20 CO 78/2022-124 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že návrh žalobce na zrušení vyživovací povinnosti od 1. 9. 2021 se zamítá (výrok I), návrh žalobce na zrušení vyživovací povinnosti nebo snížení výživného za dobu od 1. 9. 2020 do 30. 8. 2021 se zamítá (výrok II) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Předně namítal, že je podmíněně odsouzen za přečin neplacení výživného a není proto objektivně v jeho možnostech, aby dosahoval průměrného měsíčního čistého příjmu 12.000 až 15.000 Kč. Zaměstnavatelé po něm totiž vyžadují tzv. čistý trestní rejstřík, zejména pak u bezpečnostních agentur, kde dosud převážně pracoval. Dále pak namítal, že žalovaným absolvovaný pomaturitní kurz angličtiny není přípravou ke studiu filozofie na vysoké škole, jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14. Jestliže žalovaný absolvoval středoškolské studium výpočetní techniky, tak by měl už být schopen se sám živit. Navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek ve výroku I změnil tak, že od 1. 9. 2021 zruší jeho vyživovací povinnost k nezletilému, a ve výroku II zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), projednal odvolání u jednání, jen v přítomnosti zástupkyně žalobce (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Přezkoumal napadený rozsudek v mezích, ve kterých se žalobce jako odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), a přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání neshledal opodstatněné. 5. Krajský soud zcela sdílí správné skutkové i právní závěry okresního soudu, na základě nichž žalobu zamítl. Pro stručnost může plně odkázat na přiléhavé a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku a jen k jeho doplnění a k odvolacím námitkám žalobce dodává následující. 6. Podle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. 7. Alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. jak praví zákon, „neschopnost sám se živit“. Zásadní podmínkou přiznání výživného je potřeba oprávněného, jeho neschopnost sám se o sebe – pokud jde o výživu – postarat. Samo kritérium neschopnosti sám se živit je třeba definovat tak, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (event. jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb. 8. Vyživovací povinnost rodičů k dětem není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2155/09). 9. Ve smyslu všech výše uvedených zákonných a judikaturních hledisek má krajský soud ve shodě s okresním soudem za to, že žalovaný z důvodu svého stále trvajícího a nijak nepřerušeného studia dosud není schopen sám se živit. Vyživovací povinnost žalobce jako jeho otce vůči němu proto stále trvá, resp. poměry účastníků se zde nijak, natož pak trvale a podstatně nezměnily tak, aby byl důvod ji úplně zrušit či alespoň jen snížit (viz § 923 o. z., resp. § 163 o. s. ř.). 10. V konkrétních poměrech této projednávané věci je nutno jako přípravu žalovaného na budoucí povolání hodnotit i jeho bezprostředně navazující pomaturitní studium angličtiny od 1. 9. 2021 poté, co ke dni 30. 6. 2020 úspěšně a hned na poprvé skončil studium na střední škole v oboru IT a nebyl (zatím poprvé) přijat ke studiu na vysoké škole. Jedná se totiž zcela nepochybně o studium, které může zvýšit nejen jeho naděje na přijetí ke studiu na vysoké škole (vcelku nerozhodné jakého zaměření), ale které mu může být jistě prospěšné i do budoucího života a pracovního uplatnění v něm. Z týchž důvodů není přiléhavá odvolací argumentace žalobce a jeho poukaz na jím poukazovaný nález Ústavního soudu. V něm šlo skutkově o zcela jinou, odlišnou situaci, kdy dítě začalo studovat druhou, čtyřletou střední školu ve zcela jiném oboru, navíc ještě se školným a nikoliv bezprostředně po skončení první střední školy (viz zejména bod 30 odůvodnění nálezu). 11. Dále pak má krajský soud v souzené věci za to, že objektivní schopnosti, možnosti a majetkové poměry žalobce (zejména pak jeho pravidelné měsíční příjmy z invalidního důchodu a různých příležitostných brigád) v jím namítaném období umožňovaly a i nadále umožňují, aby žalovanému platit dosavadní výživné 3.000 Kč měsíčně, stanovené naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 10. 2017 č. j. 0 P 307/2010-263. Tím spíše pak za situace, kdy o syna vůbec nejeví žádný zájem, nestýká se s ním a nic mu nepřispívá nad rámec výživného (které mu ani řádně a včas neplatí, a je proto vůči němu vedeno exekuční i trestní řízení). Jen pro úplnost lze uvést k odvolací námitce žalobce (týkající se nemožnosti získat zaměstnání poté, co byl potrestán a odsouzen za přečin zanedbání povinné výživy dle § 196 odst. 1 tr. z.), že ta je zde zcela bezpředmětná, neboť byla zaviněna výlučně a jen jím a nelze ji přičítat k tíži žalovaného (srov. bod IV, písm. C Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012, uveřejněného v jeho Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 110/2016). 12. Se zřetelem k výše uvedenému tudíž krajský soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako ve výroku věcně správný potvrdil. 13. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že v odvolacím řízení plně úspěšnému žalovanému žádné nevznikly.