15 Co 449/2025-120 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému, aby vyklidil dům , Anonymizováno, na pozemkové parcele , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, do 15 dnů od právní moci rozsudku a nahradil žalobci náklady řízení ve výši 23 452,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Ladislava Novotného.2. Žalobce tvrdil, že je na základě darovací smlouvy ze dne 27. 12. 2012 výhradním vlastníkem pozemkové parcely , Anonymizováno, - zastavěná plocha a nádvoří s domem , Anonymizováno, a pozemkové parcely č, Anonymizováno, - zahrada v k. ú. , adresa, . Tyto nemovité věci užívá společně se svou rodinou a svou matkou , jméno FO, , v jejíž prospěch bylo smlouvou zřízeno věcné břemeno doživotního užívání nemovitosti. Žalovaný užívá po dobu cca 15 let bez právního důvodu k uspokojení své bytové potřeby 2 místnosti v suterénu domu, které jsou účelově určeny jako prádelna a sklad, k bydlení nejsou zkolaudovány. Za užívání této části domu žalobci ničeho neplatí, pouze občas přispěje na náklady spojené se spotřebou elektrické energie a vody. Jelikož žalovaný užívá předmětné prostory v rozporu s tím, k čemu jsou určeny, a žalobce si již dál nepřeje, aby tak činil, přičemž žalovaný přes opakované výzvy dům nevyklidil (ani v roce 2022, když měl sjednanou smlouvu o nájmu bytu s městem , adresa, ), podal předmětnou žalobu.3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě žalobce uvedl, že v domě žije přes 47 let, kdy jeho výlučným vlastníkem byla ještě jeho matka. Předmětný prostor v domě podle svých potřeb spravuje na své náklady a žádným způsobem nezasahuje do bytových potřeb žalobce. Nečiní tak bezdůvodně, neboť mu svědčí věcné břemeno služebnosti bytu, které bylo z jeho strany řádně vydrženo. V části domu, který užívá, se nikdy nikdo nezdržoval a nikdy nerozporoval jeho oprávnění k tomu, aby tento prostor, který mu byl v minulosti poskytnut matkou, užíval pro svou potřebu. Za užívání pravidelně platil k rukám své matky platby za energie a pronájem využívaného prostoru. V nemovitosti má i trvalý pobyt a nikdy k jeho zrušení vyzván nebyl. Nedal také žádnou příčinu k tomu, že jej chce žalobce dostat z domu pryč. Před několika lety mohl získat obecní byt, ale neměl dostatečné finanční prostředky na hrazení bydlení, proto tuto možnost odmítl. Podle názoru žalovaného žalobce ani nemá žádný záměr s prostorem, jak jej využije. Žalobce také neprojevil snahu se se žalovaným dohodnout na jakékoliv kompenzaci nákladů vynaložených na rekonstrukci daného prostoru a ani mu nenabídl alternativní náhradu bydlení. V domě žil žalovaný od svých 5 let s rodiči. Od svatby v roce , Anonymizováno, se svou rodinou obýval 1. patro domu až do roku , Anonymizováno, . Pak začal užívat nemovitost svého dědy, která je v sousedství předmětné nemovitosti, v níž bydlí. Matka mu tehdy sdělila, že jeho bytový prostor potřebuje ke svému bydlení, neboť do jejího bytu v domě , Anonymizováno, se nastěhuje žalobce s rodinou. V roce 2001 mu žalobce sdělil, že je nutná rekonstrukce domu , Anonymizováno, a že si má najít jiný prostor k bydlení. Proto na základě dohody se svou matkou, která mu nabídla prostor bývalé prádelny k bydlení, tento prostor užívá poté, co si jej upravil tak, aby zde bydlet mohl. Nikdy nebylo řečeno, že je to jen na nějakou určitou dobu, nikdy nedostal výzvu k opuštění tohoto prostoru, a to ani po převodu nemovitosti na žalobce, o kterém dlouhou dobu nevěděl. Má za to, že pokud tento prostor užívá více než 23 let v dobré víře, hradí za něj náklady s tím spojené, že jej může užívat doživotně.4. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, po skutkové stránce dovodil, že s největší pravděpodobností žalovaný užívá místnosti ve sklepě domu č. , Anonymizováno, od roku 2003, neboť sám při výslechu uvedl, že tehdy je upravoval pro své bydlení. To by odpovídalo i skutečnosti, že stavební povolení pro rekonstrukci domu , Anonymizováno, (po dědovi), v němž původně žalovaný před nastěhováním do suterénu domu , Anonymizováno, žil, bylo vydáno v srpnu 2004. Důvod návratu žalovaného do domu , Anonymizováno, potvrdila i svědkyně , jméno FO, (matka účastníků) s tím, že uvedla, že v mezidobí mezi odchodem z domu po dědovi a příchodem do suterénu domu č. p. 406 bydlel žalovaný někde u kamaráda na chatě, odkud však musel také odejít. K výzvě soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalovaný doplnil, že rokem počátku bydlení v suterénu domu je rok 2001. Soud ovšem toto doplnění považuje za doplnění směřující spíše k podložení tvrzení