21 CO 260/2022-26 — Krajský soud v Hradci Králové

Okresní soud výše citovaným rozsudkem s účinností od 1. 8. 2021 zvýšil výživné, které je žalovaný povinen platit žalobci, z částky 3 600 Kč měsíčně na částku 6 000 Kč měsíčně. Tím změnil rozsudek okresního soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 12 P 47/2008-149 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2019 č. j. 19 Co 34/2019–174 (výrok I/). Zvýšením výživného vzniklý nedoplatek za dobu od 1. 8. 2021 do 31. 8. 2022 v částce 31 200 Kč žalovanému uložil zaplatit žalobci do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II/). Zamítl návrh žalobce na zvýšení výživného za dobu od 1. 8. 2021 co do částky 600 Kč měsíčně (výrok III) a rovněž návrh žalobce v části, v níž se domáhal uložení povinnosti žalovanému platit zvýšené výživné vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám žalobce, vždy s úrokem z prodlení dle § 921 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve výši zákonných úroků z prodlení platných ke dni, v němž nastalo prodlení s každou jednotlivou měsíční platbou výživného, a to od 16. dne příslušného měsíce do zaplacení, počínaje dnem 1. 8. 2021 (výrok IV/). Současně žalovanému uložil zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 3 600 Kč ve výši 8,5 % p. a. od 16. 11. 2021 do zaplacení, úrok z prodlení z částky 3 600 Kč ve výši 11,75 % p. a. od 16. 2. 2022 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V/) a úrok z prodlení z částky 3 600 Kč ve výši 11,75 % p. a. za dobu od 16. 4. 2022 do 29. 4. 2022 ve výši 16,22 Kč, úrok z prodlení z částky 3 600 Kč ve výši 11,75 % p. a. za dobu od 16. 3. 2022 do 21. 3. 2022 ve výši 6,95 Kč, úrok z prodlení z částky 3 600 Kč ve výši 8,50 % p. a. za dobu od 16. 9. 2021 do 22. 10. 2021 ve výši 31,02 Kč, úrok z prodlení z částky 3 600 Kč ve výši 8,50 % p. a. za dobu od 16. 8. 2021 do 20. 8. 2021 ve výši 4,19 Kč, úrok z prodlení z částky 3 600 Kč ve výši 8,25 % p. a. za dobu od 16. 6. 2021 do 17. 6. 2021 ve výši 1,63 Kč, úrok z prodlení z částky 3 600 Kč ve výši 8,25 % p. a. za dobu od 16. 2. 2021 do 4. 3. 2021 ve výši 13,83 Kč a úrok z prodlení z částky 3 600 Kč ve výši 8,25 % p. a. za dobu od 16. 10. 2020 do 26. 10. 2020 ve výši 8,93 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI/). V části, v níž se žalobce domáhal přiznání úroku z prodlení z částky 1 200 Kč ve výši 8,25 % p. a. za dobu od 16. 2. 2021 do 13. 4. 2021, tj. 15,46 Kč, návrh zamítl (výrok VII/). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII/). Ke stanovené lhůtě plnění ve vztahu k dluhu na výživném, který vznikl jeho zpětným zvýšením, okresní soud uvedl, že jde o lhůtu přiměřenou odpovídající potřebám žalobce a možnostem a schopnostem žalovaného. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný, přičemž jím brojil výlučně proti části výroku pod bodem II/ o lhůtě k plnění dluhu na výživném. Uvedl, že souhlasí se zvýšením výživného. Nesouhlasí však s jeho doměřením zpětně, přestože se neodvolal. Nesouhlasí rovněž s tím, že by měl dluh na výživném ve výši 31 200 Kč doplácet ve lhůtě 3 měsíců. Důvodem jeho nesouhlasu je skutečnost, že na zaplacení této částky jednorázově jednoduše nemá prostředky. Zdůraznil, že jeho příjmy jsou díky situaci na trhu nestálé, zákazníci platí pozdě či vůbec. Poukazoval na to, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že splácí i další své závazky (spotřební úvěry a hypotéku). Nedisponuje přitom žádnými rezervami, úsporami. Žádal, aby dluh na výživném byl rozložen v čase, což mu umožní řádně dostát svým závazkům. Navrhl, aby dlužná částka mu byla umožněna splácet v měsíčních splátkách po 1 000 Kč (poslední splátka by byla 1 200 Kč) spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení s úhradou kterékoliv z nich. Požadoval, aby byl rozsudek okresního soudu v tomto smyslu v napadené části změněn. Žalobce s odvoláním žalovaného nesouhlasil a navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu v napadeném rozsahu. K odvolacím námitkám žalovaného uvedl, že situace na trhu je zajisté složitá, avšak proti takovýmto situacím existují metody, jež mohou těmto situacím předcházet. První z nich jsou zálohy za provedenou práci či za využitý materiál, nadále upomenutí za nezaplacení smluvně dohodnuté částky, s pozdější předžalobní výzvou, následujíc žalobou, vyúsťujíc ve