26 CO 16/2022-180 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu ½) části pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí], jak je vymezena oplocením a listinou nazvanou Zaměření skutečného oplocení pozemku (technická zpráva), vyhotovenou dne 6. 4. 2021 a schválenou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] – dále jen„ sporná část pozemku“ (výrok I) a žalobcům (každému rovným dílem) uložil nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení 900 Kč (výrok II). 2. Okresní soud poté, co shledal, že žalobci mají naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě a spornou část pozemku jednoznačně definovali předloženým zaměřením ze dne 6. 4. 2021, uzavřel, že žalobci jsou spoluvlastníky (každý v rozsahu ½) pozemků p. č. st. [anonymizováno], p. č. st. [anonymizováno] a [parcelní číslo] (výměra [výměra]) v k. ú. [obec], které nabyli na základě darovací smlouvy ze dne 7. 8. 1996 od svých rodičů [jméno] a [jméno] [příjmení] (dále jen„ právní předchůdci žalobců“). Pozemek [parcelní číslo] sousedí s pozemkem p. [číslo] jehož vlastníkem je ČR a právo hospodařit s tímto pozemkem náleží Státnímu pozemkovému úřadu. 3. Žalobci tvrdili několik možností, na základě nichž dovozovali své vlastnické právo ke sporné části pozemku. Předně uvedli, že spornou část pozemku [parcelní číslo] užívali jejich právní předchůdci od roku 1976 na základě kupní smlouvy a dohody o zřízení práva společného užívání pozemků ze dne 13. 7. 1976, chopili se držby zahrady jakožto příslušenství domu [adresa] tak, jak jim byla předána a vymezena oplocením, a svědčilo jim právo osobního užívání i ke sporné části pozemku. Pokud by nebyla smlouva o osobním užívání shledána jako platný právní titul ke vzniku práva osobního užívání sporné části pozemku p. [číslo] namítali vydržení vlastnického práva jejich právními předchůdci uplynutím 10 let od uzavření kupní smlouvy, tj. k 13. 7. 1986. Dále tvrdili, že jejich právní předchůdci nabyli pozemek p. [číslo] spornou část pozemku [parcelní číslo] dnem 1. 1. 1992 ze zákona podle § 872 odst. 1 obč. zák., jinými slovy jejich právo osobního užívání se transformovalo na právo vlastnické. Konečně tvrdili, že se stali vlastníky sporné části pozemku na základě darovací smlouvy ze dne 7. 8. 1996, když měli za to (stejně jako jejich právní předchůdci), že sporná část pozemku je součástí pozemku [parcelní číslo]. Pro případ, že žalobcům nevzniklo vlastnické právo ke sporné části pozemku již z darovací smlouvy, nabyli jej vydržením v roce 2016. Bez ohledu na výše uvedené pak namítali nabytí vlastnictví ke sporné části pozemku žalované na základě mimořádného vydržení s tím, že jejich řádná a poctivá držba trvala nejméně 28 let, neměli nepoctivý úmysl, byli v dobré víře, že zahrada vč. sporné části pozemku jejich rodině patřila nejméně 44 let v hranicích vytyčených oplocením tak, jak ji stát jejich právním předchůdcům předal a jak ji znalec v roce 1975 popsal a ocenil. Stát přitom po celou dobu (až do 9. 11. 2020) nevznesl jedinou námitku, že by sporná část pozemku byla užívána bez právního důvodu, ani nenastala jiná okolnost, která by mohla jejich dobrou víru (příp. dobrou víru jejich předchůdců) narušit. 4. Okresní soud uzavřel, že zahrada netvořila příslušenství domu [adresa] a nad rámec výměry [výměra] ani nebyla předmětem kupní smlouvy a dohody o zřízení práva společného užívání pozemků ze dne 13. 7. 1976, sporná část pozemku nebyla svěřena právním předchůdům žalobců do osobního užívání a nestali se jejími vlastníky k 1. 1. 1992. Dále dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobců nebyli v dobré víře, že jim vzniklo právo osobního užívání sporné části pozemku a tedy toto právo nenabyli ani vydržením. Právní předchůdci žalobců nemohli vydržet vlastnické právo ke spornému pozemku ani podle § 134 odst. 1 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) ve znění zákona č. 509/1991 Sb., protože i kdyby se domnívali, že se jejich právo osobního užívání ke sporné části pozemku transformovalo na právo vlastnické, jejich dobrá víra, že jim patří i sporná část pozemku, by trvala pouze od 1. 1. 1992 do 7. 8. 1996, kdy došlo k uzavření darovací smlouvy. Stanovená desetiletá doba oprávněné držby, podmiňující vydržení, neuplynula. Nadto uzavřel, že právní předchůdci žalobců oprávněnými držiteli sporné části pozemku nebyli, neboť mohli a měli jednoduchým způsobem z geometrického plánu zjistit, jak je nový pozemek [číslo] velký a jaká část kolem domu [adresa] tomu odpovídá. Právní předchůdci tak mohli a měli při náležité pozornosti již při uzavření smlouvy ze dne 13. 