17 CO 167/2022-111 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Žalobce se domáhal, aby soud svým rozsudečným výrokem pro účely řízení probíhajícího před [stát. instituce] jako silničním správním úřadem nahradil jednak souhlasné stanovisko žalovaného jako vlastníka místní komunikace II. třídy umístěné na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [obec] a místní komunikace IV. třídy umístěné na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [obec], k úpravě a rozšíření stávajícího sjezdu z místní komunikace II. třídy na místní komunikaci IV. třídy, kterou jsou dotčeny pozemky parc. [číslo] vše v k. ú. [obec], a k novému připojení pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] na místní komunikaci IV. třídy, kterým jsou dotčeny pozemky parc. [číslo] souvisejícími s přípravou záměru výstavby„[anonymizováno 5 slov]“, umístěného na pozemcích parc. [číslo] vše v k. ú. [obec], [územní celek], a dále aby pro účely probíhajícího řízení před týmž úřadem nahradil souhlasné stanovisko žalovaného jako vlastníka dotčených místních komunikací ke zvláštnímu užívání komunikace ve smyslu § 25 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, spočívajícímu v uložení inženýrských sítí „[anonymizováno 30 slov]“ (součást uvedené stavby „[anonymizováno 5 slov]“) do pozemků parc. [číslo] vše v k. ú. [obec], obec Rokytnice nad Jizerou. 2. Vyložil, že jako developer na území žalovaného města v souladu s platným městským územním plánem realizuje projekt výstavby jmenovaného bytového domu, že v roce 2020 podal u [stát. instituce] jako silničního správního úřadu jednak žádost o povolení připojení svých pozemků na místní komunikaci ve vlastnictví žalovaného (s nutnou úpravou k realizaci napojení) a jednak žádost o povolení zvláštního užívání komunikací, spočívajícího v uložení inženýrských sítí, podle § 10 a § 25 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v nyní platném znění (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), vyzval žalovaného jako vlastníka dotčených komunikací (a také pozemků, na kterých se nachází veřejné prostranství a pozemní komunikace jako veřejné prostranství) k zaujetí stanoviska a žalovaný se k oběma žádostem vyjádřil záporně. Žalobce dovozuje, že negativní stanoviska žalovaného jsou jen projevem jeho svévole a diskriminačního postupu. Žalovaný totiž nepřistupuje ke všem stavebníkům ve svém obvodě stejně a své vlastnické právo tímto způsobem zneužívá. Jako vlastník komunikací má vliv na realizaci jakéhokoli investičního záměru. Udělování jeho souhlasu sice i v jeho případě je výkonem vlastnického práva, ale takový výkon u veřejnoprávního subjektu při plnění veřejného úkolu nesmí být svévolný a diskriminační a nemůže vybočovat z důvodů, pro které zákonodárce místní komunikace do majetku obcí svěřil. Žalovaný ale podle svých záměrů prostřednictvím udělování či neudělování souhlasů vybírá, které projekty na svém území bude podporovat a které naopak znemožní. Za tím účelem vydal i rozhodnutí o stavební uzávěře, které bylo posléze shledáno nezákonným. Ke svému stanovisku, že je postup žalovaného konkrétně vůči němu diskriminační a svévolný, že jde o formu zneužití vlastnického práva a o akt rozporný s § 8 a § 1012 občanského zákoníku, a také že je jedinou možnou obranou proti takovému jednání žaloba daného typu, žalobce přednesl podrobnou argumentaci. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Nesouhlasil s názorem, že jím vlastněný majetek podléhá odlišnému právnímu režimu než vlastnictví jiných subjektů soukromého práva. Upozornil také, že v jeho vlastnictví není jen samotná pozemní komunikace jako stavba, ale i pozemky pod ní, a ve vztahu k vlastnictví pozemků se tím spíše žádný odlišný režim vlastnického práva z povahy věci uplatnit nemůže. Vysvětloval, proč tu nelze aplikovat judikaturu Ústavního soudu, na niž žalobce poukazoval, a na svou podporu odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 As 130/2013. Mínil, že na jeho stanovisko je třeba nahlížet jako na jakékoli jiné odepření vlastnického souhlasu se zřízením cizí stavby na pozemku vlastníka, a podtrhl, že se žalobce vlastně domáhá omezení jeho vlastnického práva z titulu čistě soukromého zájmu. Domáhat se omezení vlastnického práva nahrazením projevu vlastníkovy vůle by přitom bylo možné, pouze kdyby zákon takový zásah předjímal nebo pokud by na základě zákona byl pro takový zásah dán podklad smluvní. K zásahům tohoto typu je podle žalovaného zapotřebí také naplnění podmínky nezbytnosti takového zásahu a musí tu být i ekonomická ekvivalence a kompenzace. Nic z toho ovšem v daném případě splněno není. Obecně také platí, že vlastník nemusí odůvodňovat, proč nedal souhlas s tím, aby jeho vlastnictví užíval jiný subjekt. Žalovaný rovněž podrobně rozebíral, jaké jsou povinnosti vlastníka majetku, který byl poskytnut k veřejnému užívání, a proč tu nemůže jít o případ zneužití vlastnického práva, o zasahování do žalobcova práva ani o diskriminační jednání. Líčil důvody stavební uzávěry, popřel rozdílný přístup k jednotlivým záměrům různých stavebníků a popisoval kritéria svého rozhodování. 