17 Co 94/2025-148 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Břeclavi („dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 26. 7. 2024, č. j. 7 C 10/2022-104 („dále jen rozsudek soudu I. stupně“) tak, že určil, že stavba bez čp/če – jiná stavba na pozemku parc. č. st. , číslo parcely, zapsaná u , právnická osoba, pro , adresa, , pro obec a katastrální území , adresa, na listu vlastnictví žalovaného č. , číslo LV, je vlastnictvím žalobce (výrok I), a dále rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, ve kterém uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že pozemek odpovídající dřívější evidenci PK parc. č. , číslo parcely, nabyl stát kupní smlouvou z roku 1976 a že v rámci následných organizačních změn přešel majetek „, právnická osoba, “ na organizaci , právnická osoba, , adresa, a následně , právnická osoba, . Na části uvedeného pozemk, později geometrickým plánem z roku 2002 vymezené jako parc. č. st. , číslo parcely, byla postavena stavba označovaná jako „, název, , obsahující garáž, sklady a kotelnu na plynná paliva, která byla povolena v roce 1988 a kolaudována v roce 1990 k tomuto účelu. Dle žalované stavba garáže nemohla přejít do vlastnictví žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť nejde o objekt bydlení a stavba nebyla nikdy kolaudována jako obytný dům ani k bydlení nesloužila; podle žalované tedy nebyly splněny podmínky přechodu do majetku , adresa, dle § 3 citovaného zákona. Žalovaný zdůraznil, že přechod majetku podle § 5 citovaného zákona se realizoval jen v rozsahu výslovně určeném rozhodnutím příslušného orgánu; v rozhodnutí Okresního úřadu ze 7. 11. 1994 jsou konkrétně uvedeny jiné stavby (na parc. č. st. , číslo parcely, , nikoliv však stavba na parc. č. st. , číslo parcely, , a tento výčet nelze podle žalovaného rozšiřovat výkladem. Žalovaný dále zpochybnil splnění podmínek vydržení, zejména existenci oprávněné držby žalobce. Podle žalovaného žalobce nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu stavba patří, protože dobrou víru by mohla založit jen existence domnělého právního titulu nebo omluvitelný právní omyl o splnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva. Žalovaný namítl, že žádný takový domnělý titul zde není, neboť stavba není uvedena ani v návrhu žalobce z 8. 6. 1994, ani v jeho přílohách, a není uvedena ani v rozhodnutí , právnická osoba, ze , datum, . Samotný návrh na katastrální zápis podle žalovaného není právním úkonem způsobilým převést vlastnické právo a nemůže proto obstát jako domnělý titul. K omluvitelnému omylu podle žalovaného nemohlo dojít ani z toho důvodu, že v rozhodné době stavba nebyla součástí pozemku, a nelze tedy dovozovat dobrou víru z případného nabytí pozemku (který navíc nebyl předmětem tohoto řízení). Žalovaný rovněž poukázal na okolnost, jež podle něho objektivně zpochybňuje dobrou víru žalobce v průběhu vydržecí doby, zejména na geometrický plán z roku 2002, z něhož bylo možné zjistit, jak je evidován pozemek pod stavbou. Dále poukázal na tvrzení žalobce, že nesoulad v zápisu měl zjistit až v roce 2006, přičemž při běžné opatrnosti měl podle žalovaného žalobce tyto skutečnosti zjistit dříve. Dle žalovaného u žalobce jakožto města se předpokládá vyšší míra odborné péče při správě majetku. Na straně žalobce v průběhu případné vydržecí doby byly dány objektivně zjistitelné skutečnosti způsobilé vyvolat u něj důvodné pochybnosti o tom, že mu vlastnické právo k předmětné stavbě patří, a tudíž vedoucí k neexistenci jeho dobré víry. Žalobce při běžné (normální) opatrnosti s ohledem na okolnosti a povahu daného případu, neměl, respektive nemohl mít po celou dobu vydržecí doby dobrou víru, že mu stavba vlastnicky patří. Žalovaný uzavřel, že ze všech uvedených důvodů žalobce nemohl být oprávněným držitelem stavby a nemohlo dojít k řádnému vydržení. Stavba měla zůstat ve vlastnictví , právnická osoba, Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne. Na podporu svých závěrů žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou v odůvodnění svého odvolání citoval.3. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil nabytí jeho vlastnického práva ke sporné stavbě řádným vydržením podle § 134 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Za relevantní (domnělý) nabývací titul označil žalobce právní režim dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. ve spojení s rozhodnutím přednosty , adresa, ze dne 7. 11. 1994, č. j. , číslo jednací, Žalobce poukázal na skutečnost, že areál bývalého , název, (včetně sporné stavby) mu byl po zrušení , název, v roce 1991 předán k faktickému užívání, vlastnictví k celému areálu bylo v roce 1994 na základě ohlášení vzniku vlastnického práva zapsáno do katastru nemovitostí právě v jeho prospěch. Jeho vlastnické právo ke stavbě garáže nebylo po celou dobu zpochybňováno. Žalobce uvedl, že žádal o převod všech staveb v areálu a důvodně se domníval, že rozhodnutím okresního úřadu došlo k převodu vlastnictví i ke sporné stavbě; zápis do katastru měl podle něj pouze deklaratorní účinky. Omluvitelný omyl a dobrou víru dovozuje i z tehdejší praxe převodu majetku po roce 1990 a z toho, že jeho vlastnictví nebylo dlouhodobě zpochybňováno a že se po celou dobu choval ke stavbě jako vlastník. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu žalobce konstatoval, že v rámci privatizace mohl vydržet vlastnické právo k nemovitosti, kterou měl v držbě, i přesto, že tato nemovitost nebyla uvedena ve schváleném privatizačním projektu nebo jeho přílohách. Žalobce připomenul, že dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem dobré víře, že tu takový titul je. To bylo v daném případě dle žalobce splněno. Žalobce zdůraznil, že neuvedení nemovitosti v listinách samo o sobě nevylučuje dobrou víru, ta má být posuzována individuálně se zřetelem ke všem okolnostem. Žalobce v jeho přesvědčení o vlastnictví garáže podporovalo i jednání orgánů státu a současně poukázal na dlouhodobou nečinnost státu, který se dle k vlastnictví stavby po řadu let nehlásil. Žalobce připomenul, že spornou stavbu držel od roku 1994 v dobré víře, tudíž k řádnému vydržení mělo dojít uplynutím 10 leté doby. Žalobce dále, pro případ, že by odvolací soud nesdílel závěr o řádném vydržení, opřel svůj nárok uplatněný v tomto řízení rovněž i o institut mimořádného vydržení. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že stavbu nepřetržitě drží od roku 1994 a že po započtení doby držby před účinností nového občanského zákoníku splňuje dvojnásobnou vydržecí dobu pro nemovitost dle ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., (dále jen nový občanský zákoník). U nemovitosti činí řádná vydržecí doba 10 let (§ 1091 odst. 2 nového občanského zákoníku), mimořádná vydržecí doba činí 20 let. Současně žalobce poukázal na přechodné ustanovení § 3066 nového občanského zákoníku, dle něhož se do mimořádné vydržecí doby započte i doba držby před 1. 1. 2014, avšak u nemovitosti tato doba neskončí dříve než uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Žalobce z toho dovozuje, že k mimořádnému vydržení nemovitosti došlo 1. 1. 2019. K podmínkám mimořádného vydržení žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba ve smyslu § 992 odst. 1 nového občanského zákoníku, nýbrž nedostatek nepoctivého úmyslu, přičemž důkazní břemeno k nepoctivému úmyslu tíži toho, kdo vydržení popírá. Žalobce uvedl, že vlastník může v průběhu vydržecí doby mimořádnému vydržení zásadně zabránit zejména žalobou na ochranu vlastnického práva nebo určovací žalobou, což však žalovaný neučinil. Žalobce tedy poukázal na skutečnost, že držbu sporné stavby vykonává nepřertžitě od roku 1994 (nejméně od doby, kdy měl stavbu převzít a začít ji fakticky ovládat a užívat jako vlastník), přičemž k 1. 1. 2019 měla uplynout jak dvojnásobná vydržecí doba, tak i pětiletá lhůta dle § 3066 nového občanského zákoníku. Žalobce namítl, že při uchopení držby nejednal v nepoctivém úmyslu, naopak vycházel z přesvědčení, že jde o majetek přecházející na obec v rámci převodů dle zákona č. 172/1991 Sb. a navazujících správních aktů. Zdůraznil, že žalovaný podle něj neunesl (ani netvrdil) důkazní břemeno k prokázání jeho nepoctivého úmyslu při uchopení držby. Z těchto důvodů dovodil, že vlastnické právo ke stavbě nabyl nejpozději mimořádným vydržením. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.4. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaného jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve s