72 CO 24/2022-277 — Neznámý soud 58

1. Soud prvního stupně výše označeným rozsudkem zamítl žalobu žalobkyní, kterou se domáhaly určení, že existuje služebnost chůze přes služebné pozemky žalované parc. [číslo] parc. [číslo] v [katastrální uzemí] ve prospěch panujícího pozemku ve vlastnictví žalobkyně a/ parc. [číslo] [katastrální uzemí], ve prospěch panujícího pozemku ve vlastnictví žalobkyně b/ parc. [číslo] [katastrální uzemí] a ve prospěch panujících pozemků ve vlastnictví žalobkyně c/ parc. [číslo] p. č. st. [číslo], [katastrální uzemí] (výrok I.). Výrokem II. zavázal žalobkyni a/ zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 228 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., výrokem III. zavázal k témuž žalobkyni b/ a výrokem IV. zavázal k témuž žalobkyni c/. 2. Na požadovaném určení shledal naléhavý právní zájem, neboť bez rozhodnutí soudu o tvrzeném právu by se postavení žalobkyň stalo nejistým, v katastru nemovitostí není věcné břemeno ve prospěch žalobkyň zapsáno, o jeho existenci je mezi účastnicemi spor a výsledek bude mít význam pro řízení vedené u Městského úřadu v Telči o vydání povolení pro dobudování kanalizace a čističky odpadních vod. Za prokázané vzal, že žalobkyně a/ je vlastníkem mj. pozemku p. [číslo] žalobkyně b/ pozemku p. [číslo] žalobkyně c/ pozemků [parcelní číslo] (do něhož byl sloučen pozemek [parcelní číslo]), [číslo], [číslo] a p. č. st. [číslo], vše [katastrální uzemí]. Žalovaná je vlastnicí pozemků p. [číslo] [katastrální uzemí]. Z výpovědí svědků zjistil, že po hrázi tvořené pozemkem [parcelní číslo], později (v souvislosti s probagrováním a tím přerušením hráze někdy v polovině 90. let minulého století) podél hráze na pozemku [parcelní číslo] (dno bývalého rybníku) chodila v [obec] široká veřejnost za účelem návštěvy lesa či potoka, takto cestu veřejnost užívala od nepaměti, aniž by jí v tom vlastník bránil. Fakt, že žalobkyněmi naznačenou cestu užívali nejen vlastníci pozemků označených jako panující, ale hojně též obyvatelé [obec], vede nutně k závěru, že se jednalo o obecné užívání cesty. Průchod žalobkyň či původních vlastníků pozemků přes pozemky žalovaného nemohl svědčit o výkonu subjektivního soukromého práva žalobkyň a předchůdců, nýbrž o užívání účelové komunikace. Vyloučil proto existenci vůle žalobkyň a jejich předchůdců vykonávat právo chůze pro sebe a tyto osoby tudíž nevykonávaly totéž, co je obsahem držby práva stezky. Judikatura Nejvyššího soudu vyloučila, že by uživatel účelové komunikace mohl být s ohledem na všechny okolnosti v dobré víře, že je držitelem práva, přičemž vůle vykonávat právo pro sebe úzce souvisí s dobrou vírou držitele, že právo vykonává z přesvědčivého důvodu. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby byl fakt, že pozemky žalobkyň jako panující pozemky na pozemky žalovaného jako pozemky služebné bezprostředně nenavazují. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že smyslem žaloby není ochrana soukromého subjektivního práva, nýbrž odpor žalobkyň ke stavbě čističky odpadních vod v blízkém sousedství. O nákladech řízení rozhodl v intencích § 142 odst. 1, § 137 odst. 3 písmeno a) o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž zohlednil právní náročnost sporu a zjištění, že žalovaná je sice veřejnoprávní korporací, avšak zaměstnává šest osob bez právního vzdělání. 3. Proti rozsudku podaly odvolání žalobkyně. Namítly, že nedošlo k úplnému a přesnému zjištění skutkového stavu tím, že nebyl proveden důkaz výslechem navržené svědkyně Mgr. [jméno] [příjmení], který soud prvního stupně v odůvodnění označil za nadbytečný. Skutkový stav bylo přitom zapotřebí tímto důkazem objasnit, neboť starosta Ing. [příjmení] uvedl, že po pozemcích p. [číslo] nikdo nikdy nechodil, ostatní svědci tvrdili, že tudy chodily jak žalobkyně, tak i další lidé. Žalobkyněmi navržená svědkyně [příjmení] [příjmení] přitom mohla tento rozpor odstranit. Vedle závěru soudu o neexistenci držby odůvodnil prvostupňový soud své rozhodnutí i tím, že pozemky služebné a panující na sebe nenavazují, který žalobkyně rovněž považují za nesprávný, neboť žádnou takovouto podmínku potřebnou k vydržení zákon nezná. Navrhly zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná navrhla potvrzení napadaného rozsudku. Uvedla, že obsahem břemene cesty je právo průchodu pro pěší a komentář občanského zákoníku v této souvislosti hovoří o věcném břemenu umožňujícím přecházet přes přilehlý pozemek. Pro