59 Co 343/2024-116 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud I. stupně“) shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku , parc. č., v k. ú. , adresa, , obec , adresa, (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice náklady řízení v částce 12 342 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).Podle podstatné části odůvodnění se žalobkyně původně se svým manželem , jméno FO, domáhali určení svého vlastnického práva k pozemku v k. ú. , adresa, , obec , adresa, (dále jen „Nemovitost“), a to na základě mimořádného vydržení. Žalobci tvrdili, že na základě kupní smlouvy ze dne , datum, nabyli vlastnické právo k pozemku , parc. č., s domem , č. p., a současně se chopili i držby sousedního pozemku , parc. č., neboť oba pozemky spolu sousedí a nedělí je od sebe žádné oplocení ani přírodní hranice. Dne , datum, žalobce , jméno FO, zemřel a na jeho místě bylo v řízení nadále pokračováno s žalobkyni jako jeho dědičkou. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srovnej 3 Cdon 1338/96 - vizte rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 1391/2004). Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2769/2005). V rozsudku ze dne 8. 4. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1977/2001 Nejvyšší soud uvedl, že podle konstantní judikatury se dědic může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (odkázal například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1897/98 publikovaný v Soudních rozhledech č. 6/2001). Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele. Po smrti zůstavitele totiž mohlo dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení). Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou tyto později nastalé skutečnosti bezvýznamné. Stručně řečeno: Pokud je veden spor o tom, zda do dědictví po zůstaviteli náleží určitá věc (ať již je požadováno určení, že ji vlastnil zůstavitel sám či např. v SJM), je třeba žalobu formulovat tak, že zůstavitel byl jejím vlastníkem (měl ji v SJM) ke dni jeho úmrtí. Jen taková žaloba by v případě, že by byly splněny další podmínky určovací žaloby – tedy žalobce by měl na určení naléhavý právní zájem – by v případě prokázání mohla mít naději na úspěch, a jen v případě takto formulované žaloby by žalobce mohl mít na určení eventuálně naléhavý právní zájem. Žalobkyně a , jméno FO, žalobu na určení, že jsou vlastníky pozemku , parc. č., dne , datum, . V průběhu řízení žalobce , jméno FO, zemřel. Na úmrtí , jméno FO, žalobkyně adekvátním procesním způsobem nereagovala, svou žalobu změnila pouze tak, že nadále požaduje, aby bylo rozhodnuto, že pozemek , parc. č., je v jejím vlastnictví. Soud při jednání seznámil účastníky se svým záměrem zabývat se naléhavým právním zájmem žalobkyně na požadovaném určení a vyzval žalobkyni, nechť sdělí, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobkyně uvedla, že naléhavý právní zájem je spatřován v tom, že žalobkyně chce disponovat s pozemkem , parc. č., , že jejím záměrem je scelit dotčené pozemky do pozemku jednoho a následně jako jeden pozemek (celek) prodat, což ovšem nemůže učinit, pokud není zapsána coby vlastník pozemku , parc. č., katastru nemovitostí. V době podání žaloby měla rovněž zájem na tom, aby pozemek , parc. č., nepřešel na stát. Soud následně sdělil účastníkům svůj předběžný právní názor, že ve věci neshledává naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem pozemku , parc. č., je žalobkyně; účastníkům byla následně dána možnost vyjádřit se ke sdělenému jinému právnímu posouzení. Soud neměl možnost poučit žalobkyni v tom smyslu, že s ohledem na úmrtí , jméno FO, , k němuž došlo v průběhu tohoto řízení, je nutno přeformulovat žalobní petit tak, aby plně reflektoval na dané nové skutečnosti, tedy tak, aby bylo určeno, že pozemek , parc. č., byl součástí společného jmění manželů , jméno FO, a , Jméno žalobkyně, ke dni úmrtí , jméno FO, (tj. ke dni , datum, ), neboť takové poučení by bylo (v rozporu s principem zakotveným v ustanovení § 5 o. s. ř.) poučením o hmotném právu (tj. o tom, jakého konkrétního práva se může žalobou domáhat) – srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3820/2009. V záměru žalobkyně zabránit přechodu vlastnického práva k pozemku , parc. č., na stát naléhavý právní zájem spatřovat nelze, neboť s ohledem na skutečnost, že k přechodu vlastnického práva na stát v průběhu tohoto řízení již došlo, je záměr žalobkyně třeba vnímat jako irelevantní. Dále svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení shledávala žalobkyně v tom, že zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí ji neumožňuje volně disponovat s pozemkem , parc. č., Ani v takto tvrzené skutečnosti nelze naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení shledávat, jelikož bylo třeba žalovat, že pozemek , parc. č., byl ve společném jmění manželů , jméno FO, a , Jméno žalobkyně, ke dni úmrtí , jméno FO, . Až v případě (na podkladě) takového určení by se totiž žalobkyně mohla domáhat dodatečného projednání dědictví (pozemku , parc. č., ) po , jméno FO, . V nyní vedeném sporu soud nemůže dědické rozhodnutí předjímat. Soud I. stupně proto uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť jí tvrzené okolnosti její naléhavý právní zájem na požadovaném určení neodůvodňují a soud sám jiné okolnosti, které by její naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodňovaly, neshledal.2. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně, a to z důvodu vymezeném v § 205 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť řízení bylo postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nesprávném a nedostatečném poučení žalobkyně ohledně úpravy žalobního petitu po úmrtí prvního z žalobců , jméno FO, , resp. v absenci poučení ohledně které skutečnosti má žalobkyně naléhavý právní zájem prokazovat. V důsledku toho se soud věcí jako takovou vůbec nezabýval. V konečném důsledku tak došlo ze strany soudu k zásahu do práva na spravedlivý proces žalobkyně dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Žalobci, a po smrti , jméno FO, již jen žalobkyně, byli v řízení zastoupeni obecným zmocněncem na základě § 27 odst. 1 o. s. ř., a to svým vnukem. Žalobci zastoupení obecným zmocněncem původně žalovali správně tak, že se určuje, že předmětný pozemek je ve vlastnictví žalobců. Následně však žalobce zemřel a navzdory vložení poznámky rozepře do katastru nemovitostí, přešel pozemek v katastru nemovitostí po , datum, na stát. Obecný zmocněnec reagoval správně změnou žalobců i žalované. K úspěchu v žalobě nebylo ale dostatečné znění žalobního petitu, který zněl „určuje se, že vlastníkem pozemku , parc. č., je žalobkyně“. Takto formulovaný petit dle soudu nereagoval správně na úmrtí , jméno FO, , a byl pak důvodem neprokázání naléhavého právního zájmu žalobkyně na určovací žalobě, tedy důvodem pro zamítnutí žaloby. Teprve z odůvodnění zamítavého rozsudku pochopila žalobkyně a její obecný zmocněnec, že mělo být žalováno tak, že „určuje se, že pozemek , parc. č., byl součástí společného jmění manželů , jméno FO, a , Jméno žalobkyně, ke dni úmrtí , jméno FO, “. Soud I. stupně shledává žalobkyně přehnaně formalistickým. Žalobkyně má za to, že soud hledal argumenty výlučně pro to, aby se z procesních důvodů nemusel žalobou vůbec zabývat a nemusel posuzovat, zda nastaly hmotněprávní podmínky pro mimořádné vydržení dle § 1095 občanského zákoníku. Ve vztahu k účastníku zastoupenému obecným zmocněncem – vnukem bez ukončeného právnického vzdělání – by měla být míra poučovací povinnosti soudu vyšší než v případě účastníka zastoupeného advokátem, jelikož obecný zmocněnec není profesionál, který by se živil zastupováním osob u soudu. Vyplývá to například z § 118a odst. 4. o s. ř., dle kterého je při jednání sou