15 Co 18/2026-277 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným na LV č. , hodnota, pro obec , adresa, , k. ú. , adresa, , pozemek parc. č. , Anonymizováno, zahrada a pozemek parc. č. , hodnota, ostatní plocha, jehož součástí je stavba rodinného domu a garáže (dále nemovitosti), které dosud nejsou zkolaudovány a nemají č. p. Všechny tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému současně uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu 4 802 500 Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o povinnosti každého z účastníků zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Táboře náklady v částce 2 721 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Oba účastníci ve svých podáních (žaloba resp. vyjádření k ní) původně navrhli, aby nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného, když mezi nimi není shoda pouze o ceně nemovitostí. Po zpracování znaleckého posudku v tomto řízení žalobkyně změnila svůj návrh tak, aby nemovitosti byla přikázány do jejího vlastnictví. Dle posudku znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, je výsledná cena nemovitostí 9 650 000 Kč. Je to hodnota současného stavu, když stavby nejsou dosud kompletně dokončeny ani zkolaudovány, náklady na dokončení vyčíslila znalkyně na 650 000 Kč. Nemovitostem také chybí právně zřízený přístup, což lze vyřešit prostřednictvím věcného břemene nebo odkoupením pozemku (předpokládaná cena by byla 45 000 Kč). Cenu nemovitostí dle znaleckého posudku účastníci pak nezpochybňovali a shodně uvedli, že nemovitosti nejsou reálně dělitelné. Z toho soud I. stupně vycházel, když dále uvedl, že za určitých okolností by z technického hlediska existoval způsob rozdělení, který by však nepochybně snížil hodnotu nemovitostí jako celku a nepřinesl by žádnému z účastníků rozumný užitek. Jedná se o jednogenerační rodinný dům a budovu garáže. Rozdělení by tedy přicházelo v úvahu pouze tak, že by jeden z účastníků získal dům a druhý garáž, tomu však brání hledisko účelného využití věci i komplikované vztahy účastníků. Pro přikázání věci jednomu z nich je nezbytný souhlas budoucího výlučného vlastníka. Další podstatnou okolností je solventnost k výplatě vypořádacího podílu. Nutno však zvážit řadu dalších důvodů, jako účelné využití věci, zásluhy o pořízení nemovitosti, rodinné poměry, případné citové či historické vazby. Při hodnocení solventnosti je třeba připustit dle okresního soudu, že poměry obou účastníků jsou problematické. Ani jeden nebyl schopen prokázat, že prostředky na výplatu má aktuálně k dispozici. Žalobkyně argumentovala ochotou rodičů pomoci jí při vyplácení podílu podloženou jejich čestným prohlášením, které však neobsahuje informace o konkrétní částce, kterou mají rodiče k dispozici. Ke svému tvrzení, že by vypořádací částku zajistila obratem, nedoložila žádný důkaz, ač k tomu byla předem písemně vyzvána. Tvrzení žalobkyně, že na pořízení podílu bude prodán byt babičky, nebyla nijak důkazně podloženo. O případném úvěrovém řešení potom na straně žalobkyně nebyla řeč a s ohledem na její ekonomickou situaci a výši vypořádací částky o něm ani uvažovat nelze (žalobkyně je na mateřské dovolené s rodičovským příspěvkem 11 200 Kč, jinak pracuje jako učitelka mateřské školy s příjmem kolem 24 000 Kč měsíčně). Žalovaný předložil alespoň podklady, ze kterých je zřejmé, že jednal s bankovními domy, a že je reálné, že obdrží hypoteční úvěr. Žalovaný je výdělečně činný a s ohledem na předchozí výši jeho příjmů (90 000 – 100 000 Kč měsíčně) je pravděpodobné, že je schopen dosahovat vyšších výdělků než v současnosti (kolem 30 000 Kč měsíčně). Solventnost účastníků je nutno posuzovat i do budoucnosti v souvislosti s nutností dokončení staveb, s jejich údržbou a s náklady na běžný provoz. Žalovaný v nemovitostech podniká, což přináší větší záruku, že bude schopen dlužnou částku splácet a nemovitosti udržovat. Z hlediska zásluh jsou si účastníci podle dosud provedených důkazů rovni. Na počátku i v průběhu stavby se oba zasloužili o pořízení nemovitostí. Žalobkyně se dle svého prohlášení vedle péče o rodinu podílela na všech činnostech, které si její součinnost vyžadovaly, spolupracovala se žalovaným i v jeho podnikatelské činnosti. Účastníci nemovitosti společně budovali, rodiny obou účastníků se na této práci podílely. V tomto okamžiku není třeba se zabývat podílem jednotlivých rodin na tomto budování. Významnou skutečností však je to, že zástava za hypoteční úvěr účastníků (2,9 milionu Kč, z něhož je zaplaceno přes 600 000 Kč) zatěžuje nemovitost ve vlastnictví rodičů žalovaného. V tomto ohledu bude podstatně praktičtější, když nemovitosti získá žalovaný. Za nejzásadnější důvod však okresní soud považuje to, že garáž je fakticky provozovnou pro výkon profese žalovaného. Jedná se dle posudku o objekt s užitnou plochou 180 m², v němž je větší dílna, pracovna, sociální zařízení, sklady a technická místnost, spolu s prostorem pro 7 osobních automobilů a se zdviží. Již ze samotného popisu je zřejmé, že jde o objekt pro podnikání. Teoretická úvaha žalobkyně, že by tam mohla být zimní zahrada či sklad věcí pro jejího otce, nemá pro rozhodnutí význam. Žalobkyni je třeba přisvědčit, že rozchod účastníků, jak byl popisován, se pro ni odehrál za velmi nepříznivých podmínek. Není pochyb o tom, že musela celou situaci nést velmi těžce. Především v jejím zájmu je ale třeba nahlížet na celou záležitost věcně. Přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví by bylo v rozporu s jejími zájmy, neboť by byla ekonomicky i jinak vystavena velmi těžko řešitelné situaci. Na straně žalovaného by současně vznikl zásadní ekonomický problém, za získané prostředky by si zřejmě nedokázal pořídit bydlení i provozovnu a mohl by ztratit zdroj příjmů, což by dopadlo i na žalobkyni a děti účastníků. Ze všech těchto důvodů rozhodl soud I. stupně o přikázání nemovitosti žalovanému, jemuž uložil povinnost zaplatit žalobkyni 4 802 500 Kč (polovina z hodnoty nemovitostí 9 650 000 Kč po odečtu nákladů na zajištění přístupu 45 000 Kč).3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Uvedla, že sice v žalobě navrhovala přikázání nemovitostí do vlastnictví žalovaného, ovšem již při prvním jednání sdělila, že při výrazném odchýlení ceny zjištěné znaleckým posudkem směrem dolů má o nemovitosti také zájem, neboť by byla schopna žalovaného vyplatit. Solventnost účastníků označil sám soud I. stupně za zásadní skutečnost, přičemž dle něho jsou poměry obou účastníků ve vztahu k tomuto problematické. Soud I. stupně však pochybil, neboť k tomuto neprovedl dokazování v plném rozsahu. Své závěry pouze fabuloval na základě větší či menší míry pravděpodobnosti. Nenechal si předložit daňová přiznání žalovaného, výpisy z jeho účtů, doklady o příjmech jeho matky či přítelkyně. Možnost získání úvěru ve formě „scénáře“ vychází z modelace příjmu domácnosti žalovaného na úrovni 94 000 Kč, aniž byl tento řádně prokázán. Okresní soud se rovněž nevypořádal s dluhy žalovaného, jež se týkají pouze jeho osoby. Pokud žalobkyně na výzvu soudu I. stupně doložila u prvního jednání čestné prohlášení rodičů o poskytnutí finančních prostředků, pokládala to v tomto stádiu řízení za dostačující a navrhovala pak výslech rodičů k prokázání tvrzené skutečnosti. V mezidobí však na její straně došlo k významné změně. Její partner prodal byt za částku 5 000 000 Kč, který je připraven poskytnout pro účely vypořádání. Je to tedy žalobkyně, která disponovala při jednání 23. 9. 2025 i nyní disponuje dostatečnou finanční částkou bez nutnosti půjčky. Dále žalobkyně namítá, že stavba, která údajně slouží k podnikání žalovaného, je zapsána jako „garáž“, takže není možné, aby šlo o provozovnu sloužící podnikání, protože jí není možné zapsat do živnostenského rejstříku. Ve spojení s tím, že příjmy žalovaného z tohoto podnikání jsou nízké (cca 23 000 Kč měsíčně), nemohou vést k závěru o přikázání nemovitostí žalovanému z důvodu jeho podnikání v předmětném místě. Navíc sám žalovaný uváděl, že provozuje také autodopravu, za tím účelem si zakoupil automobil, takže provozování autoservisu není jeho jediným podnikáním. O to více zde vystupuje do popředí otázka morální. Když se žalovaný rozhodl pro novou partnerku, musel vědět, že nebude možné žít v jedné domácnosti. Není spravedlivé, aby bylo žalobkyni k tíži, že v zájmu zachování zdraví svého i svého nenarozeného dítěte odešla ze společného domu ke svým rodičům. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu dokazování, případně změnu rozsudku tak, aby nemovitosti byly přikázány do jejího vlastnictví.4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že okresní soud správně uzavřel, že žalovaný v předmětné garáži vykonává svou podnikatelskou činnost, byť zde nemá formálně zapsané sídlo. Tato stavba byla ostatně za tímto účelem vybudována, o čemž svědčí její velikost a její dispozice. To potvrdila i znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, . Je tak