21 CO 281/2021-87 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud shora citovaným rozsudkem uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni dámské kolečkové in-line brusle černo-tyrkysové barvy, dámské jízdní kolo zn. Apache Yamka A3 s identifikačním číslem 27“ MTR YAMKA A3 lady 27sd 18“ a dámské sjezdové lyže zn. Blizzard CROSS červenobílé barvy (výrok I) a zároveň žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 13 805 Kč (výrok II). 2. Žalobkyně se domáhala vydání shora uvedených movitých věcí s tím, že je získala v době, kdy se žalovaným žila v partnerském vztahu. Dámské kolečkové in-line brusle jí žalovaný daroval dne 24. 12. 2016 k Vánocům, dámské jízdní kolo zn. Apache Yamka A3 jí daroval 20. 7. 2018 k narozeninám a dámské sjezdové lyže zn. Blizzard zakoupila ze svých výlučných prostředků. K definitivnímu rozchodu účastníků došlo v červnu 2019. Žalobkyně v domě žalovaného uvedené movité věci po svém nuceném odchodu zanechala. Ten jí je přes opakované žádosti dosud nevydal. Žalovaný nárok žalobkyně neuznával a navrhoval zamítnutí žaloby. Okresní soud věc posuzoval podle § 1040 a § 1041 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Po provedeném dokazování uzavřel, že se předmětné věci nacházejí v držení žalovaného, neboť nebylo sporu o tom, že existovaly a v době soužití účastníků se nacházely v domě žalovaného a žalovaný netvrdil, že by následně došlo k jejich zániku nebo že by se dostaly z jeho dispoziční sféry. Sporným mezi účastníky bylo vlastnictví uvedených věcí. Žalovaný žádná konkrétní tvrzení o vlastnictví neuvedl. Omezil se pouze na popírání tvrzení žalobkyně o daru s tím, že lyže byly pořízeny ze společných prostředků účastníků, neboť byly získány v době, kdy účastníci sdíleli společnou domácnost. Teprve v závěru řízení žalovaný naznačil, že snad mělo jít o věci, které si pořídil on a žalobkyni je umožnil užívat. Po provedení navrhovaných důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně svá tvrzení ohledně vlastnictví předmětných věcí prokázala. Žalobkyně disponovala doklady týkajícími se uvedených věcí, nákup lyží korespondoval s prokázaným výběrem finančních prostředků, její vlastnictví je prokazováno i komunikací na sociálních sítích, která je věrohodná a pro její úpravu tvrzenou žalovaným nic nenasvědčovalo (jak po technické stránce, tak i po stránce důvodnosti takového jednání ze strany žalobkyně). Okresní soud tak dospěl k závěru, že žalovaný drží věci bez právního důvodu a žalobě proto vyhověl. 3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný. Namítal, že skutkové a právní závěry okresního soudu nejsou věcně správné, nemají oporu v provedeném dokazování a některé úvahy soudu jsou pro absenci důvodů nepřezkoumatelné. Zdůraznil, že v řízení o vydání věci je povinností žalobce prokázat okolnosti, od nichž odvozuje svoje vlastnické právo k věci, jakož i skutečnost, že žalovaný nabyl držbu či detenci k těmto věcem. Naopak žalobce není povinen prokazovat, že žalovaný mu věc stále neoprávněně zadržuje. Dojde-li k prokázání nabytí držby či detence žalovaným, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na žalovaném. Dovozoval, že bylo na žalobkyni, aby prokázala okolnosti, na které platné právo váže nabytí vlastnického práva, jakož i skutečnost, že se žalovaný chopil držby předmětných věcí. Namítal, že z výsledku provedeného dokazování nelze mít existenci vlastnického práva žalobkyně za prokázanou. Její tvrzení o nabytí vlastnického práva je jednostranným tvrzením, které nemá oporu v provedeném dokazování. Na tom nemůže nic změnit držení neadresných dokladů. Vytýkal okresnímu soudu, že jeho závěr o unesení důkazního břemene žalobkyní je ryze spekulativní a v konfrontaci s obsahem provedených důkazů nemůže obstát. Argumentace soudu prvního stupně o věrohodnosti tvrzení žalobkyně a jejich korespondování s výsledky dokazování tak, jak soud prvního stupně uvádí v bodě 12 odůvodnění napadeného rozsudku, je věcně nepřezkoumatelné, neboť zde absentují jakékoliv konkrétní důvody, na základě kterých soud prvního stupně k těmto závěrům dospěl. Návrh, aby byl napadený rozsudek změněn a žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. 