15 CO 56/2022-475 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 67 356 Kč se specifikovaným příslušenstvím (odstavec I.), zastavil řízení o zaplacení částky 611 Kč se specifikovaným příslušenstvím (odst. II.), zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 24 908 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (odst. III.), žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce náklady řízení v částce 143 009,90 Kč (odstavec IV.), žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci ve lhůtě 3 od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce náklady řízení o vzájemném návrhu ve výši 26 111,80 Kč a současně povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Táboře soudní poplatek ve výši 1 000 Kč rovněž ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. 2. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 122 986 Kč s příslušenstvím představující dlužné mzdové nároky ve výši 65 883 Kč, doplatek zahraničního stravného ve výši 55 019 Kč a doplatek náhrady mzdy při okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnancem ve výši 2 084 Kč, vždy s příslušným úrokem z prodlení. Pravomocným částečným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 11. 2018 č. j. 7 C 5/2017-313 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějoviccích – pobočka v Táboře ze dne 3. 9. 2020 č. j. 15 Co 105/2019-394 bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení zahraničního stravného tak, že žaloba na zaplacení částky 50 286 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, řízení co do částek 3 055 Kč, 813,09 Kč, 405,48 Kč a 405,45 Kč s příslušenstvím bylo zastaveno a žalobě bylo vyhověno co do části příslušenství. 3. Zbývající nárok dle tvrzení žalobce představuje částku 65 883 Kč, tj. neproplacené hodiny odpracované žalobcem v jednotlivých měsících v období od září 2015 do prosince 2016, kdy žalovaný v rozporu se zákonem proplácel žalobci pouze dobu čisté jízdy a nikoliv také dobu nakládky, vykládky, čekání na nakládku a vykládku a bezpečností přestávky, které vyznačoval v tachografu vozidla dle pokynu žalovaného symbolem postele označujícím dobu odpočinku, aby následně nemusel realizovat bezpečnostní pauzy. Žalovaný takto vyznačenou dobu odpočinku nezahrnul do souhrnu odpracované doby za jednotlivé měsíce a žalobci tak nebyla za odpracování této doby vyplacena žádná mzda, přestože ve skutečnosti v této době práci pro zaměstnavatele odváděl. Zároveň šlo ve všech případech o práci přesčas, to znamená nad stanovenou týdenní pracovní dobu. [příjmení] 4 309 Kč dle žalobce představuje neproplacený rozdíl ve výši mezd mezi původní verzí výplatních lístků vystavených žalovaným za jednotlivé měsíce roku 2016 a jejich opravnou verzí (od celkové částky 6 736 Kč byly odečteny platby ve výši 1 794 Kč ze dne 20. 1. 2017 a 1 633 Kč ze dne 2. 2. 2017). [příjmení] 2 084 Kč pak představuje rozdíl mezi výší náhrady mzdy při okamžitém zrušení pracovního poměru, která byla žalobci žalovaným vyplacena (26 266 Kč) a výši této náhrady, která žalobci náleží podle poslední verze výplatních lístků (28 350 Kč). Po přepočtu nároků žalobce a po částečné úhradě žalovaný tvrdil, že žalobci nic nedluží. Dále tvrdil, že žalovaným evidovaná odpracovaná doba koresponduje s obsahem výpisů z tachografu vozidla žalobce, že žalobci byla uhrazena jak doba řízení, tak doba konání jiných prací, včetně bezpečnostních přestávek v rozsahu stanoveném právními předpisy a popřel, že by dal žalobci pokyn k odlišnému vyznačování symbolů. Na nárok související s okamžitým zrušením pracovního poměru uhradil žalobci 26 266 Kč a popsal mechanismus výpočtu výše náhrady. 4. Soud I. stupně vyšel z toho, že žalobce na základě 3 pracovních smluv pracoval pro žalovaného jako řidič mezinárodní kamionové dopravy s tím, že třetí pracovní poměr byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalobce. K počtu hodin odpracovaných žalobcem v jednotlivých měsících uvedených v žalobě provedl důkazy výplatními páskami žalobce, pracovními výkazy zpracovanými žalobcem, výkazy práce žalobce zpracovanými žalovaným a výpisy z tachografu vozidla používaného k výkonu práce žalobcem. V každém jednotlivém měsíci v roce 2015 porovnal údaj o počtu hodin uvedených ve výplatních páskách s údaji uvedenými v tachografu a zjistil, že ani po připočtení odpovídající časové dotace pro vykonání bezpečnostních přestávek dle nařízení [příjmení] [číslo] nepřesahuje měsíční počet odpracovaných hodin hodnotu uvedenou na výplatní pásce. V jednotlivých měsících v roce 2016 pak zjistil, že časové hodnoty pracovních výkonů zaznamenané ve výpisech z tachografu odpovídají údajům o pracovních výkonech žalobce obsaženým ve výkazu práce předloženého žalovaným, přičemž evidovaná odpracovaná za každý den zahrnuje kromě doby řízení a provedení jiné práce také bezpečnostní přestávku v závislosti na délce řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný předložili vlastní verze (druhou stranou nepodepsané) pracovních výkazů, které se diametrálně lišily, považoval soud I. stupně za rozhodující údaje zjištěné z výpisů z tachografu, které byly kompletní, a jejichž obsah nikdo nezpochybňoval. Na jejich podkladě uzavřel, že odpovídají evidenci pracovní doby vedené žalovaným, v níž je zohledněna nejen doba čisté jízdy (doba řízení), ale i žalobcem zaznamenaná doba výkonu jiných prací (dle § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. se jimi rozumí mimo jiné nakládka a vykládka a čekání na ni) a bezpečnostní přestávky. Obsahem výplatních pásek měl pak za prokázané, že v jednotlivých měsících trvání pracovního poměru byl žalobci proplacen plný počet takto evidovaných odpracovaných hodin (v mnoha případech dokonce ještě vyšší). Naopak neměl za prokázané tvrzení žalobce, že tzv. jiné práce vykazoval v tachografu na základě ústního pokynu žalovaného nikoliv správným symbolem kladívek, ale symbolem postele (odpočinku), které bylo vyvráceno svědeckými výpověďmi svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Žalobce si navíc musel být zákonné povinnosti řidiče pravdivě zaznamenat dobu výkonu jiné práce (čl. 6 a 12. nařízení [příjmení] [číslo]), k níž se při uzavírání pracovních smluv také zavázal. Žalovaný proto důvodně považoval záznamy v tachografu za odpovídající skutečnosti a vycházel z nich při stanovení počtu hodin odpracovaných žalobcem. Nedůvodným shledal nárok žalobce na zaplacení částky 4 309 Kč, k jejíž úhradě došlo již před podáním žaloby, a ani nárok na zaplacení částky 2 084 Kč, jelikož její výpočet provedený žalobcem se odvíjí od nesprávně vypočteného průměrného výdělku. Co do částky 611 Kč bylo řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí této části žaloby žalobcem a řízení o vzájemném návrhu v důsledku jeho zpětvzetí žalovaným. Výroky o nákladech řízení pak odpovídají tomu, v jakém rozsahu každý z účastníků v řízení uspěl a žalovanému uložená poplatková povinnost vychází z ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. 5. Proti tomuto rozsudku v zamítavé části a ve výroku o nákladech řízení podal odvolání žalobce. Poukázal na zákonnou definici doby odpočinku, která se do pracovní doby nezapočítává, započítává se ale ostatní doba včetně různých přestávek, kdy zaměstnanec nemůže volně nakládat se svým časem. Dále potom na definici doby řízení a pracovní doby v silniční dopravě, z čehož dovozuje, že k odečtení přestávek z pracovní doby došlo v rozporu s evropskými předpisy (nařízení č. 561/2006 a směrnice č. 2002/15/ES ze dne 11. 3. 2002). Soud I. stupně se nezabýval tím, co se fakticky každý den událo, přestože na výpisech z tachografu byly různé rukou psané poznámky, které soud ignoroval a nezajímal se o to, co která poznámka či doplnění znamená. Podobné poznámky má žalobce mimo jiné i ve svých diářích, z nichž je schopen vyčíst, čím byla která přestávka vyvolána, ovšem těmito diáři důkaz proveden nebyl. Žalobce konal buď bezpečnostní přestávky nebo přestávky vynucené díky nakládce a vykládce, u níž musel být přítomen a několikrát i kvůli opravě. V takových případech byl připraven kdykoliv zahájit pracovní činnost a čekal na to, až jinou činnost dokončí jiná osoba. Karta řidiče i tachograf byly nepřetržitě k dispozici ve vozidle a žalovaný potvrdil, že si data stahoval každý měsíc, žalobce svou kartu vůbec nevyndával. Žalovaný nikdy soudu nedoložil, co která platba představovala, přesto soud uvěřil jeho výpočtům, které se rozcházely. Oproti tomu byl žalobce ve svých tvrzeních i výpočtech konzistentní. Soud I. stupně také nevzal v potaz judikaturu, na níž žalobce poukazoval (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016) a porušil zásadu zvýšené ochrany zaměstnanců v pracovněprávních sporech vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14. Žalovaný svévolně upravoval listiny související s pracovní činností žalobce a několikrát opravoval a předělával, což je dle citované judikatury nepřípustné. Navrhl proto, aby byl napadený zamítavý výrok změněn a žalobci byla při