15 Co 214/2025-372 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Pelhřimově (dále jen soud I. stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 102 713 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 1. 8. 2020 do zaplacení a částku 9 710,30 Kč představující 8,25% úrok z prodlení z částky 40 326 Kč od 1. 8. 2020 do 31. 5. 2023, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (odst. I.), zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení další částky ve výši 8 692 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 1. 8. 2020 do zaplacení (odst. III.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 77 114 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Ladislava Sedláka (odst. III.), rozhodl, že žalobci se vrací po právní moci usnesení soudní poplatek ve výši 1 017 Kč prostřednictvím Okresního soudu v Pelhřimově (odst. IV.), a žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pelhřimově částku 207 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (odst. V.).2. Dle odůvodnění rozsudku nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou ode dne 1. 1. 2016 jako truhlář. Dne 16. 4. 2020 obdržel žalobce výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Následně obdržel žalobce dne 17. 4. 2020 okamžité zrušení pracovního poměru, které však bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno za neplatné. Předchozími rozhodnutími soudu I. stupně i soudu odvolacího vydanými v projednávané věci byl vysloven názor, že žalobce v souladu s ust. § 69 odst. 1 ZP oznámil žalované poté, co měl skončit jeho pracovní poměr okamžitým zrušením, že trvá na tom, aby ho zaměstnávala, přičemž účinky tohoto oznámení nastaly od 20. 4. 2020. S ohledem na tvrzení žalované, že žalobce setrvale porušoval své pracovní povinnosti tím, že si na pracovišti v průběhu pracovní doby na služebním počítači za účelem vlastního obohacení vytvářel soukromé zakázky, pro jejichž provedení a administraci zneužíval majetek žalované (v tom žalovaná spatřovala zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.), provedl soud I. stupně dokazování zejména svědeckými výpověďmi. Na jeho základě dospěl k závěru, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že zaměstnanci měli souhlas zaměstnavatele, že si mohou provádět soukromé zakázky, sporná byla pouze vědomost zaměstnanců o tom, zda jednatelka žalované , jméno FO, tyto soukromé zakázky po smrti svého manžela zakázala; žádný ze slyšených svědků však o tomto zákazu nevěděl. Soud tedy uzavírá, že žalovanou předložené vizualizace a výpočty žalobce, ať již byly provedeny při plnění pracovních úkolů nebo jako soukromá zakázka žalovanou nezakázaná, neměly za následek újmu žalované. Žalobci není vytýkáno ani to, že by na úkor práce na soukromých zakázkách neplnil své pracovní povinnosti. Na základě výpovědi svědků , právnická osoba, , Anonymizováno, lze považovat jednání žalobce za běžnou praxi, která podléhala kontrole žalované (ta měla přístup do pracovních počítačů zaměstnanců), přičemž za celou dobu trvání pracovního poměru žalobce mu nebylo porušení pracovní kázně z důvodu provádění soukromých zakázek v průběhu pracovní doby vytýkáno. Pokud by zákaz jednatelky společnosti na zpracovávání soukromých zakázek byl učiněn již v roce 2018 či 2019, jistě by kontrola odhalila provádění takových zakázaných prací dříve, než v dubnu 2020. Soud I. stupně proto uzavírá, že žalobce se nedopouštěl v době trvání pracovního poměru protiprávního jednání, které by nepožívalo právní ochrany ve smyslu § 8 o. z.3. Proto se dále zabýval jednotlivými žalobcem uplatněnými nároky. Nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle § 69 odst. 1 ZP uplatnil žalobce za období od 18. 4. 2020 do 30. 4. 2020 ve výši 64 484 Kč. Jelikož tento nárok lze přiznat od doby písemného oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (v daném případě bylo oznámení učiněno žalobcem s účinky ode dne 20. 4. 2020), byla náhrada mzdy přiznána žalobci (dle jeho vyčíslení) za období od 20. 4. 2020 do 30. 6. 2020 v celkové výši 62 004 Kč, co do zbývající částky 2 480 Kč byla žaloba zamítnuta. Jelikož s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2343/2003 žalobci v takovém případě již nenáleží náhrada za nevyčerpanou dovolenou, byla zamítnuta žaloba ohledně částky 6 212 Kč představující tuto náhradu. Protože žalobce obdržel od žalované dne 16. 4. 