70 Co 47/2025-485 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že pozemek p. , číslo, , k. ú. , adresa, , oddělený od pozemku p. , číslo, , k. ú. , adresa, , geometrickým plánem pro rozdělení pozemku , číslo, , který vyhotovila společnost , právnická osoba, ., jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku, je ve společném jmění manželů žalobců (I. výrok). Dále stanovil, že jsou žalovaní povinni zaplatit rukou společnou a nerozdílnou žalobcům k ruce společné a nerozdílné náhradu nákladů řízení ve výši 113 488 Kč (II. výrok) a že jsou žalovaní povinni zaplatit rukou společnou a nerozdílnou České republice – Okresnímu soudu v Blansku náhradu nákladů řízení (svědečné) ve výši 422 Kč (III. výrok).2. Soud prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení dle § 80 o.s.ř., spočívající v rozporu mezi zápisem v katastru nemovitostí a tvrzeným vlastnickým právem žalobců ve vztahu k předmětné části pozemku p. , číslo, v k. ú. , adresa, , oddělené ve výroku rozsudku specifikovaným geometrickým plánem. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se žalobci jednoznačně chopili držby svého pozemku p. , číslo, i sporné části pozemku p. , číslo, v hranicích oplocení nejpozději do konce roku 1998. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalovaných, , právnická osoba, ., v průběhu let 1996-1998, kdy došlo k uchopení držby žalobci i ve vztahu ke sporné části pozemku p. , číslo, severně od předmětného plotu, proti tomu nic nenamítala, tj. také pokládala za hranici mezi pozemky postavený plot. Proti držbě sporné části pozemku ničeho nenamítal ani , jméno FO, , původní vlastník části pozemků žalobců. Soud prvního stupně vyšel z toho, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Ustanovení § 1095 o.z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Z provedeného dokazování nevyplynulo nic, z čeho by bylo možné dovodit, že se žalobci chopili držby vlastnického práva k části pozemku ve spoluvlastnictví právního předchůdce žalovaných v přesvědčení, že někomu působí újmu. Z žádné svědecké ani účastnické výpovědi nevyplynulo, že by žalobci v okamžiku uchopení držby měli vědomost či vůbec mohli přesvědčivě zjistit, kudy vede katastrální hranice mezi jejich pozemky a pozemkem právního předchůdce žalovaných. Z množství vyslechnutých svědků pouze , jméno FO, uvedl, že „má pocit“, že žalobce b) o skutečné hranici a o zástavbové studii věděl a že je to již dlouho. Jeho výpověď tak nebyla ve srovnání s ostatními provedenými důkazy dostatečně přesvědčivá, neboť z ní nebylo zřejmé, v jakém období měla tato vědomost žalobce b) vzniknout. V posuzované věci se nejednalo ani o natolik zjevné okolnosti případu, kdy by žalobci museli bez pochybností poznat, že se ujímají držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyli; poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se žalobci bez právního důvodu chopili, nepřesahuje 50 % a činí necelých 22 %. Soud prvního stupně přihlédl i ke skutečnosti, že v letech 1995 a 1997 neexistovala digitalizace a dálkový přístup do katastru nemovitostí a současně se jednalo o parcely původního pozemkového katastru, ohledně nichž byla povolena měřická odchylka pro katastrální mapu bývalého PK 2,88 m na každou stranu. Dále soud prvního stupně uvedl, že právní předchůdci žalovaných ani žalovaní až do roku 2020 hranici mezi pozemky nijak nezpochybňovali. Nepoctivý úmysl tedy nebyl žalobcům prokázán. Soud prvního stupně naopak dospěl k závěru, že žalobci prokázali, že se držby chopili v nikoli nepoctivém úmyslu a v důvodném přesvědčení, že nikomu nepůsobí újmu.3. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání, kterým se domáhali jeho změny zamítnutím žaloby. Žalovaní uvedli, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci při nabytí držby sporné části pozemku nejednali v nepoctivém úmyslu. Mají za to, že prokázali existenci celé řady vzájemně propojených skutečností, které jednoznačně prokazují vědomost (či minimálně nezbytné srozumění) žalobců o tím, že se ujímají držby části jiného pozemku než toho, který nabyli. Nejpodstatnější je v tomto ohledu existence geometrického plánu pro oddělení pozemku , číslo, ze dne , datum, a geometrického plánu pro oddělení pozemku , číslo, ze dne , datum, . Tyto geometrické plány jednoznačně vytyčovaly nově vznikající pozemky žalobců v terénu a vymezovaly