7 Co 320/2025-192 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Žalobou podanou u soudu dne 20.5.2024 se žalobce domáhá určení, že jeho vyživovací povinnost k žalované stanovená usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 25.8.2015, č. j. , spisová značka, zanikla ke dni 31.5.2019. Žaloba je odůvodněna tím, že k návrhu žalované probíhá exekuční řízení, v němž je vymáháno výživné, o němž bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 28.5.2015, č. j. , spisová značka, , jímž došlo ke schválení smíru, dle něhož se žalobce zavázal platit žalobkyni výživné v částce 12 000 Kč měsíčně od 1.9.2015. Žalobce má za to, že ke dni 31.5.2019 došlo k zániku vyživovací jeho vyživovací povinnosti k žalované, neboť žalovaná nabyla schopnost živit se sama, a to ukončením vysokoškolského studia.2. Okresní soud v Písku (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5.12.2024, č. j. 12 C 162/2024-118 (dále jen napadený rozsudek) rozhodl tak, že se určuje, že vyživovací povinnost žalobce k žalované se zrušuje, a to s účinností ke dni 20.5.2021 (výrok I.), že žaloba se ve vztahu k období od 31.5.2019 do 19.5.2021 zamítá (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku se uvádí, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť je třeba deklarovat, že vyživovací povinnost žalobce jako rodiče žalované zanikla či nikoliv. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v roce 2019 žalovaná dokončila inženýrské studium na České zemědělské univerzitě v Praze. Tím získala schopnost se živit, a to bez ohledu na zdravotní omezení související s diagnostikovanou , zdravotní stav, . Doktorandské studium na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích v období od roku 2019 do roku 2023 a další doktorandské studium na Mendelově univerzitě v Brně v období let 2020 do 2024 nelze podle soudu prvního stupně považovat za další soustavnou přípravu na budoucí povolání. Zánik vyživovací povinnosti soud prvního stupně posoudil jako změnu poměrů ve smyslu § 923 o.z. s tím, že tuto změnu je možno zohlednit zpětně, nejdéle tři roky od zahájení řízení. Proto výrokem I. rozhodl o zrušení vyživovací povinnosti s účinností k 20.5.2021. Ve vztahu k nároku žalobce na zrušení vyživovací povinnosti v době od 31.5.2019 do 19.5.2021 byla žaloba zamítnuta (výrok II.). O nákladech řízení soud rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 o.s.ř. a § 150 o.s.ř. Poukázal na to, že „žalobce se mohl svého nároku domáhat dříve, nadto poměř úspěchu a neúspěchu ve věci je obdobný“.3. Proti tomuto rozsudku se žalobce odvolává. Poukazuje na to, že soud prvního stupně správný závěr o tom, že vyživovací povinnost žalobce k žalované zanikla ukončením vysokoškolského studia nesprávně promítl do výroku napadeného rozsudku, v němž rozhodl o zrušení vyživovací povinnosti, s odkazem na § 923 o.z. Podle žalobce se toto ustanovení na projednávanou věc nevztahuje a lhůta tří let se v dané věci nemůže uplatnit, neboť se žalobce v posuzovaném případě domáhá deklaratorního rozhodnutí o zániku vyživovací povinnosti, k němuž došlo ex-lege. Žalobce nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech, neboť nevidí důvod, proč by v daném sporu úspěšnému účastníkovi nebyly přiznány náklady řízení.4. Žalovaná v písemném vyjádření k podanému odvolání označuje odvolání žalobce za nedůvodné. Ačkoliv se žalovaná se závěry soudu prvního stupně neztotožňuje, pokud jde o otázku posouzení jejího dalšího studia jako soustavné přípravy na další povolání, nebrojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť přijatý rozsah nezrušené vyživovací povinnosti byl v zásadě jejím návrhem na mimosoudní vypořádání věci. Poukazuje na to, že doktorandským studiem vždy sledovala to, aby mohla vykonávat pracovní činnost v souladu se svým vzděláním a v rozsahu, jež jí umožňuje její zdravotní stav, na němž se podepsalo rodinné prostředí a podíl žalobce na jeho stavu.5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že přípustné odvolání (§ 202 o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce, je důvodné.6. Z hlediska skutkového stavu vychází odvolací soud zcela ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, na jejichž základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že k zániku zákonné vyživovací povinnosti žalobce k žalované došlo v souvislosti s ukončením vysokoškolského studia žalované v květnu 2019, kdy žalovaná nabyla schopnost samostatně se živit. V průběhu odvolacího jednání také žalovaná uznala oprávněnost tohoto závěru a otázka zániku vyživovací povinnosti žalobce k žalované k 31.5.2019 nebyla nadále mezi účastníky sporná. K uzavření smíru mezi účastníky nedošlo pro odmítavý postoj žalobce a sporné otázky náhrady nákladů řízení. K zániku vyživovací povinnosti, která nadále není mezi účastníky sporná, lze plně odkázat na závěry soudu prvního stupně vyplývající z odůvodnění napadeného rozsudku.7. