15 Co 275/2024-196 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem jedné ideální poloviny stav. parc. č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba čp. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, zapsané na LV č. , hodnota, pro obec , adresa, a k. ú. , adresa, . Žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem též druhé ideální poloviny těchto nemovitostí, zamítl. Dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že nemovitosti má ve své držbě od poloviny osmdesátých let, kdy je převzala se svým dnes bývalým manželem , jméno FO, poté, co jim je daroval otec žalobkyně , jméno FO, po smrti matky žalobkyně , jméno FO, , přičemž těmto coby manželům byly koncem čtyřicátých let dvacátého století darovány , jméno FO, . Žalovaná navrhla zamítnout žalobu, protože pokud pan , jméno FO, předal předmětné nemovitosti dnes zemřelým rodičům žalobkyně, bylo to pouze k užívání, což tito museli od počátku vědět. Jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, u předmětných nemovitostí je jako vlastník zapsána Česká republika, a to na základě prohlášení o nabytí vlastnického práva státu ze 16. 1. 2024 a z , právnická osoba, . 2024, když vklad vlastnického práva byl povolen rozhodnutím z 1. 3. 2024, a to na základě připadnutí nemovitostí do vlastnictví státu nevykonáváním vlastnického práva k těmto věcem coby opuštěným. Mezi účastníky je nesporné, že dříve byly nemovitosti zapsány na , jméno FO, , bez bližší identifikace, který vlastnické právo nabyl k 3. 6. 1948 na základě dědictví po své sestře , jméno FO, . Z účastnické výpovědi žalobkyně, v plném souladu se svědeckou výpovědí svědka , jméno FO, (bratra žalobkyně), vyplývá, že koncem čtyřicátých let dvacátého století, kdy se stal vlastníkem , jméno FO, , daroval uvedené nemovitosti neformálně manželům , jméno FO, a , jméno FO, s tím, že se vrací do Vídně a již se nevrátí. Tito se věci ujali, aby jí měli jako vlastníci, začali vykonávat držbu. Z uvedených výpovědí, za podpory čestného prohlášení , jméno FO, (sestry žalobkyně) plyne, že přibližně od roku 1974 začala žít v čp. , Anonymizováno, žalobkyně se svojí rodinou, přičemž její otec jí a jejímu tehdejšímu manželovi , jméno FO, nemovitosti neformálně daroval v polovině osmdesátých let dvacátého století, za souhlasu ostatních jejích sourozenců. Žalobkyně s manželem se ujali nepřetržité držby nemovitostí jako vlastníci, která u , jméno FO, trvala do roku 2003, u žalobkyně trvá do současnosti. Zjištění o fakticitě držby těchto nemovitostí žalobkyní není na překážku to, že místo trvalého pobytu má evidované v jiném místě. Fakticitu užívání dokládá i to, že , jméno FO, byla tehdejším MěNV v Pelhřimově vyměřena domovní daň za rok 1989 z budovy čp. , právnická osoba, celkovém kontextu je zcela zřejmé, že žalovaná a její bývalý manžel se k nemovitostem jednoznačně chovali jako vlastníci. V právní rovině soud I. stupně cituje § 1089 odst. 1, § 1090 odst. 1 a § 1091 odst. 2 o. z. V návaznosti na to uvádí, že podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, tedy v konkrétním případě dvacet let, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Jde o tzv. mimořádné vydržení. I v tomto případě musí být držba poctivá, pravá, nicméně se nevyžaduje řádnost, důvod, tedy platný a účinný právní titul způsobilý založit její vznik. Nesmí se však držet ve zlém úmyslu, což lze kvalifikovat zejména s ohledem na způsob nabytí držby. V případech, když zjevný nepoctivý úmysl chybí, je třeba mimořádné vydržení připustit. Tak je tomu i v projednávané věci. Pokud otec daroval neformálně předmětné nemovitosti v polovině osmdesátých let dvacátého století žalobkyni, která se pokládala za vlastníka, nemovitosti skutečně vydržela, neboť od té doby uplynulo cca 40 let. Není rozhodné, že k převodu nedošlo smlouvou. Žalobkyně nedrží nemovitosti s nepoctivým úmyslem. Totéž pak platí shodně i při neformálním darování koncem čtyřicátých let dvacátého století , jméno FO, rodičům žalobkyně , jméno FO, a , jméno FO, , kdy rovněž jeho vůlí bylo, aby se ujali nemovitostí jako vlastníci, o čemž není pochyb. I oni byli poctivými držiteli s dobrou vírou, tedy měli z přesvědčivého důvodu za to, že jim náleží vlastnické právo, které návazně vykonávali. S ohledem na § 3066 o. z. k vydržení došlo uplynutím 5 let od 1. 1. 2014, tedy k 2. 1. 