednalo o nepoctivý úmysl bránící vydržení, a tento byl prokázán již při uchopení držby. Žalovaný poukázal na spisy stavebního úřadu, z nichž je jednoznačně dokazatelné, že veškeré stavby žalobci v žádostech umístili za skutečné hranice mezi pozemky. Žalovaný opakovaně uváděl, že i on sám informoval žalobce o posunutí plotu, a docházelo mezi ním a žalobci k nesrovnalostem.3. Žalobci v písemném vyjádření k odvolání navrhli potvrzení napadeného rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného s tím, že přestože v průběhu sporu žalovaný nepředložil žádný důkaz, že by se žalobci chopili držby zaplocené části pozemku s nepoctivým úmyslem, nyní takové důkazy či skutečnosti „objevují“ v dokumentaci, která se vztahuje ke stavebnímu povolení z roku , rok, , na základě kterého žalobci zbudovali dřevěnou boudu na nářadí a oplocení pozemku ve spodní jeho části, tzv. u cesty. Uvedli, že odchylka plotu od hranice dle pozemkové mapy představuje tak malý úhel, že to s ohledem na terén v daném místě nelze pouhým okem identifikovat. V řízení bylo prokázáno, že plot byl postaven ještě před tím, než žalobci do svého vlastnictví nabyli předmětný pozemek p. č. st. , číslo, . Žalobci se stali vlastníky pozemku dříve, než žalovaný nabyl vlastnictví k sousednímu pozemku, a neměli důvod pochybovat o průběhu hranice plotu, oddělujícího pozemky p. č. , číslo, a p. č. , číslo, . Poukázali na svědectví , jméno FO, , která od svých rodičů měla informaci, že takřka každý zde plot postavil trochu „mimo“, a nikdo to neřešil. Z provedených důkazů lze přijmout závěr, že se žalobci nechopili držby části pozemku p. č. , číslo, s nepoctivým úmyslem. Pokud snad následně tzv. vyplulo na povrch, že plot mezi pozemky se odchyluje od katastrální hranice, tato skutečnost nemá za následek nepoctivou držbu na straně žalobců. Žalovaný se žádným relevantním způsobem nevymezil proti stavbě sloupu elektrického vedení a stavbě studny. Při svém výslechu tvrdil, že se vlastníkem pozemku p. č. , číslo, stal dříve, než žalobci vlastníky pozemku p. č. , číslo, (dokonce v roce , rok, ). Žalobci tak poukázali na značnou „variabilitu“ tvrzení žalovaného, který sice tvrdí, jak upozorňoval žalobce na nesprávný průběh plotu, ale jeho faktické jednání tomu vůbec neodpovídalo.4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a aniž dokazování opakoval či doplňoval, kdy v odvolacím řízení nebyly tvrzeny nové skutečnosti či navrženo provedení nových důkazů, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nelze považovat za důvodné.5. Soud I. stupně v této věci provedl rozsáhlé dokazování, správně zjistil skutkový stav věci, z nějž vycházel i odvolací soud, kdy s právními závěry, které učinil soud I. stupně, se odvolací soud v plném rozsahu ztotožňuje.6. V této věci dospěl soud I. stupně k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobci nabyli pozemek p. č. , číslo, v k. ú. , obec, o výměře , výměra, m2 na základě kupní smlouvy ze dne , datum, , přičemž žalovaný je vlastníkem sousedního pozemku p. č. , číslo, na základě kupní smlouvy ze dne , datum, , který spadal do společného jmění bývalých manželů (žalovaného a jeho bývalé manželky , jméno FO, ), přičemž plot oddělující tyto pozemky byl umístěn shodně jako v současné době, je zachována původní hranice oplocení. Při geometrickém zaměření pozemku dne , datum, bylo zjištěno, že plot oddělující oba sousedící pozemky zasahuje do pozemku ve vlastnictví žalovaného, kdy sporný pozemek, který spadá do pozemku p. č. , číslo, , je ve faktickém držení žalobců a jde o výseč trojúhelníkového tvaru o rozloze , rozloha, m2. Tuto spornou část pozemku drží žalobci od , datum, (registrace vlastnického práva žalobců k pozemku p. č. , číslo, k. ú. , obec, státním notářstvím) nepřetržitě dosud.7. Na požadovaném určení žalobcům svědčí dle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť se domáhají sjednání souladu mezi stavem zápisu v katastru nemovitostí a skutečným stavem tvrzeným žalobci, kteří mají za to, že v důsledku mimořádného vydržení jsou to žalobci, kteří jsou vlastníky sporné části pozemku.8. Podle § 1095 občanského zákoníku, uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.9. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 vyložil pojem „nepoctivý úmysl“, použitý v § 1095 občanského zákoníku, a dospěl k závěru, že mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, respektive o nedostatek „nepoctivého úmyslu“ spočívajícího především ve vědomosti toho, že ujmutím se držby není působena jinému bezdůvodně újma. Držba v nepoctivém úmyslu přitom představuje situaci, kdy držitel je nebo objektivně musí být přesvědčen, že svou držbou jedná protiprávně, nebo že jeho držba působí bezpráví, nespravedlnost, škodu nebo újmu. V případě „držby nikoliv v nepoctivém úmyslu“ však držitel nemusí být pozitivně přesvědčen o tom, že mu držené právo skutečně náleží. Navíc ani vědomost toho, že držiteli držené právo nenáleží, sama o sobě nevylučuje dobrou víru v jejím negativním vymezení, a nebrání tak mimořádnému vydržení dle § 1095 občanského zákoníku. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že na dlouhodobou držbu váže občanský zákoník mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§ 1095), kdy zásadní v dané věci se jeví být „dlouhodobá nerušená držba“.10. Ust. § 1095 občanského zákoníku vychází z toho, že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, respektive, že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podmínkou mimořádného vydržení tedy je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu se též konstatuje, že samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemus