15 Co 224/2024-45 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 28 947,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 30. 3. 2024 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že mezi účastníky řízení byla dne 12. 4. 2019 uzavřena smlouva o podnikatelské zápůjčce č. , hodnota, , jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční částky 30 000 Kč žalovanému, který se tuto zápůjčku zavázal splatit včetně smluvního úroku ve výši 24 876 Kč formou 12 měsíčních splátek po 4 573 Kč. Jelikož žalovaný zápůjčku řádně nesplácel, přistoupila žalobkyně dle oznámení ze dne 19. 1. 2020 k jejímu zesplatnění. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 6. 2021, č. j. 24 C 331/2020-86 bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni částku 39 623,56 Kč představující dlužnou novou jistinu zápůjčky v částce 22 438 Kč, smluvní pokuty dle čl. 6.1 smlouvy v částce 4 800 Kč, čl. 6.5 smlouvy v částce 6 859 Kč a čl. 6.7 smlouvy (0,1 % z dlužné nové jistiny zápůjčky po jejím zesplatnění za každý den prodlení) za období od 21. 1. 2020 do 31. 8. 2020 ve výši 5 526,56 Kč, a to s úrokem z prodlení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Dne 13. 4. 2024 pak zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku k zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6.7 smlouvy za další období od 1. 9. 2020 do 13. 3. 2020 (správně 2024) ve výši 28 947,60 Kč a jelikož žalovaný tuto částku nezaplatil, podala předmětnou žalobu na její úhradu. Soud I. stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, podle kterého jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Byť s ohledem na uvedený rozsudek soud I. stupně konstatoval, že vysoká nominální úroková sazba 82,92 % ročně není sama o sobě důvodem neplatnosti uzavřené smlouvy mezi podnikateli, dovodil, že v dané věci je takovým důvodem absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. významná nevyváženost smluvních ujednání v neprospěch žalovaného, který jako fyzická osoba – podnikatel ručí za své závazky zcela neomezeně celým svým soukromým majetkem a podle § 433 odst. 2 o. z. je v daném smluvním vztahu slabší stranou. Při hodnocení obsahu smlouvy z hlediska posouzení vyváženosti nelze kromě sjednané úrokové sazby odhlédnout od sjednaného způsobu zajištění zápůjčky, které bylo dle čl. 3.1 smlouvy realizováno vystavením vlastní blankosměnky na řád žalobkyně bez uvedené údaje splatnosti, směnečné sumy a platební místa, s doložkou bez protestu. Nevyváženost smlouvy v neprospěch dlužníka pak vyniká zejména v případě jeho prodlení se splácením, neboť přistupující sankce jeho dluh razantním způsobem navyšují, když konkrétně jde o smluvní pokuty pro období před zesplatněním zápůjčky dle čl. 6.1 smlouvy ve výši 8 % (při prodlení s úhradou splátky nebo části o více než 15 dnů) a 13 % (při prodlení s úhradou splátky nebo části o více než 30 dnů) z dlužné částky a smluvní pokuty po zesplatnění půjčky podle čl. 6.5 (25 % z aktuální výše dlužné nové jistiny zápůjčky v případě jejího neuhrazení ve lhůtě 10 dnů ode dne zesplatnění) a čl. 6.7 smlouvy (0,1 % z dlužné nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení ode dne následujícího po dni zesplatnění). Nepoměr v postavení stran ilustruje současné postavení žalovaného, který oproti přijaté částce 30 000 Kč zaplatil již před zahájením řízení sp. zn. 24 C 331/2020 částku 32 438 Kč (tedy převyšující výši jistiny zápůjčky), přesto mu v uvedeném řízení bylo uloženo zaplatit dalších 39 623,56 Kč s příslušenstvím a nyní se žalobkyně domáhá další částky na smluvní pokutě ve výši 28 947,60 Kč. Soud I. stupně proto uzavírá, že předmětná formulářová smlouva je svým obsahem formulována jednoznačně ve prospěch žalobkyně, odporuje pravidlům dle § 433 odst. 1 o. z., je zřejmě nevyvážená a nároky věřitele z takové smlouvy plynoucí jsou ve svém souhrnu ve zjevném rozporu s dobrými mravy, proto je smlouva jako celek absolutně neplatná podle § 588 o. z. V uvedeném posouzení je rozdíl oproti rozhodnutí ve věci sp. zn. 24 C 331/2020, ve kterém byl obsah smlouvy hodnocen pouze z hlediska částečné neplatnosti ujednání o výši smluvního úroku. Jelikož v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy je neplatné také ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. 