4. Žalobkyně s rozsudkem okresního soudu souhlasila. Uvedla, že odvolání žalovaného je nedůvodné, neurčité a jeho smyslem je oddálit vydání zadržovaných věcí, vše z důvodu značného narušení vzájemných vztahů účastníků v souvislosti s probíhajícím opatrovnickým řízením ohledně jejich nezletilého syna. Poukazovala na to, že okresní soud provedl navržené důkazy, přehledně a srozumitelně vyložil, jaká z nich učinil zjištění a tomu odpovídající právní závěry. Zdůraznila, že žalovaný byl po většinu řízení zcela pasivní, jeho obrana se omezila na pouhé popírání žalobních tvrzení. Připomněla, že žalovaný popřel uzavření darovací smlouvy k bruslím a kolu, obratem však uvedl, že pokud by byla existence darování prokázána, od smlouvy pro chování žalobkyně odstoupí. Samotné odvolání žalovaného navazuje na jeho dosavadní procesní nečinnost, když v podstatě pouze neguje závěry soudu. Konstatovala, že ohledně existence a umístění předmětných věcí učinily strany nesporným, že tyto věci existovaly a ke dni ukončení společného soužití se nacházely v bydlišti žalovaného. Zdůraznila, že nabytí vlastnického práva prokázala listinnými důkazy, fotodokumentací, e-mailovou komunikací i svým výslechem. Žalovaný provedení svého účastnického výslechu odmítl, nicméně k dotazu soudu uvedl, že všechny věci byly do června 2019 u něj a že je (údajně) pořídil ze svých prostředků, aniž by k tomu nabídl nějaké důkazy. Dovozovala, že unesla jak povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, tak povinnost tyto skutečnosti prokázat. Navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. 5. Krajský soud po zjištění, že odvolání je přípustné a bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou (§ 201 a § 204 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. 6. Okresní soud ve věci provedl dostatečné dokazování, důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich i správný skutkový stav. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu, s nímž se zcela ztotožňuje. Pouze pro úplnost a s ohledem na odvolací námitky žalovaného dodává a upřesňuje následující: 7. Předmětem řízení byla žaloba na vydání movitých věcí, které žalobkyně v žalobě blíže identifikovala a o kterých tvrdila, že je nabyla do svého vlastnictví darem od žalovaného, resp. koupí ze svých výlučných prostředků v době jejího partnerského soužití se žalovaným, který tyto její věci po skončení společného soužití neoprávněně zadržuje. Žalobkyně tak splnila povinnost tvrzení a v řízení jí k těmto tvrzením stíhalo důkazní břemeno. Důkazním břemenem se přitom rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. 8. V závislosti na hypotéze právní normy má každá ze stran sporného řízení zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost a tedy z toho vyplývající odlišné a zcela samostatné břemeno tvrzení a důkazní břemeno (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, 21 Cdo 762/2001, 33 Cdo 729/2013). Ke splnění důkazního břemene jsou účastníci ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Za důkaz mohou přitom sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (viz § 125 o. s. ř.). V daném případě žalobkyně ke svým skutkovým tvrzením označila důkazy, které soud v průběhu řízení provedl a následně je v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Se skutkovými i právními závěry, které okresní soud na tomto základě učinil, odvolací soud souhlasí. Nelze totiž pominout všechny okolnosti případu, a to zejména skutečnost, že se jedná o spor mezi bývalými partnery a je zcela obvyklé, že v době fungujícího vztahu partneři neuzavírají ohledně dárků písemné darovací smlouvy, kterými by dary mohli následně prokazovat. Pokud jde o konkrétní věci, jedná se o dámské sportovní vybavení, které žalobkyně ještě v době fungujícího vztahu (tj. v době, kdy nemohla očekávat současný spor o jejich vlastnictví) prezentovala na sociálních sítích jako dary, resp. v případě lyží prokázala čerpání prostředků ze svého účtu v souvislosti s jejich koupí. Pokud žalovaný v průběhu řízení přišel pouze s tvrzením, že uvedené věci pořídil sám a žalobkyni jen umožnil jejich užívání, jeví se s ohledem na výše uvedené toto tvrzení jako nevěrohodné, žalovaný k němu navíc soudu nepředložil ani neoznačil žádné důkazy. 9. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek okresního soudu jako