2020 výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) ZP z důvodu organizační změny, náleží mu nárok na odstupné dle § 67 odst. 1 písm. c) ZP, a to výši 40 709 Kč (když ohledně další částky 40 326 Kč byla žalobci vyplacena kompenzace úřadem práce). Dále soud I. stupně konstatoval, že výše jednotlivých nároků žalobce byla učiněna nespornou při jednání soudu dne 24. 7. 2023. Z uvedených důvodů proto vyhověl žalobě co do celkové částky 102 713 Kč, včetně úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 33/2010 Sb., jakož i ohledně částky 9 710,30 Kč představující úroky z prodlení týkající se nevyplaceného odstupného v období od 1. 8. 2020 do 31. 5. 2023 dle rozhodnutí úřadu práce. Ve zbývajícím rozsahu ohledně částky 8 962 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. S ohledem na poměrný úspěch účastníků přiznal soud I. stupně úspěšnějšímu žalobci dle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů ve rozsahu 88,54 %, tedy na základě konkrétního výpočtu částku 77 114,40 Kč. Jelikož pro částku 40 326 Kč bylo řízení zastaveno před prvním jednáním, soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobci. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. pak stanovil žalované, neboť neúspěch žalobce byl pouze nepatrný, povinnost nahradit na nákladech státu částku za svědečné ve výši 207 Kč.4. Rozsudek ve výrocích I. o platební povinnosti, III. o náhradě nákladů řízení a V. o povinnosti k náhradě nákladů státu napadla odvoláním žalovaná. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalobce se žádného protiprávního jednání při plnění svých pracovníků nedopustil a že se z jeho strany nejednalo o zjevné zneužití práva. Pokud žalobce tvrdil, že v pracovní době u žalované nikdy žádné soukromé zakázky neprováděl, ovšem soud I. stupně dospěl k závěru, že se tak dělo, žalobce neunesl své břemeno tvrzení ani důkazní a nemůže mít ve věci úspěch. Domáhá-li se žalobce vůči žalované náhrady mzdy, přestože v období obdržení okamžitého zrušení pracovního poměru hrubě porušoval své pracovní povinnosti, představuje takové jeho jednání zneužití práva nepožívající ochrany. Výpovědi bývalých zaměstnanců žalované o absenci zákazu soukromých zakázek jsou nevěrohodné, přičemž považuje za absurdní, aby jakýkoliv výrobní podnik dovolil svým zaměstnancům v pracovní době na vlastním zařízení zpracovat vlastní zakázky. Bývalá jednatelka žalované svědkyně , jméno FO, i svědek , Anonymizováno, potvrdili existenci zákazu provádění soukromých zakázek u žalované, přičemž soudu I. stupně vytýká dezinterpretaci jejich výpovědí. Žalovaná proto navrhovala změnu rozsudku v napadené části a zamítnutí žaloby, eventuelně zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšími řízení.5. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně s tím, že žalovanou předložené materiály jsou náhodné dokumenty z počítače žalobce po skončení jeho zaměstnání. Pakliže žalobce prováděl nějaké zakázky sám pro sebe, měl vždy souhlas zaměstnavatele, jak bylo nastaveno za původního jednatele p. , jméno FO, staršího.6. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 věta první o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pouze ve výslovně napadených výrocích I. o platební povinnosti žalované, III. o náhradě nákladů řízení a V. o náhradě nákladů státu; rozsudek soudu I. stupně v ostatních výrocích II. o částečném zamítnutí žaloby a IV. o vrácení části soudního poplatku žalobci tak nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné, byť z jiných než jí uváděných důvodů.7. Rovněž odvolací soud vychází ze skutečností mezi účastníky nesporných, tedy že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ode dne 1. 1. 2016, dne 16. 4. 2020 obdržel výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost (její platnost nebyla žalobcem napadena) a že pokud následujícího dne 17. 4. 2020 obdržel žalobce okamžité zrušení pracovního poměru, bylo pravomocně rozhodnuto (ve smyslu § 72 ZP) o jeho neplatnosti (a to pro nedostatečné skutkové vymezení jeho důvodů).8. Z odůvodnění mezitímního rozsudku soudu I. stupně ze dne 13. 12. 2023, č. j. 6 C 3/2021-86, ve spojení s odůvodněním zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 15 Co 68/2024-107, pak plyne závěr, že žalobce v písemném oznámení ze dne 19. 4. 2020 vyjádřil požadavek na dalším svém zaměstnávání u žalované, která netvrdila, že projevila vůli práci žalobci přidělovat i po okamžitém zrušení pracovního poměru, naopak z výpovědi svědka , Anonymizováno, . , Anonymizováno, plyne, že majitel firmy p. , jméno