vznik práva odpovídajícího věcnému břemenu není významná skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek by byl pro žalobkyně pohodlnější. Připomněla, že předloženými fotografiemi prokazovala, že se v trase specifikované žalobkyněmi žádná stezka nenachází, jelikož místo je neprůchodné, zarostlé vysokou trávou. Vydržení je založené na držbě, kterou však nelze provádět. Předpokladem oprávněné držby není samotný fakt užívání cesty, ale její užívání pro sebe, byť v (omluvitelném) omylu, že je tu věcné břemeno svědčící uživateli. Tím, že cestu užívaly i jiné osoby (veřejnost), musela tato skutečnost u žalobkyň vyvolávat pochybnost o jejich právu a nemohly být v dobré víře. Lze se domnívat, že cestu bylo možno užívat zhruba v období 90. let, než hráz zarostla. Již na snímcích z roku 2004 je zcela zřetelná vzrostlá vegetace bránící normálnímu průchodu. Tvrzení žalobkyň považuje žalovaná za účelová se snahou zabránit vybudování kanalizace a čističky odpadních vod. Pokud nebyl proveden výslech Mgr. [příjmení], stalo se tak zaviněním strany žalující, která ani po poučeních dle § 118b odst. 1 a § 119a odst. 1 občanského soudního řádu tento důkaz neuvedla a soud prvního stupně se mohl domnívat, že žalobkyně na jeho provedení již netrvají. Těžko by navíc mohl výslech sedmého svědka přinést do dokazování nějaký zvrat. 5. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání objektivně přípustným (§ 201, § 202 a contr. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ o. s. ř.“), že toto odvolání podaly žalobkyně, tedy účastníce řízení jako osoby k tomu oprávněné (§ 201 o.s.ř.), že tak učinily včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a že toto odvolání splňuje podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedených odvolacích důvodů (§ 212a odst. 2 o.s.ř.), rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal, dokazování v mezích přípustnosti (§ 205a o. s. ř.) doplnil a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň důvodné není. 6. Žaloba žalobkyň je založena na tvrzení, že žalobkyně jako vlastnice označených panujících pozemků užívaly a dosud občasně užívají pozemky par. [číslo] k průchodu, a to zejména v severním směru od pozemku p. [číslo] dále i východním směrem při hranici s pozemkem p. [číslo] zpět, stejně tak oba pozemky (označené jako služebné) užívali jejich právní předchůdci a celková doba jejich užívání výrazně přesáhla dobu 20 let. Právními předchůdci žalobkyně a/ a b/ byli manželé [jméno] a [jméno] [příjmení], žalobkyně c/ pak Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Cesta byla předchůdci žalobkyně a/ užívána od nepaměti. Právní předchůdci žalobkyň tak činili v přesvědčení, že s tímto užíváním vlastník pozemku souhlasí, v terénu je vyšlapaná pěšina a vlastník jim nikdy průchodu nebránil, z čehož plynula jejich dobrá víra o existenci práva stezku užívat. Hlavním důvodem užívání cesty přes služebné pozemky bylo zkrácení cesty do blízkého lesa a zpět a případně zkrácení cesty z komunikace„ [ulice]“ na komunikaci na pozemku [parcelní číslo] a dále. K prokázání těchto tvrzení navrhly výslech sedmi svědků. U jednání odvolacího soudu navrhly k prokázání jejich tvrzení, že předmětné pozemky užívaly žalobkyně, resp. jejich předchůdkyně pro sebe, výslech dalšího svědka, a to manžela žalobkyně a/ Ing. [příjmení]. 7. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, na něž lze odkázat. Právě taková žaloba se nabízí tomu, kdo splnil podmínky (i mimořádného) vydržení. Rovněž bylo aplikováno správné zákonné ustanovení § [číslo] ve spojení s § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Lze doplnit, že s nabytím služebnosti mj. vydržením počítá ustanovení § 1260 odst. 1 o. z., přičemž není důvodu neaplikovat na vydržení služebnosti též ustanovení o vydržení mimořádném. Smysl institutu mimořádného vydržení spočívá v poskytnutí právní jistoty při nakládání s majetkem osobě, která nemůže splnit podmínku existence právního důvodu, který by postačil ke vzniku práva odpovídající služebnosti, zejména proto, že předchozí vlastník anebo titul držby nejsou právně dohledatelné, tj. kdy osoba nemůže prokázat, že jeho držba je řádná. K němu bude zapotřebí zejména držba práva odpovídajícího služebnosti, dobrá víra, s níž, jak správně uvedl soud prvního stupně, úzce souvisí vůle vykonávat z přesvědčivého důvodu právo pro sebe, a doba držení dvojnásob dlouhá než u vydržení, tedy 20 let. Takovýto stav musí trvat ce