17 CO 122/2022-128 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Žalobce se domáhal zaplacení 190 000 Kč. Vyložil, že je soukromou vysokou školou, žalovaného přijal k tříletému studiu za studijní poplatek („ školné“) 60 000 Kč (s ročními splátkami 20 000 Kč) a tuto částku měl žalovaný zaplatit i v případě předčasného ukončení studia. Žalovaný, který ukončil studium už koncem prvního ročníku, z ní zůstal dlužen 40 000 Kč. Dluh na„ školném“ v původní výši 60 000 Kč přitom písemně výslovně uznal. Žalobce odůvodnil i uplatnění nároku na dalších 150 000 Kč (mělo jít o tzv. studijní poplatek 120 000 Kč a tzv. administrativní poplatek 30 000 Kč). 2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Především argumentoval, že všechny jeho smluvní platební povinnosti vůči žalobci předčasným ukončením studia zanikly podle § 61 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysokých školách). 3. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 40 000 Kč (výrok I), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 150 000 Kč, žalobu zamítl (výrok II), a nikomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 4. V odůvodnění shrnul svá skutková zjištění, vyložil, jak provedené důkazy vyhodnotil a proč nepokládal za potřebné účastníky vyslýchat, prezentoval své skutkové závěry, a pokud jde o„ školné“, vysvětlil, že ačkoli ukončením studia zanikly žalobcovy studijní povinnosti a se vzděláváním související práva a povinnosti obou účastníků (žalovaný ukončením studia ve smyslu § 61 odst. 2 zákona o vysokých školách přestal být studentem), povinnost doplatit„ školné“ i v případě předčasného ukončení studia žalovanému nezanikla. Tento závazek má totiž podle okresního soudu charakter ujednání, které má ze své podstaty zavazovat smluvní strany i po odstoupení od smlouvy (§ 2005 odst. 2 občanského zákoníku). V okamžiku uzavření smlouvy na straně jedné žalovaný mohl a měl vědět, že pro něj žalobce za poplatek 60 000 Kč bude vytvářet studijní podmínky pro studium zvoleného tříletého studijního programu a na straně druhé žalobce legitimně očekával, že žalovaný ujednané„ školné“ 60 000 Kč i v případě předčasně ukončeného studia zaplatí. Žalobcovo očekávání přitom směřovalo výlučně k plnění legitimní funkce„ školného“ na soukromé škole. Ujednání, že žalovaný zaplatí„ školné“ 60 000 Kč i v případě, že studium tříletého bakalářského programu ukončí„ předčasně“, proto podle okresního soudu není neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Směřuje výlučně k plnění legitimní funkce školného na soukromé škole, tj. funkce kompenzační. Není nějakou (nepřiměřenou) sankcí, která by ve vztahu k žalovanému měla šikanózní charakter. Nedoplacením částky 40 000 Kč tedy žalovaný podle soudu prvního stupně porušil svůj platný smluvní závazek. 5. Okresní soud odůvodnil také zamítnutí žaloby v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 150 000 Kč. 6. Rozhodnutí o nákladech založil na úvaze, že z věcného – nikoli tedy matematického – hlediska byl procesní úspěch obou stran rovnocenný. 7. Proti tomuto rozsudku, vyjma jeho zamítavého výroku, se odvolal žalovaný. Navrhl jej primárně změnit tak, že se žaloba zamítá i co do 40 000 Kč, resp. že se mu přiznává odpovídající náhrada nákladů, popřípadě alespoň zrušit a vrátit věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. V první řadě namítl, že se okresní soud zásadním způsobem odchýlil od předchozích rozhodnutí soudů vyšších instancí ve skutkově obdobných případech a tento svůj postup náležitě neodůvodnil. Znovu připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp.zn. 33 Odo 1562/2006 a líčil, proč podle něj v daném případě jde o prakticky identickou věc. V obou přích běží o zaplacení studijních poplatků za tu část studia, kterou student po ukončení studia, jež mu umožňuje zákon, nakonec neabsolvoval. Podle žalovaného to, že okresní soud nevysvětlil, proč se od zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu odchyluje, činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným a porušujícím § 13 občanského zákoníku, v důsledku čehož je zároveň řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Žalovaný rovněž podtrhl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 33 Odo 1562/2006 není ojedinělé. Názor, že příslušná vzdělávací instituce (bez ohledu na její postavení v systému vzdělávací soustavy v České republice) nemá právo na úhradu poplatků za studium, kterého se příslušný student neúčastnil z důvodu předchozího ukončení studia, lze podle odvolatele dovodit také namátkou