vykonavatelný soudní rozsudek, jež je vymahatelný za pomocí exekučního řízení. Je proto neopodstatněné pouhé nečinné čekání za dílenským stolem na možné proplacení faktury a nechávat si své faktury neplatit a čekat tři roky na promlčení s nulovým ziskem, logicky ztrátou. S odkazem na definici„ podnikání“ konstatoval, že by žalovaný měl svou činnost pozastavit či ukončit a věnovat se jinému zaměstnání, jež mu bude poskytovat stálé finanční ohodnocení, které bude schopno dostát svou mzdou na zaplacení všech jeho závazků, jako jsou úvěry nebo hypotéka. Dodal, že žalovaný nedostál svým povinnostem platit výživné v posledním roce hned v několika měsících či s jejich platbou byl opožděn. Jedná se o měsíce uvedené v návrhu o zvýšení výživného, doplněné o měsíce červen 2022, srpen 2022, ve kterých nebylo zaplaceno, a v dalších případech, kdy bylo zaplaceno, ale po datu splatnosti určené soudem. Uvedl, že žalovaný sdílí na sociální síti Facebook i příspěvky, jež nenasvědčují jeho nestabilní finanční situaci v podnikání či osobním životě, např. když přidal vyobrazení přírůstku dalšího nákladního vozidla do majetku jeho podnikání. Vyjádřil pochybnosti nad tím, kde se na nový nákladní automobil objevily peníze, když není žalovaný schopen dostát ani svým stávajícím závazkům. Doplnil, že v době trvání posledního jednání mu nebylo známo, že má žalovaný pracovní poměr u společnosti [právnická osoba], kde si občas přivydělá jako řidič nákladního automobilu pro svoz odpadu. Dovozoval, že tato skutečnost přidává na faktu, že podnikání žalovaného nemůže být nikterak výdělečně činné, a proto je třeba peníze získat jiným způsobem a dotovat tak své podnikání a dostát svým závazkům, kdy někdy je třeba dostát určitým závazkům na úrok závazků jiných, jež se dostanou do zpoždění či se daný měsíc nesplatí vůbec. To však nepřidává na logice faktu podnikání, pakliže je podnikání nevýdělečné (samozřejmě dlouhodobě) a je třeba si přivydělávat pro udržení schopnosti splácet své závazky, nejlépe v daný moment všech, je pokračování v podnikání nelogickým roztáčením finanční spirály, jež dostává žalovaného do problémů. Zároveň se však podnikání žalovaného rozrůstá o další zdroje. Tady se tedy půlí skutečnost, že žalovaný nemá na dostání svých závazků, ale je schopen si pořídit jistě ne zrovna levný nákladní automobil. Doplnil, že zastoupení právním zástupcem je také zajisté nákladné, a tak namísto alokace zdrojů užitých na právní zastoupení do splacení svých závazků by bylo za více než vhodné. Vyslovil názor, že vzhledem k faktu, že se jedná o řízení mezi předkem a potomkem, je zastoupení méně než nutné. Odvolací soud z podnětu odvolání a v jeho mezích (§ 206 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné jen zčásti. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Již okresní soud určil pro zaplacení dluhu na výživném za dobu od 1. 8. 2021 do 31. 8. 2022 delší než zákonem stanovenou lhůtu, když přihlédl, podle odůvodnění rozsudku, k potřebám žalobce a k možnostem a schopnostem žalovaného. Pro stanovení jiné splatnosti dluhu než v zákonné lhůtě jsou, zejména jde-li o dluh na výživném, zásadní okresním soudem uvedená hlediska. Odvolací soud však dospěl k závěru, že poměry žalovaného, jak byly zjištěny okresním soudem, odůvodňují stanovení ještě delší lhůty splatnosti, než kterou určil okresní soud. Při rozhodování o stanovení lhůty k plnění je třeba přihlédnout nejen k výdělkovým a majetkovým poměrům osoby povinné k zaplacení dluhu, ale též k jejím osobním poměrům, konkrétně k tomu, kolik tato osoba plní vyživovacích povinností. V řízení před okresním soudem bylo pro zvýšení výživného žalobci vycházeno z toho, že žalovaný dosahuje průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 35 000 Kč a má celkem tři vyživovací povinnosti, a to k žalobci (po zvýšení má pro žalobce platit výživné 6 000 Kč měsíčně), k dceři [jméno] (pro niž je povinen od zvýšení platit výživné v částce 5 000 Kč měsíčně) a k synovi [jméno], narozenému [datum]. Je třeba zdůraznit, že výživné pro žalobce a pro dceru [jméno] bylo stanoveno na samé hranici možností a schopností žalovaného. Právě vzhledem k těmto skutečnostem má odvolací soud za to, že je namístě stanovit delší lhůtu pro úhradu dluhu a rozložit dluh na tři po sobě jdoucí splátky. Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadené část