70 Co 63/2025-58 — Krajský soud v Brně

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 521 Kč s úrokem z prodlení, když současně stanovil lhůtu k plnění této povinnosti v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení ve prospěch žalobkyně (výrok II.). Předmětná částka byla dluhem na vyúčtovaných službách poskytovaných v souvislosti s užíváním v rozsudku specifikovaného bytu. Žalobkyně byla poskytovatelkou služeb, jíž měly být hrazeny zálohy na ně. Lhůta k plnění přiznané částky žalované rozsudkem nebyla blíže odůvodněna.2. Proti citovanému rozsudku podala žalovaná odvolání, v němž uvedla, že v minulosti byla kontaktována žalobkyní, zda má zájem o splátkový kalendář. Odpověděla, že má, a další odpovědi se již nedočkala. Je na rodičovské dovolené a jejím příjmem je rodičovský příspěvek, příspěvek na staršího syna a příspěvek pro slabší rodiny, vše v celkové výši cca 13 600 Kč. Partner a otec synů je v insolvenci od ledna 2025. Žádá o splátkový kalendář. Ve vztahu k samotné platební povinnosti ani příslušenství námitky nevznesla.3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované sdělila, že nemá problém se splátkovým kalendářem, ale dluh činí k 31. 1. 2025 v kapitalizované podobě 75 000 Kč. Je na žalované, aby kontaktovala žalobkyni a na kalendáři se dohodla, musí tak ale učinit před zahájením řízení o výkon rozhodnutí. O splátky stanovené rozhodnutím soudu zájem nemá.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) a splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti (§ 205 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí v intencích § 212 a § 212a o. s. ř. a bez jednání v souladu s § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. dospěl k závěru, že není důvodné.5. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. „uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí“.6. V projednávané věci soud prvního stupně stanovil lhůtu k plnění v rozsahu zákonem stanovené doby tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku blíže délka lhůty odůvodněna nebyla.7. V obecné rovině platí, že lhůta k plnění je u jiné povinnosti než vyklizení bytu tři dny. Delší lhůtu k plnění musí soud řádně odůvodnit (srovnej usnesení Krajského soudu v Brně z 23. 2. 1998, sp. zn. 28 Co 403/1996). Podle citovaného usnesení je třeba při posouzení délky lhůty k plnění „vycházet nejen z konkrétních okolností případu a osobních a majetkových poměrů účastníků, ale, jde-li o obchodní věc, i z postavení účastníků řízení jako podnikatelů spojeného s podnikatelským rizikem, a posoudit, zda stanovení zaplacení dlužné částky v měsíčních splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky, délku prodlení dlužníka s placením a dobu, za kterou by tímto způsobem došlo k zaplacení dlužné částky, neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele, přičemž uvedeným hlediskům nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka“. Uvedený závěr plyne i za starší judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí z 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65).8. Z uvedeného je patrné, že o delší lhůtě k plnění může být soudem rozhodnuto teprve poté, co byly zjištěny okolnosti odůvodňující takový postup. Mezi ně je třeba počítat majetkové a výdělkové schopnosti osoby platbou povinné, majetkovou situaci osoby oprávněné. Nelze však pominout i další důležité okolnosti případu, tedy výši dlužné částky, délku období, za které je dluženo, chování dlužníka vůči věřiteli, jeho postoj k dluhu a ochotu jej hradit. Součástí posuzovaných okolností jsou nepochybně i již dříve učiněné platby, byť třeba dílčí, jež podporují závěr o snaze dlužníka s dluhem se nějak vypořádat, nikoli vše prodlužovat a nechat dluh narůstat do vyšší úrovně.9. Přestože je zjištění uvedených okolností uloženo soudu, ten v civilním sporném řízení ovládaném zásadou dispoziční je odkázán především na aktivitu účastníků samotných (shodně Jirsa, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Wolters Kluwer, k § 160 odst. 1 o. s. ř., dle stavu k 1. 1. 