7. 1976 zjistit, že sporná část pozemku [číslo] jim nenáleží a nemohli být proto oprávněnými držiteli. Jejich dobrou víru si žalobci nemohou započítat. S ohledem na absenci dobré víry již v době uzavření smlouvy ze dne 13. 7. 1976 nelze právní předchůdce považovat ani za oprávněné držitele práva osobního užívání k sporné části pozemku, což by znamenalo vznik vlastnického práva ke dni 1. 1. 1992. Protože se právní předchůdci žalobců nikdy nestali vlastníky sporné části pozemku, nemohli smlouvou o bezúplatném převodu vlastnických práv pozemků [adresa] v katastrálním území [územní celek] okres [okres] stavbami a porosty, uzavřenou mezi právními předchůdci žalobců [jméno] a [jméno] [příjmení] a žalobci ze dne 7. 8. 1996 (dále jen„ darovací smlouva ze dne 7. 8. 1996“) převést na žalobce své vlastnické právo a důvodem nabytí vlastnického práva na straně žalobců tak mohlo být pouze vydržení podle § 134 obč. zák., které však vyžaduje oprávněnou držbu podle § 130 odst. 1 obč. zák. Okresní soud uzavřel, že žalobci nemohli být v okamžiku uzavření darovací smlouvy objektivně v dobré víře, že touto smlouvou nabyli i spornou část pozemku, což vylučuje jejich oprávněnou držbu a vydržení ke dni 7. 8. 2006. Pokud jde o mimořádné vydržení, okresní soud dovodil, že žalobci se chopili držby sporné části pozemku v souvislosti s darovací smlouvou uzavřenou v roce 1996, přičemž podle této smlouvy došlo k převodu pozemku [parcelní číslo] o výměře [výměra], která jednak vyplývala přímo ze smlouvy samotné a rovněž z veřejně přístupné evidence v katastru nemovitostí. Jestliže se žalobci kromě pozemku [parcelní číslo] specifikovaném ve smlouvě chopili držby ještě sousední části pozemku o výměře dalších [výměra], tj. celková výměra žalobci užívaného pozemku více než dvakrát převyšovala výměru dle smlouvy, jedná se o skutečnost natolik zjevnou a očividnou, že žalobci museli vědět, že oplocený pozemek výměře uvedené ve smlouvě absolutně neodpovídá. Nelze proto hovořit o tom, že žalobci měli poctivý úmysl vlastnit a užívat i spornou část pozemku, neboť jim z okolností týkajících se výměry muselo být zřejmé, že jim právo ke spornému pozemku nenáleží. Nejednalo se přitom o žádný odhad výměry nebo laické zaměření pozemku, nýbrž výměra vznikla na základě geometrického plánu zpracovaného k tomu oprávněnou osobou. Proto žalobu zamítl. 5. Proti rozsudku okresního soudu podali žalobci odvolání. Nesouhlasili se závěrem okresního soudu, že sporná část pozemku žalované nebyla svěřena právním předchůdcům žalobců do osobního užívání, kdy tato není uvedena v předmětu smlouvy ze dne 13. 7. 1976. Poukázali na znění smlouvy ze dne 13. 7. 1976, zejm. její čl. III. odst. 2, dle něhož byla jejich právním předchůdcům svěřena do osobního užívání„ pozemková parcela pro užívání stávající zahrádky“. Sporovali rovněž závěr okresního soudu, že jejich právní předchůdci nebyli v dobré víře o tom, že jim vzniklo právo osobního užívání sporné části pozemku žalované a že tedy toto právo nenabyli ani vydržením. Zdůraznili, že s geometrickým plánem [číslo] ze dne 18. 8. 1975 nebyli seznámeni, geometrický plán nadto nebyl objektivně způsobilý narušit dobrou víru jejich právních předchůdců, jeho předmětem nebylo jednoduché oddělení pozemku parc. [číslo] od pozemku žalované, naopak geometrický plán vyjadřoval laicky nesrozumitelnou formou složité změny celkem sedmi pozemků (parc. [číslo] st. [anonymizováno], st. [anonymizováno], [číslo], [číslo], [číslo] [anonymizováno] a [číslo]) v různém čase, přičemž zrovna pozemek parc. [číslo] vznikl sloučením různě velkých ploch oddělených od různých pozemků. Poukázali dále na měřítko 1: 2880, v němž byl geometrický plán vyhotoven, při kterém nejsou případné rozdíly ve výměrách lidským okem rozpoznatelné, oplocení nebylo v geometrickém plánu zakresleno. Pro jejich právní předchůdce byla významná fakticky vymezená zahrada, kdy„ stávající“ zahrádka byla tvořena i spornou částí pozemku žalované, oplocení vymezovalo zahradu ještě před uzavřením smlouvy ze dne 13. 7. 1976, po jejich právních předchůdcích nebylo možno spravedlivě požadovat, aby si zahradu přeměřovali. Pokud by právní předchůdce žalované - [anonymizována tři slova] měl skutečně vůli svěřit do osobního užívání toliko pozemek parc. [číslo] v jeho katastrálních hranicích, jistě by na to právní předchůdce žalobců upozornil a s největší pravděpodobností by bylo řešeno i exi