jejich hranice. Soud prvního stupně se však s existencí geometrických plánů nijak nevypořádal a pouze si nekriticky vystačil s tvrzením žalobců, že s těmito podklady nebyli seznámeni. Žalobci si nejpozději v průběhu výstavby rodinného domu nemohli nevšimnout, že na jižní straně najednou nemají prostor široký šest metrů, nýbrž více než dvakrát tolik. V rámci účastnické výpovědi žalobce uvedl, že geometrický plán pro rozdělení pozemků viděl, když se začalo stavět. Ještě před tvrzeným okamžikem ujmutí se držby se tedy žalobce seznámil s dalším podkladem, ze kterého byly zřetelně patrné hranice pozemku žalobců a jednotlivé rozměry. Žalobci si nejpozději v době budování tenisového kurtu museli být plně vědomi toho, že jižní konec tenisového kurtu dlouhého 30 m se nachází na hranici zakoupeného pozemku. Svědek , jméno FO, jednoznačně uvedl, že žalobce o zástavbové studii věděl, a to minimálně před zahájením stavby rodinného domu. Žalovaní nesouhlasili ani se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalovaných proti držbě žalobců nezasáhl a mimořádnému vydržení nezabránil. Soud prvního stupně v tomto kontextu zcela opominul, že společnost , právnická osoba, aktivně nevystupovala proti stavebnímu záměru žalobců především z toho důvodu, že „na papíře“ byl stavební záměr žalobců zcela v pořádku. Dále žádný z tehdejších prodávajících neměl sebemenší důvod cokoli proti počínání žalobců namítat, jelikož prodejem předmětných pozemků žalobců již původní vlastníci ztratili na vlastnických poměrech v dané lokalitě jakýkoli relevantní záměr. Žalobcům muselo být od počátku zřejmé, že vykonávají právo, které jim nenáleží; popsané skutečnosti jsou natolik zjevné, že každý průměrný člověk by musel při vynaložení běžné péče a opatrnosti poznat, že se ujímá držby cizího pozemku.4. Dále žalovaní namítali, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil přesný okamžik nabytí držby sporné části pozemku žalovaných žalobci, resp. spokojil se toliko s neurčitými a nepodloženými tvrzeními žalobců. Nebylo jednoznačně prokázáno, k jakému okamžiku došlo ke kompletnímu oplocení pozemků žalobci, a tedy ani v jakém okamžiku se žalobci chopili držby. Žalovaní se domnívají, že žalobci mohli začít držet pozemek žalovaných později než na konci roku 1998. Z dobových fotografií, které byly předloženy v rámci jejich vyjádření ze dne 26. 1. 2024 a s jejichž vypovídací hodnotou se soud prvního stupně vůbec nezabýval, je evidentní, že žalobci nejprve plně respektovali vlastnické hranice, které jsou navíc zřetelně patrné i v terénu (včetně odvodňovacího žlabu). Soud prvního stupně dále zjistil skutkový stav věci neúplně, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Žalovaní navrhovali provedení důkazu svědeckou výpovědí , jméno FO, a , jméno FO, Soud prvního stupně však tyto důkazní návrhy zamítl. Žalovaní však z pouhého uvedení jména , jméno FO, nemohli nic dovodit ohledně jejího nestandardní zapojení, které vyplynulo až z výslechu žalobce. Nová byla také informace o osobě stavbyvedoucího , jméno FO, . Hypotetická úvaha soudu prvního stupně o nezproštění , jméno FO, mlčenlivosti nemůže být důvodem pro neprovedení navrhovaného důkazu. Skutečnost, že blíže nebyl identifikován navrhovaný svědek Minář, nemůže být přičítána k tíži žalovaných, když povinnost poskytnout soudu bližší identifikační údaje ležela výhradně na žalobcích. Soud prvního stupně dále žalované nepoučil ve smyslu § 118a o.s.ř., resp. neupozornil žalované (na rozdíl od žalobců), na hrozící neúspěch ve věci. Za takové situace nemohly nastat ani účinky koncentrace řízení. Dále mají žalovaní za to, že jsou tu další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny, a navrhli provedení důkazu svědeckou výpovědí Ing. arch. Karly Krchové. Žalovaní nesouhlasili ani s přiznáním náhrady nákladů řízení žalobcům za čtyři úkony právní služby, a to za údajné porady s klienty, jakož i za písemně učiněný úkon žalobců označený jako „podání včetně závěrečného návrhu ze dne 30. 9. 2024.“5. Žalobci ve vyjádření k odvolání žalovaných uvedli, že rozsudek soudu prvního stupně považují za věcně správný, podložený rozsáhlým dokazováním. Obsahem odvolání žalovaných je pouze rekapitulace argumentace přednesené před soudem prvního stupně. Žalovaní obsahem odvolání v podstatě učinili celý obsah svých písemných vyjádření ze dne 27. 9. 2