2023, obsažený v systému ASPI). Ti jsou tak povinni, chtějí-li upravit lhůtu k plnění jiným způsobem, než stanoví zákon, vyvinout aktivitu a soudu příslušná skutková tvrzení náležitě podložená důkazy předložit. Aktivitu lze očekávat především od osoby platbou povinné, neboť v jejím zájmu je, aby lhůta k plnění byla co nejdelší, nebo ve splátkách. Především její tvrzení jsou v řízení nezbytná a především její situaci a chování je na místě soudem posoudit.10. V projednávané věci žalovaná předložila kopii své komunikace se zaměstnanci žalobkyně z července 2023 týkající se dlužné částky z projednávané věci (byť obecně specifikované jako dluh na vyúčtování za rok 2022), v níž zmínila, že má pouze částku 3 300 Kč na péči o syna a z brigád 3 500 Kč, a v reakci na předchozí dotaz sdělila, že o splátkový kalendář má zájem. Soudem prvního stupně byla rovněž vyzvána k vyplnění prohlášení o majetkových a výdělkových poměrech, čemuž nevyhověla a na výzvu nijak nereagovala. Soud prvního stupně dále sám opatřil listiny prokazující, že žalovaná nevlastní vozidla, a má pouze rodičovský příspěvek v jí tvrzené výši.11. Ze shora uvedené judikatury plyne, že stanovení zákonné lhůty k plnění je pravidlem. Stanovení delší lhůty je výjimkou a na místě pouze tehdy, odůvodňují-li to konkrétní zjištění týkající se osob účastníků řízení i merita věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5352/2016). Kromě v předchozím odstavci uvedených okolností má odvolací soud za nutné zohlednit i následující skutečnosti.12. Ze spisového materiálu je zřejmé, že dluh se týká období roku 2022. Dle vyúčtování je dlužná částka stejná, jako ta, jež byla žalobkyni napadeným rozsudkem přiznána. Z vyúčtování je patrno, že žalovaná nehradila žádné zálohy, a to od 1. 1. 2022. Sama žalovaná vyjádřila zájem o splátkový kalendář v červenci 2023, jinou aktivitu nedokládala. Žaloba byla žalované doručena 30. 9. 2024 vhozením do domovní schránky. Ze strany žalované nepřišla žádná reakce. Tak se stalo až po doručení napadeného rozsudku, který osobně převzala 14. 1. 2025 a na nějž reagovala nyní projednávaným odvoláním. K výzvě soudu prvního stupně na vyplnění zmíněného prohlášení nereagovala, byť si výzvu osobně převzala 6. 2. 2025.13. Při zvážení všech okolností případu i situace žalobkyně a žalované dospěl odvolací soud k závěru, že není na místě žádosti žalované o splátkový kalendář vyhovět.14. Především je třeba zohlednit, že předmětem řízení byl dluh, jehož jistina byla ve stejné výši jako vyúčtování učiněné v dubnu 2023. Do současné výše dluh narostl tím, že žalovaná primárně nehradila jakékoli zálohy na poskytovaná plnění, a to ani ve sjednané výši. Dluh tak byl žalovanou kontinuálně navyšován již od ledna 2022. Jakékoli, byť i částečné plnění z její strany, by vedlo k pozdějšímu pomalejšímu nárůstu dluhu. Dále je též patrné, že od doby vyúčtování neposkytla žalovaná žalobkyni jakoukoli dílčí platbu (sama to ani netvrdila). Nevyvinula jakoukoli snahu svůj dluh, jehož existenci navíc nikdy nezpochybnila, uhradit. Přestože byla k platbě vyzvána v červenci 2023 a požádala o splátkový kalendář, neprojevila náznak vůle i při případné absenci reakce žalobkyně dluh symbolicky snížit. Jakákoli reakce z její strany nebyla učiněna ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně, svoji majetkovou a příjmovou situaci nedoložila, byť dílčím způsobem tak iniciativně učinil soud prvního stupně. Rovněž ani v rámci odvolacího řízení nesdělila žalovaná, že by se pokusila dluh hradit a jakým způsobem. V současnosti je tedy jasné, že dluh je nadále navyšován o běžící úrok z prodlení. Nijak též nedokládala, že by její partner byl v insolvenci, o jakého partnera se jedná, aby soud mohl danou okolnost případně prověřit. K tomu je třeba pouze podotknout, že v insolvenci má být od ledna 2025, nikoli tedy již v době, kdy měl dluh vznikat a narůstat.15. S ohledem na uvedené konkrétní okolnosti případu, nedostatek aktivity či spíše pasivitu žalované v tomto řízení i mimo něj, je pak dle názoru soudu nikoli nezbytné zkoumat, zda by si žalobkyně mohla dovolit „unést“ splátkový kalendář nastavený v symbolických splátkách odpovídajících částečně zjištěným příjmům při nedoložení jakýchkoli výdajů. Jakýkoli krok směrem k vyhovění žádosti žalované by dle odvolacího soudu znamenal neúměrné zvýhodnění dlužníka, který se do současné situace dostal především sám svým chováním.16. Soud tak napadené rozhodnutí v rozsahu odvolání po obsahové stránce směřující pouze do stanovení lhůty k plnění jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Takovému postupu nebránilo ani to, že v odůvodnění rozsudku soud stanovení délky lhůty k plnění nijak neodůvodnil (viz