žalovaného o vydržení služebnosti bytu žalovaným, neboť je rozhodující uplynutí 20 let do doručení výzvy k vyklizení prostor v domě , Anonymizováno, . Obdobně lze nazírat i na čestná prohlášení syna žalovaného a jeho bývalé manželky, kteří přesně uvádějí, že si pamatují, kdy k nastěhování žalovaného do sklepa domu , Anonymizováno, došlo (v roce 2001), ačkoliv synovi bylo tehdy 12 let a od rozvodu s bývalou manželkou tehdy uplynulo již 8 let, přesto se zde bývalá manželka vyjadřuje i k tomu, že jí nebylo známo, že by nabídka matky k bydlení v suterénu domu byla nějak časově omezena. Proto tato čestná prohlášení soud I. stupně nepovažuje za zcela věrohodná oproti spontánní výpovědi matky účastníků, která žalovanému prostory v suterénu domu , Anonymizováno, poskytla v době, kdy byla ještě jeho vlastníkem, a pouze dočasně, než si něco najde. Žalovaný si tyto prostory k obývání upravil, ovšem ona to nemínila tak, že by tam měl být navždy. Očekávala, že si žalovaný pořídí své vlastní bydlení. K odchodu ze suterénu ho opakovaně vyzývala, ale žádnou písemnou výzvu mu nedávala. Proto se také žalovaný nemohl od počátku bydlení v suterénu domu , Anonymizováno, důvodně domnívat, že by mu tam matka chtěla zřídit věcné břemeno doživotního užívání.5. Po právní stránce soud I. stupně hodnotil věc z hlediska ust. § 1260 odst. 1 o. z. ve spojení s § 1299 o. z. a § 1095 o. z., tedy zda právo užívání prostoru v domě , Anonymizováno, vzniklo žalovanému na principu mimořádného vydržení služebnosti bytu, a to pro případ, že by žalovaný neprokázal právní důvod užívání nemovitosti. Pro mimořádné vydržení je podstatné nejen to, zda žalovaný fakticky část suterénu v domě , Anonymizováno, pro své bydlení po dobu více než 20 let užíval, ale i to, zda tak činil od počátku v dobré víře. K tomu se vyjádřila především matka účastníků a podle ní se žalovaný nemohl objektivně domnívat, že prostory v suterénu domu , Anonymizováno, užívá na základě uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene. Přestože žalovaný hradil hotové výdaje spojené s užíváním suterénních prostor, ani tak nelze hovořit o tom, že by se mohl domnívat, že by mezi ním a matkou byla uzavřena nějaká nájemní smlouva k uvedeným prostorám, neboť zde chybí podstatná náležitost smlouvy spočívající v tom, že by matka jako tehdejší vlastnice domu přenechala žalovanému suterénní prostory domu za úplatu. K užívání předmětných prostor došlo s největší pravděpodobností podle ustanovení upravujících smlouvu o výpůjčce ve smyslu § 659 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného do 31.12. 2013 (dále jen obč. zák.), jak plyne například z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 376/2009. Z obsahu takové smlouvy musí být zřejmé, že jde o dočasné řešení, přičemž taková vůle matky musela být žalovanému zřejmá jak v době poskytnutí prostor, tak i z jejího následného chování. Naopak ve smlouvě nemusí být výslovně uvedena doba jejího trvání, a v takovém případě je při ukončení smlouvy o výpůjčce třeba postupovat dle § 563 obč. zák., tedy vyzvat žalovaného k vyklizení prostor. Po dobu, kdy vlastníkem domu byla matka účastníků, nebylo prokázáno, že by k výzvě z její strany k vyklizení domu došlo, respektive matka žalovaného opakovaně ústně vyzývala, ale byla důvěřivá a žádný písemný doklad o existenci takové výzvy nebyl předložen. Závazek matky účastníků k plnění ze smlouvy o výpůjčce pak zanikl ke dni 27. 12. 2012, kdy matka nemovité věci darovala žalobci. Závazek matky přitom nepřešel na žalobce, neboť se jedná o závazek, kterým žalobce nebyl ze zákona do budoucna vázán, co by nový vlastník nemovitých věcí. Žalobce se tedy následně dožadoval vyklizení domu žalovaným, a přestože ten měl zajištěno bydlení na základě smlouvy o nájmu bytu uzavřené s městem , adresa, dne 1. 4. 2022, tato smlouva byla ke dni 30. 11. 2022 ukončena a žalovaný dál obýval část domu žalobce bez právního důvodu, až byl vyzván žalobcem výzvou z 20. 12. 2022 k vyklizení, čemuž žalovaný nevyhověl. Proto okresní soud shledal žalobu žalobce důvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.6. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Namítl v něm, že soud I. stupně ve svém rozhodnutí nezohlednil, že v části domu bydlí více než 20 let v dobré víře, že vydržel věcné břemeno – služebnost bytu, jak shodně dovozuje Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2652/2004. Po tuto dobu žalobce žalovaného nevyzýval k opuštění daného prostoru, a to ani písemně či prostřednictvím svědectví jakékoliv osoby potvrzu