z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp.zn. III. ÚS 3865/11 či rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp.zn. 53 Co 170/2014. Zde odvolací soud žalující vysoké škole právo na úhradu studijních poplatků sice přiznal, avšak pouze jako důsledek liknavého přístupu žalované studentky, která se sice výuky neúčastnila, ale své studium žádným způsobem neukončila. Argumentem a contrario pak podle žalovaného musí platit, že pokud by studium náležitě ukončila, povinnost hradit studijní poplatky za další studium by jí nevznikla. Za nesprávný žalovaný označil také názor okresního soudu, že odstoupil od smlouvy. K zániku závazků ze smlouvy podle odvolatele nedošlo odstoupením, ale v důsledku nemožnosti plnění. Žalobce mu totiž po řádném ukončení studia už nemohl poskytovat sjednané plnění. A žádný zákon nestanoví pravidlo zakotvené v § 2005 odst. 2 občanského zákoníku i pro případ zániku závazku ze smlouvy z důvodu následné nemožnosti plnění. Tím, že přiznal žalobci právo na zaplacení školného i za období po ukončení studia s odkazem na § 2005 odst. 2 občanského zákoníku, okresní soud podle žalovaného věc nesprávně právně posoudil. Za chybnou a nesrozumitelnou žalovaný označil také úvahu okresního soudu, že tu„ školné“ má kompenzační funkci. Ve druhém a třetím ročníku nestudoval a studovat nebude, pokládá-li okresní soud částku 40 000 Kč za„ školné“, povinnost platit je zanikla se zánikem smlouvy o studiu, měla-li by tato částka mít funkci kompenzační, je podle odvolatele chyba, že okresní soud nezjišťoval, jaká škoda snad žalobci ukončením jeho studia vznikla. A navíc žalovaný žádnou svou smluvní povinnost neporušil; pouze v souladu se zákonem – způsobem předvídaným v § 56 odst. 1 písm. a zákona o vysokých školách – ukončil studium. Právo studenta zanechat studia na vysoké škole není ničím podmíněno a je zcela nezávislé na vůli školy. Tím, že žalobce požaduje v případě realizace tohoto zákonného práva úhradu„ školného“ i za dobu po ukončení studia, dopouští se podle odvolatele zcela nepřijatelného omezení tohoto oprávnění. Proto je podle názoru žalovaného třeba hodnotit příslušné ujednání jako absolutně neplatné pro rozpor s § 56 odst. 1 písm. a zákona o vysokých školách. Krom toho o plnění kompenzační funkce nelze uvažovat při plnění primární povinnosti, nýbrž jen u plnění alternativního. Žalobce neměl a nemohl legitimně očekávat, že obdrží celou částku 60 000 Kč. Jednak tu bylo výše zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu, jednak je z obsahu smlouvy účastníků zřejmé, že si žalobce ve skutečnosti byl dobře vědom, že mu takové právo nenáleží (viz několikeré opakování sporného ujednání), a jednak smlouvu žalovanému předložil k podpisu ve formulářové podobě a byla uzavřena adhezním způsobem. Žalovaný konečně přednesl také námitky proti výroku okresního soudu o nákladech. Za klíčové pokládal, že se zřetelem k výši částek, ohledně nichž bylo žalobě vyhověno a naopak byla žaloba zamítnuta, byl výrazně úspěšnější než žalobce a měla by mu být přiznána odpovídající (částečná) náhrada nákladů. 8. Žalobce navrhl rozhodnutí okresního soudu potvrdit. Opět vysvětloval, proč podle něj nejsou závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 33 Odo 1562/2006 na daný případ aplikovatelné a proč navíc žalovaný toto rozhodnutí vykládá nesprávně. Zejména zdůraznil, že ve věci řešené Nejvyšším soudem nebylo součástí smlouvy ujednání, že plné„ školné“ bude zaplaceno i v případě zanechání studia. S odkazem na publikovanou judikaturu rozebíral institut nemožnosti plnění a zejména poukázal na to, že má-li být následkem nemožnosti plnění zánik závazku, musí jít o nemožnost objektivní, nezávislou na osobě nebo vůli dlužníka. Vztah účastníků přitom byl ukončen z vůle žalovaného. Navíc je tu i ustanovení § 2007 občanského zákoníku, které by se podle žalobce v daném případě uplatnilo. Dále se žalobce zabýval rozdíly mezi absolutní a relativní neplatností právního jednání a vysvětloval, proč ujednání účastníků o„ školném“ není v rozporu s dobrými mravy. Odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp.zn. 25 Co 1/2021, z něhož citoval, že tam žalovaná studentka nemohla očekávat, že pouze proto, že přestane vysokou školu navštěvovat, nebude nadále muset plnit své smluvní závazky a žalující škola nebude povinna nadále zachovávat připravené podmínky pro návrat žalované ke studiu. Jednání žalované vedlo k tomu, že škola o jejím úmyslu zanechat studia nevěděla, a proto po celou dobu musela vyhrazovat kapacitu v rámci otevřeného studijního programu na její místo