15 CO 309/2021-70 — Neznámý soud 69

1. Shora označeným rozsudkem ze dne 12. 10. 2021 rozhodl Okresní soud v Pelhřimově (dále jen„ soud I. stupně“), že žalobce je povinen počínaje 1. 11. 2021 přispívat žalovanému (který je jeho synem) výživným ve výši 2 700 Kč měsíčně splatným do 15. dne v měsíci předem k rukám jeho matky – opatrovnice (výrok I.), zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal dalšího snížení výživného o 1 300 Kč od 1. 7. 2021 do 31. 10. 2021 a o dalších 200 Kč od 1. 11. 2021 (výrok II.), a konstatoval, že se tím mění rozhodnutí téhož soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. P 8/2019-68 (jímž bylo výživné vyměřeno částkou 3 800 Kč měsíčně – výrok III.). Výrokem IV. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se domáhal snížení výživného od 1. 7. 2021 na částku 2 500 Kč měsíčně s odůvodněním, že se změnily jeho poměry, konkrétně se mu snížil příjem a přibyly mu další dvě vyživovací povinnosti k dětem z nynějšího manželství a částečná vyživovací povinnost k manželce. Pro případ, že bude zjištěno, že žalovaný již nestuduje nebo pracuje, pak navrhl, aby jeho vyživovací povinnost byla zrušena. Soud I. stupně vzal za prokázané, že žalovaný, který je od narození postižený a jehož svéprávnost byla v důsledku toho omezena, navštěvuje 2. ročník SOŠ, SOU a ZŠ [obec] – pracoviště [obec], je žákem se speciálními vzdělávacími potřebami. Žalobce je znovu ženatý, z manželství má dvě děti, jeho manželka je na rodičovské dovolené. Jeho čistý příjem činí kolem 20 000 Kč měsíčně. Na základě těchto zjištění pak uzavřel, že jestliže si žalobce v době poslední úpravy výživného v roce 2015 vydělával kolem 11 000 Kč měsíčně, k tomu pobíral cestovní náhrady kolem 10 000 Kč měsíčně a neměl žádnou další vyživovací povinnost, je zřejmé, že došlo ke změně poměrů odůvodňující podle § 923 o. z. snížení výživného. Pokud jde o otázku dalšího vzdělávání žalovaného, vyšel soud I. stupně z vyjádření opatrovnice, že návštěva školy je k jeho prospěchu, a konstatoval, že proto vyživovací povinnost žalobce stále trvá. Výživné lze podle názoru soudu I. stupně snížit až od listopadu 2021, neboť k rozhodující změně poměrů došlo tím, že se 4. 10. 2021 žalobci narodilo druhé dítě z nynějšího manželství. Za přiměřenou výši výživného pak soud I. stupně považuje – především s ohledem na mimořádně vysoké potřeby žalovaného a na skutečnost, že se s ním žalobce vůbec nestýká a nad rámec výživného mu nepřispívá – částku 2 700 Kč, kterou je žalobce ještě schopen platit. 2. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II., podal žalobce odvolání. Znovu zdůraznil, že má celkem čtyři vyživovací povinnosti, a vyslovil přesvědčení, že důvod ke snížení výživného nastal již v roce 2017, kdy se mu narodil z nynějšího manželství syn. Proto není žádný důvod ke snížení výživného až od listopadu 2021. Kromě toho má za to, že je důvodný požadavek na snížení výživného na částku 2 500 Kč měsíčně, která při jeho příjmu a počtu vyživovacích povinností zcela odpovídá jeho možnostem. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený výrok tak, že se výživné snižuje od 1. 7. 2021 na částku 2 500 Kč měsíčně. Kromě toho v odvolání zpochybnil účelnost dalšího vzdělávání žalovaného a navrhl, aby odvolací soud tuto otázku posoudil a jeho vyživovací povinnost k žalovanému případně zrušil. 3. Na základě pokynu odvolacího soudu doplnil soud I. stupně rozsudkem ze dne 7. 12. 2021 prvý rozsudek o výrok, jímž zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému. Odkázal na důvody uvedené v rozsudku z 12. 10. 2021 a znovu konstatoval, že vzhledem k pokračujícímu vzdělávání žalovaného nejsou podmínky ke zrušení vyživovací povinnosti splněny. 4. Rovněž proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání s tím, že je na odvolacím soudu, aby účelnost dalšího vzdělávání žalovaného posoudil a případně jeho vyživovací povinnost k žalovanému zrušil. 5. Žalovaný se ztotožnil se závěry soudu I. stupně. Podle jeho názoru mohlo být snížení výživného dokonce i méně výrazné; je proto přesvědčen, že je v možnostech žalobce částku 2 700 Kč měsíčně platit. Rovněž okamžik změny poměrů stanovil soud I. stupně správně. Rozhodně pak není dán žádný důvod ke zrušení vyživovací povinnosti. Žalovaný proto navrhl, aby oba napadené rozsudky byly potvrzeny. 