72 Co 239/2025-98 — Krajský soud v Brně, pobočka Jihlava

1. Okresní soud v , adresa, jako soud prvního stupně (dále jen „prvostupňový soud“) výše uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., zamítl žalobu v části (ve smyslu její doslovné citace), jíž žalobkyně proti žalované navrhovala rozhodnout tak, že žalobkyně má právo na vrácení daru představovaného podílem ve výši ½ pozemku parc. č. , Anonymizováno, a podílem ve výši ½ pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , nacházejících se v k. ú. a obci , adresa, , evidovaných na listu vlastnictví č. , Anonymizováno, a dále podílem ve výši ¼ budovy s č. p. , Anonymizováno, , nacházející se v k. ú. a obci , adresa, , evidované na listu vlastnictví č. , Anonymizováno, . Naopak, výrokem II. rozsudku prvostupňový soud uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni dar – spoluvlastnické podíly ve výši id. ½ na pozemku parc. č. , Anonymizováno, , ve výši id. ½ na pozemku parc. č. , Anonymizováno, a dále ve výši id. ¼ budovy s č. p. , Anonymizováno, , vše v k. ú. a obci , adresa, (dále souhrnně též jen „dar“). Žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), to s primárním odkazem na ust. § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „o.s.ř.“) s vysvětlením, že každá v řízení uspěla pouze zčásti a dále, že i při plném úspěchu kterékoli ze stran by přicházela v úvahu aplikace ust. § 150 o.s.ř. a odepření práva na náhradu nákladů řízení, neboť daný případ vykazuje mimořádné okolnosti spočívající ve sporu blízkých příbuzných – matky s dcerou.2. K věci samé prvostupňový soud v podrobnostech nejprve uvedl, že procesně nebylo možné vyhovět návrhu, jímž se žalobkyně domáhala pouhé proklamace práva na vrácení daru, když takové rozhodnutí by nebylo možné vykonat a nemohlo by zajistit reálnou ochranu práv žalobkyně. Výrokem II. rozsudku pak bylo prvostupňovým soudem, při závěru o důvodnosti uplatněného nároku na vrácení daru ve zbývající části žaloby, žalované fakticky uloženo poskytnout žalobkyni součinnost při vkladu obnoveného vlastnického práva k dříve darovaným spoluvlastnickým podílům na nemovitých věcech do veřejného seznamu.3. Prvostupňový soud vyšel ze zjištění, že k poskytnutí daru žalované došlo postupně – smlouvami ze dne , datum, a ze dne , datum, . Přestože k jednání, jež je hodnoceno jako důvod pro vrácení daru, došlo až za účinnosti současné občanskoprávní úpravy (tj. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „o.z.“), na právo dar odvolat se uplatní zákonná úprava účinná v době, kdy k darování došlo (tedy zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Jako pro vrácení daru rozhodující, dobré mravy objektivně hrubě porušující (§ 630 obč. zák.), pak prvostupňový soud vyhodnotil dále specifikované jednání žalované z počátku roku 2025, když za zásadní v té souvislosti uvažoval provedený důkaz svědeckou výpovědí vnučky žalobkyně (a dcery žalované). Uvedl, že žalobkyně je matkou žalované a je již vyššího věku, pročež lze na žalované požadovat přiměřenou míru respektu a zájmu o žalobkyni, uplatnit povinnost jí vypomoci a tolerovat žalobkyní projevené přání (v řešené věci přání dožít v darovaném domě, kde žalobkyně prožila téměř celý svůj život). Tomu však žalovanou zamýšlené dispozice se spoluvlastnickými podíly na darovaných nemovitých věcech, i její vyjádření o tom, že z žalobkyně „klidně udělá bezdomovkyni“, odporovaly. Žalovaná pozvala do domu realitního makléře, dům inzerovala k prodeji; toto jednání měl prvostupňový soud za amorální, přičemž je nelze ani ospravedlnit žalovanou uplatněnou argumentací o tom, že dříve o žalobkyni pečovala, a přesto se jí žalobkyně dotkla netaktními vyjádřeními o zdravotním stavu žalované či tím, že jí zatajila psychiatrickou diagnózu synovce (syna sestry žalované).4. Nad rámec těchto důvodů pak prvostupňový soud doplnil, že bylo-li další smlouvou darovací a o zřízení věcného břemene ze dne , datum, , uzavřenou mezi žalobkyní a jejím manželem jako dárci a oprávněnými z věcného břemene, sestrou žalované a dcerou žalované jako obdarovanými a povinnými z věcného břemene a žalovanou jako povinnou z věcného břemene mj. ujednáno, že žalobkyně a její manžel v domě č. p. , Anonymizováno, bezplatně dožijí, pak přestože právo odpovídající tomuto věcnému břemeni později nebylo vloženo do veřejného seznamu (pročež nelze mít toto právní jednání za úplné), šlo přesto o dosud nepřekonanou dohodu spoluvlastníků o způsobu nakládání se společnou věcí (§ 556 odst. 1 o.z.). Pokud (později) jiné dohody dosaženo nebylo, stále platí právo žalobkyně v domě bydlet, které nezanikne podle názoru prvostupňového soudu a jím odkazované judikatury ani případným prodejem podílů žalované novému nabyvateli.5. Proti rozsudku prvostupňového soudu, a to v rozsahu jeho výroků II. a III., se odvolala z důvodů dle ust. § 205 odst. 2, písm. d), e) a g) o.s.