2019. Nemovitosti však byly předmětem držby nejen žalobkyně, ale i jejího bývalého manžela , jméno FO, , jemuž byly také neformálně darovány. Ve výsledku tak žalobkyně mimořádně vydržela jednu ideální polovinu nemovitostí, nikoliv tyto jako celek, když i tehdy darování manželům zakládalo spoluvlastnictví, nešlo o majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Druhou ideální polovinu nemovitostí by mohl mimořádně vydržet bývalý manžel žalobkyně , jméno FO, , jestliže by k 25. 1. 2004 nezemřel a sledované nemovitosti držel do 2. 1. 2019. Každopádně tuto druhou polovinu nemohla vydržet žalobkyně sama.3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která nesouhlasí s částečným zamítnutím žaloby a s výrokem o nákladech řízení. Namítá, že pokud je správný závěr soudu I. stupně v bodě 16. o vydržení vlastnického práva, pak následný závěr v bodě 17. odůvodnění není odpovídající. Je prokázáno, že , jméno FO, předal nemovitosti manželům , jméno FO, v domnění, že jim předává jejich vlastnictví. Proto se žalobkyně chovala k nim jako vlastník, což dokládají i její zásahy do nemovitostí. Z hlediska právního však , jméno FO, předal manželům , jméno FO, pouze pravou a poctivou držbu, nikoliv právo vlastnické. To mohlo vzniknout až mimořádným vydržením k 2. 1. 2019. Bývalý manžel žalobkyně p. , jméno FO, se po rozvodu se žalobkyní z nemovitosti odstěhoval, následně v lednu 2004 zemřel. Nikdy se nehlásil k vlastnictví, ale ani k držbě nemovitostí. Žalobkyně je však dále držela v dobré víře, že jde o její majetek, který pochází z její rodiny a který převzala a spravovala. Lze tak dovodit, že bývalý manžel konkludentně souhlasil s tím, aby nemovitosti v celém rozsahu držela žalobkyně. Vzhledem k tomu žalobkyně žádá změnu rozsudku ve výroku o částečném zamítnutí žaloby tak, aby i v tomto rozsahu bylo určeno její vlastnické právo.4. Proti rozsudku podala včas odvolání také žalovaná, jež nesouhlasí s výrokem o určení vlastnického práva. Poukazuje na to, že nelze mít za spolehlivě prokázané tvrzení, že , jméno FO, předal nemovitosti dnes již zemřelým rodičům žalobkyně, když žalobkyně i svědek , jméno FO, mají o tomto povědomost jenom z vyprávění svých rodičů. V každém případě však pan , jméno FO, nepřevedl až do své smrti nemovitosti na rodiče žalobkyně ani na žalobkyni, takže jim umožnil pouze užívání svých nemovitostí. Bylo prokázáno, že tyto nebyly projednány v rámci dědických řízení po rodičích žalobkyně ani po bývalém manželu žalobkyně p. , jméno FO, . Proto je také otázkou, zda žalobkyně je aktivně legitimována v řízení. Rodiče žalobkyně a následně i žalobkyně tudíž od počátku museli vědět, že nemovitosti jsou ve vlastnictví pana , jméno FO, , nemohli být tedy v dobré víře, že jde o jejich vlastnictví. Přesto soud I. stupně dochází k závěru o splnění podmínek pro mimořádné vydržení k jedné ideální polovině nemovitostí. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3680/2023 plyne, že i pro mimořádné vydržení je třeba aplikovat § 993 o. z. V daném případě p. , jméno FO, umožnil pouze užívání nemovitostí, tedy šlo pouze o výprosu. Vedle toho žalovaná namítá, že se okresní soud nepřípustně odchýlil od žalobního petitu. Rozsudkem založil podílové spoluvlastnictví mezi účastnicemi, i když to žalobkyně nenavrhovala. Žaloba proto měla být jako celek zamítnuta. Pokud pak okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně vydržela svůj spoluvlastnický podíl k 2. 1. 2019, žalovaná nabyla nemovitosti až 2. 1. 2024. Pak by na straně žalované měl být účastníkem také tehdejší vlastník pan , jméno FO, , v případě jeho úmrtí jeho právní nástupci. Z těchto důvodů žalovaná žádala změnu napadeného výroku o určení vlastnického práva tak, aby žaloba byla i v této části zamítnuta.5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k následujícím závěrům.6. Po procesní stránce se soud I. stupně ani v průběhu řízení, ani při vydání rozsudku nedopustil žádného procesního pochybení. Výroky ve věci samé neporušil žádný z principů plynoucích z § 153 odst. 2 o. s. ř., neboť nijak nepřekročil rozsah žalobního petitu, ani nepřisoudil něco jiného, než bylo požadováno. Žaloba na určení vlastnictví nepatří svou povahou mezi ty, kde nemůže pouze částečně vyhovět (jako je to třeba u žaloby na nahrazení projevu vůle, kde je navrženým obsahem smlouvy vázán a buď mu jako celek vyhoví nebo jako celek zamítne)). Tak jak může vyhovět částečně žalobě na určení vlastnictví pouze k některým z předmětných nemovitostí, stejně tak může rozhodnout z určitých zj