6. Obě odvolání byla podána včas k tomu oprávněnou osobou. Odvolací soud proto projednal věc podle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek z 12. 10. 2021 v rozsahu napadeném odvoláním, tedy pouze ve výroku II. ve spojení s výrokem III., a rozsudek ze 7. 12. 2021 v celém rozsahu. Po doplnění dokazování (viz níže) dospěl k závěru, že odvolání proti prvému rozsudku je opodstatněné, odvolání proti druhému nikoli. 7. Soud I. stupně se správně zabýval otázkou, zda je splněna podmínka, bez níž nelze přistoupit ke změně rozhodnutí o výživném, tedy zda se změnily poměry (§ 923 o. z.), a dospěl ke správnému závěru, že tomu tak je. Odvolací soud má ovšem za to, že ani okamžik změny poměrů, ani nově určená výše výživného neodpovídají skutkovému stavu tak, jak byl zjištěn. Z dokazování vyplynulo, že již v roce 2017 přibyla žalobci další vyživovací povinnost k synovi z nynějšího manželství a že se navzdory změně zaměstnání v květnu 2021 jeho příjem oproti době posledního rozhodování o výživném prakticky nezměnil. Lze proto souhlasit s námitkou, že změna poměrů, od níž se má snížení výživného odvíjet, nastala již dříve, než byla podána žaloba. Jelikož se jedná o sporné řízení, v němž je soud vázán žalobou, nebylo možno přistoupit ke snížení od dřívějšího data, než od kterého se ho žalobce domáhal, tj. od 1. 7. 2021, nicméně k tomuto datu již rozhodně důvody ke snížení dány byly. Pokud jde o výši výživného, rozsah vyživovací povinnosti je dán jednak odůvodněnými potřebami oprávněné osoby (v daném případě žalovaného), jednak schopnostmi a možnostmi osoby povinné (tj. žalobce). Obě tato kritéria je nutno posuzovat ve vzájemné souvislosti, takže i když jsou potřeby oprávněného vysoké, není možno stanovit výživné vyšší částkou, než jaká odpovídá aktuálním možnostem povinného. Pro tuto věc to znamená, že ačkoli odvolací soud nechce v žádném případě zpochybňovat vysokou míru potřeb žalovaného a bagatelizovat obtížnou životní situaci, v níž se žalovaný a především jeho matka nacházejí, je výše výživného, které lze žalobci vyměřit, limitována výší jeho současného příjmu a počtem vyživovacích povinností, a těm vyšší částka než 2 500 Kč měsíčně neodpovídá. Žaloba na snížení výživného tak, jak ji žalobce formuloval, je tedy zcela důvodná, a proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výroky II. a III. rozsudku z 12. 10. 2021 a žalobě vyhověl i v části, v níž ji soud I. stupně zamítl, tj. nad rámec snížení provedeného již pravomocným výrokem I. tohoto rozsudku snížil výživné za dobu od 1. 7. 2021 do 31. 10. 2021 o dalších 1 300 Kč a od 1. 11. 2021 pak o dalších 200 Kč měsíčně. 8. Žalobce zpochybnil i správnost doplňujícího rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba domáhající se – pro případ, že k tomu budou shledány důvody – úplného zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému. Z doplnění dokazování v odvolacím řízení, zejména ze zprávy [anonymizováno] poradny a [anonymizováno] pedagogického centra [obec] v [obec] a zprávy PhDr. [jméno] [příjmení] o výsledcích psychologického vyšetření žalovaného, je však zřejmé, že pokračující docházka do školy a další vzdělávání hrají důležitou roli v rozvoji jeho osobnosti a zvyšují kvalitu jeho života; to ostatně žalobce po seznámení s obsahem uvedených zpráv uznal a ponechal rozhodnutí o žalobě o zrušení vyživovací povinnosti zcela na úvaze odvolacího soudu. Ten je – ve shodě se závěry soudu I. stupně – přesvědčen, že přinejmenším do doby, než bude vzdělávací proces žalovaného ukončen, jsou dány důvody pro další trvání vyživovací povinnosti žalobce ve smyslu § 911 o. z.; proto je zamítnutí žaloby v této části věcně správným rozhodnutím a doplňující rozsudek byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen. 9. S ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu I. stupně rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Z hlediska celkového výsledku řízení je úspěšnější procesní stranou žalobce, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. příslušelo právo na náhradu poměrné části nákladů. Odvolací soud však přihlédl ke shora popsaným poměrům žalovaného, který je a bude vždy osobou bez větších prostředků, a podle § 150 o. s. ř. žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.