4. Shora označeným rozsudkem okresní soud žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení 20 012 Kč (výrok II). 5. V odůvodnění především shrnul svá skutková zjištění, popsal zjištěný skutkový stav a citoval některá zákonná ustanovení. Ohledně povahy souhlasu či nesouhlasu obce v případech daného typu převzal argumentaci žalovaným připomenutého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 As 130/2013. Přisvědčil žalovanému i v tom, že omezení vlastnického práva žalobou o nahrazení projevu vůle v civilním řízení, v němž lze projednávat pouze civilněprávní nároky, je možné jen na základě zákona (viz např. § 1012 či § 1013 občanského zákoníku) nebo smlouvy (jak tomu je např. typicky u smlouvy o smlouvě budoucí), a že takový podklad pro vyhovění projednávané žalobě chybí (a omezení by zároveň muselo být nezbytné a provázeno kompenzací). Ani žalobcem zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 495/02 a I. ÚS 125/10 pro vyhovění jeho žalobě ve skutečnosti žádný právní rámec neposkytují a žalobce je vykládá zavádějícím způsobem. Jeho argumentace, že žalovaný koná svévolně, diskriminačně a své vlastnické právo zneužívá, tak je zcela mimo rámec věci. O zneužívání vlastnického práva tu ani jít nemůže, protože žalovaný výkonem tohoto práva do vlastnického práva žalobce aktivně nezasahuje. Okresní soud také vysvětlil, že provedené důkazy, které měly prokazovat žalobcem tvrzenou diskriminaci a netransparentní jednání žalovaného, nakonec nehodnotil, protože to bylo pro jeho rozhodnutí nadbytečné. 6. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Úspěšnému žalovanému přiznal náhradu odměny advokáta za tři úkony právní služby o základní sazbě 2 500 Kč, z toho jeden (účast na jednání, které přesáhlo čtyři hodiny) za odměnu trojnásobnou (§ 7, § 8 odst. 1, 9 odst. 3 písm. b, 11 odst. 1 písm. a, d, g vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služby, v nyní platném znění, dále jen „advokátní tarif“), náhradu režijních výdajů 1 500 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), náhradu advokátem ztraceného času 600 Kč (§ 14 odst. 4 advokátního tarifu), náhradu advokátových cestovních výdajů 1 939,20 Kč (vyhláška č. 116/2022 Sb.) a náhradu advokátem placené daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a o. s. ř.). 7. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce. Navrhl změnit jej tak, že se žalobě vyhovuje, anebo alespoň zrušit a vrátit věc k dalšímu prvostupňovému řízení. Okresnímu soudu především vytkl, že nezohlednil specifické důvody, kvůli nimž je žalovaný vlastníkem příslušných místních komunikací, a z nich plynoucí důsledky pro povinnosti žalovaného při výkonu jeho vlastnického práva. Tyto důvody a stávající právní úpravu vlastnictví komunikací opakoval a vysvětloval, že právní úprava navozuje situaci, kdy realizátoři staveb jsou při budování nezbytných inženýrských sítí často nevyhnutelně odkázáni na stanoviska vlastníků komunikací. Znovu prezentoval názor, že souhlas obce jako vlastníka pozemní komunikace je sice svou povahou výkonem vlastnického práva (tedy soukromoprávním jednáním), ale že takový výkon vlastnického práva k veřejným statkům veřejnoprávním subjektem při plnění veřejného úkolu musí splňovat i další požadavky, totiž že postup obce v takovém případě musí vycházet z účelu svěření veřejné komunikace do jejího vlastnictví. V daném případě však žalovaný své vlastnické právo k veřejnému statku svěřenému zákonem zjevně nepřípustně zneužívá k prosazování svých vlastních zájmů, které se zabezpečováním potřeb společnosti a s veřejným zájmem nesouvisí. Připomněl rovněž, že vlastnictví také zavazuje a nesmí být zneužito. Opět poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. III. ÚS 495/02, z něhož citoval, zmínil navazující rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 125/10 a vyslovil názor, že klíčové závěry Ústavního soudu jsou aplikovatelné i na obec jako veřejnoprávní korporaci, zvláště pokud vykonává vlastnické právo svěřené za úče