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že zánik zákonné vyživovací povinnosti žalobce k žalované k 31.5.2019 nelze považovat za změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 923 o.z., na něž soud prvního stupně, odkazuje. Neuplatní se ani úvaha soudu prvního stupně o tom, že tuto „změnu poměrů“ je možné zohlednit pouze tři roky před podáním žaloby.8. Předmětem řízení je nárok žalobce na vydání deklaratorního rozhodnutí o tom, že jeho vyživovací povinnost k žalované zanikla, neboť tato otázka je mezi účastníky sporná a je vedeno exekuční řízení k vymáhání výživného na základě usnesení o schválení smíru účastníků, jímž v roce 2015 otázku vyživovací povinnosti upravili. Jedná se o skutečnosti, které vedou k závěru o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.9. Jestliže vyživovací povinnost žalobce k žalované zanikla (ex-lege) k 31.5.2019 je namístě v projednávané věci tuto skutečnost výrokem soudu deklarovat, tj. určit, že k zániku a vyživovací povinnosti k uvedenému datu došlo. Nelze rozhodnout o zrušení vyživovací povinnosti k datu, které se s okamžikem zániku této vyživovací povinnosti neshoduje. Pro takový postup nelze nalézt v právní úpravě oporu. Z § 910 o.z. a § 911 o.z. vyplývá, že vyživovací povinnost rodiče k dítěti zásadně trvá po dobu, kdy dítě není schopno se samo živit. Ustanovení § 923 řeší otázku změny poměrů o podobu trvání vyživovací povinnosti a ustanovení § 922 odst. 1 o.z. se týká zpětného přiznání výživného pro dítě. Při rozhodování o zániku vyživovací povinnosti nelze toto ustanovení aplikovat. Proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. a II. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. způsobem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku.10. Podle § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů.11. Žalobce domáhá, aby soud určil (deklaroval), že došlo k zániku jeho zákonné vyživovací povinnosti k žalované, neboť ta ukončením vysokoškolského studia nabyla schopnost se sama živit a právo na výživné jí tak nenáleží. Otázka doby zániku vyživovací povinnosti byla mezi účastníky sporná do odvolacího jednání 25.4.2025. Do té doby žalovaná zánik vyživovací povinnosti k 31.5.2019 zpochybňovala, poukazovala na své zdravotní obtíže, které komplikují její pracovní uplatnění a na doktorandské studium v prezenční formě navazující na ukončené vysokoškolské studium s tím, že po dobu doktorandského studia vyživovací povinnost žalobce trvá.12. Není pochyb o tom, že žalobce měl v dané věci plný úspěch, a proto má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil. Jedná se o zaplacené soudní poplatky v celkové výši 4 000 Kč (za řízení před soudem prvního stupně a za odvolací řízení) a odměnu a náhradu hotových výdajů advokáta, které je třeba vyčíslit podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Odvolací soud s přihlédnutím k závěrům Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 8.2.2022, sp. zn. IV. ÚS 2108/21 vychází z toho, že předmětem řízení v posuzované věci je spor o peněžité plnění (výživné ve výši 12 000 Kč měsíčně), i když se nejedná o jeho přiznání, ale o jeho „zrušení“. Odvolací soud má za to, že tarifní hodnotou pro vyčíslení odměny advokáta žalobce je podle § 8 odst. 2 advokátního tarifu pětinásobek ročního plnění, tj. částka 720 000 Kč. Odměna za 1 úkon právní služby podle § 7 bod 6. tak činí 11 180 Kč. Zástupce žalobce v řízení před soudem prvního stupně vykonal celkem 5 úkonů právní služby, za něž mu náleží odměna v částce 55 900 Kč. Dále jde o náhradu hotových výdajů v paušální výši za 5 úkonů právní služby po 300 Kč za 1 úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 1 500 Kč. Celková odměna advokáta v řízení před soudem prvního stupně pak představuje částku 57 400 Kč. Pokud zástupce žalobce požadoval odměnu za další úkon právní služby, a to za vyjádření ze dne 12.11.2024, které obsahuje pouze odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, z něhož cituje a rekapitulaci chování žalované nad rám