ř. žalovaná a navrhla soudu odvolacímu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne v celém rozsahu, eventuelně aby rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.6. Žalovaná nesouhlasila se závěrem prvostupňového soudu o tom, že žalobkyni svědčí právo na vrácení darovaných nemovitých věcí z důvodu hrubého porušení dobrých mravů žalovanou, kterýžto závěr prvostupňový soud založil na podle žalované nesprávně hodnocených výpovědích žalobkyně a svědkyně , jméno FO, . Tyto výpovědi měla žalovaná za subjektivní; sice vzájemně provázané, avšak zjevně zaujaté a postrádající oporu v ostatním provedeném dokazování. Nepřisvědčila ani hodnocení provedenému prvostupňovým soudem, že by měl tyto výpovědi jako věrohodné hodnotit proto, že svědkyně a žalobkyně v jejich průběhu opakovaně plakaly, byly emotivní, čímž měly projevit upřímný a nepředstíraný zážitek. Prvostupňový soud přitom nevysvětlil, na základě čeho dospěl k závěru, že výpovědi žalobkyně a svědkyně jsou pravdivé, když dle žalované je svědkyně na výsledku sporu majetkově motivována (má od žalobkyně přislíbený podíl na vrácených nemovitých věcech). Prvostupňový soud dále nepřihlédl k tomu, že vztahy žalobkyně a svědkyně s žalovanou jsou dlouhodobě konfliktní a nevěnoval ani dostatečnou pozornost obsahu výpovědi žalované, která popsala konkrétní důvody zhoršení vztahů s žalobkyní – neprovedl přitom ani další žalovanou navržené dokazování a spokojil se s hodnocením, že výpověď žalované za věrohodnou nemá. Hrubého jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, se dle žalované dopouští naopak žalobkyně (neinformovala ji o smrti otce, zesměšňovala její vážné zdravotní problémy), čímž dochází k další eskalaci již tak špatných rodinných vztahů.7. Především pak žalovaná namítla, že prvostupňový soud nesprávně vyhodnotil otázku zamýšleného prodeje spoluvlastnických podílů žalované (nezabýval se tím, zda šlo o „test trhu“, reálný prodej či krok činěný pod tlakem rodinné situace), přičemž však měl toto jednání za klíčovou skutkovou okolnost, z níž dovodil samotný nevděk žalované a navazující závěr o rozporu chování žalované s dobrými mravy. Žalovaná naopak vnímá situaci s prodejem darovaných spoluvlastnických podílů tak, že se snažila rodinnou situaci urovnat, žádala, aby žalobkyně a sestra žalované zanechaly nevhodného jednání vůči ní (pomluv a zatajování informací). Úvahy o možném prodeji jim sdělila předem; snažila se chránit jak práva svá, tak zlepšit rodinné vztahy tím, že po prodeji podílů již nebudou zatěžovány diskusemi o způsobu nakládání se společným majetkem. Žalovaná zdůraznila, že spolu s nabytím daru nikdy nepřislíbila, že darované podíly v budoucnu nepřevede. Dále, že prvostupňový soud zcela nesprávně vyhodnotil chronologii událostí (pročež nelze mít za správný závěr o „chladnokrevném a amorálním“ jednání žalované), neboť ve skutečnosti byla žaloba účelově a koordinovaně připravena a podána dříve, než žalovaná zahájila konzultace s realitní kanceláří o prodeji darovaných podílů (vyhodnoceném prvostupňovým soudem coby relevantní důvod pro odvolání daru), resp. než vyšel inzerát realitní kanceláře. Z uvedeného tedy dle žalované plyne, že k údajnému nevděku vůči žalobkyni nemohlo dojít v době před podáním žaloby.8. Nesprávné právní hodnocení věci žalovaná spatřovala v tom, že prvostupňový soud nepřistoupil k aplikaci institutu hrubého porušení dobrých mravů jako ke zcela výjimečnému, za užití jeho restriktivního výkladu. Ochlazení rodinných vztahů, neochota k dalším kontaktům, či výkon vlastnického práva (úvahy o prodeji daru) nemohou být dle žalované posouzeny jako jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy a důvod pro odvolání daru. Intenzitu hrubého porušení dobrých mravů nemá žádné z jednání vyčítaných žalované – zamýšlený prodej podílů, požadavek na úhradu za užívání domu a jeho zařízení ani neúčast na pohřbu otce (bez zjištění, zda o něm žalovaná vůbec věděla a zda jí něco bránilo v účasti). Rovněž úvahy o ve veřejném seznamu nezapsaném věcném právu (služebnosti ve prospěch žalobkyně), jako o závazné poslední dohodě spol