6.7 smlouvy, nárok na zaplacení této smluvní pokuty žalobkyni nevznikl, a proto byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.3. Rozsudek napadla v celém rozsahu odvoláním žalobkyně. V prvé řadě uvedla, že v daném případě se jedná o závazkový vztah mezi podnikateli a zdůraznila jejich vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah (§ 1725 o. z.). Sjednané úroky i smluvní pokuty jsou pak ovlivněny celou řadou faktorů (rychlost poskytnutí úvěru, krátkodobost či naopak dlouhodobost, riziko transakce apod.). I s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (zásada priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy) je žalobkyně přesvědčena, že uzavřená smlouva je v celém rozsahu platná. Dospěl-li přitom soud I. stupně k závěru, že sjednané podmínky úvěru odporují dobrým mravům toliko pro její výši, bylo jeho úkolem smluvní pokutu moderovat na výši přiměřenou. Ohledně přiměřenosti smluvní pokuty žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1682/2007 s nutností uvážit funkce smluvní pokuty a sp. zn. 33 Odo 438/2005, podle kterého smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je platným ujednáním. Pokud žalobkyně sečte všechny uplatněné smluvní pokuty, dospívá k závěru, že jsou v souladu s dobrými mravy. Při odvolacím jednání pak právní zástupce žalobkyně zdůraznil, že toto řízení je v podstatě pokračováním dříve skončeného řízení a považuje proto za absurdní, že uzavřená smlouva je z hlediska rozporu s dobrými mravy posuzována v každém řízení odlišně. Postup soudu v dané věci považuje za zjednodušující a za rozporný se zásadou legitimního očekávání ve vztahu k předchozímu rozhodnutí. Proto žalobkyně navrhovala změnu rozsudku tak, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno.4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.5. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém napadeném rozsahu. Učinil tak při jednání dne 8. 10. 2024 v nepřítomnosti žalovaného, který se k němu přes řádné předvolání bez omluvy nedostavil (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.6. Odvolací soud vychází ze shora reprodukovaných skutkových zjištění soudu I. stupně učiněných na základě účastníky uzavřené písemné smlouvy o podnikatelské zápůjčce ze dne 12. 4. 2019 č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně v tomto řízení domáhá vůči žalovanému zaplacení pokračující smluvní pokuty dle čl. 6.7 smlouvy za období od 1. 9. 2020 do 13. 3. 2024. Dále vychází z toho, že nároky z této smlouvy byly žalobkyni již částečně přiznány pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 6. 2021, č. j. 24 C 331/2020-86, a to včetně smluvní pokuty dle čl. 6.7 smlouvy za předchozí období od 21. 1. 2020 do 31. 8. 2020.7. Pokud jde o význam uvedeného pravomocného rozsudku pro rozhodnutí v této věci, potom závaznost soudního rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravuje ust. § 159a o. s. ř. a § 135 o. s. ř. Výkladem těchto ustanovení při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudek ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014. Z uvedeného výkladu plyne, že pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud vypořádat v odůvodnění rozhodnutí, není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném řízení zcela pominout, ale musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. Opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.8. Z podaného výkladu je tedy zřejmé, že soud I. stupně v tomto řízení nebyl vázán tím, jakým způsobem posoudil platnost účastníky uzavřené smlouvy o podnikatelské zápůjčce ze dne 10. 4. 2019 (jako předběžnou otázku) soud v odůvodnění pravomocného rozsudku ze dne 11. 12. 2020, č. j. 24 C 331/2020-46, neboli mohl otázku platnosti uzavřené smlouvy posoudit jiným způsobem, nicméně tak, aby bylo zř