26 CO 9/2022-110 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vypořádání dluhů z úvěrových smluv specifikovaných čísly úvěrových účtů dle výroku I rozsudku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uzavřel, že uvedené dluhy sice vznikly za trvání manželství účastníků jako bývalých manželů, avšak byly poměrně vysoké, a proto pro jejich zařazení do společného jmění manželů bylo nutné, aby jejich přijetí bylo podmíněno souhlasem obou manželů. Žalovaná však souhlas k uzavření smluv o úvěru nedala a dluhy tak nejsou součástí společného jmění manželů a nemohou tak být předmětem vypořádání. Doplnil, že ani následný souhlas žalované by nehrál roli, protože souhlas manžela musí být dán nejpozději ke dni vzniku dluhu. 3. Žalobce se proti rozsudku odvolal. Namítl, že měl od počátku řízení zájem vypořádat uvedené dluhy z úvěrových smluv u [právnická osoba] a prokázal finanční operace z předchozích úvěrových smluv a jejich konsolidaci. Okresní soud přitom sám nevyloučil, že žalovaná se jednání o uzavření úvěrových smluv neúčastnila, resp. vyslovil určitou míru pravděpodobnosti neúčasti žalované. Zdůraznil, že je evidentní, že žalobce předmětné úvěry čerpal pro financování rodinného rozpočtu, tyto také splácel a je nemyslitelné, že by o nich žalovaná nevěděla. Doplnil, že finanční situace účastníků nebyla optimální, žalovaná si toho musela být vědoma a nyní jen účelově tvrdí, že o půjčkách žalobce jako bývalého manžela nevěděla. Souhlas žalované byl dán konkludentně, neboť díky úvěrům měla žalovaná finanční prostředky. Vzhledem k tomu, že došlo k průběžnému spotřebování získaných finančních prostředků pro potřeby rodiny, je nemyslitelné předložit jakýkoli důkaz potvrzující povědomost čerpaných úvěrů na straně žalované. Měl za to, že okresní soud měl tvrzenou situaci posoudit ve všech jejích souvislostech, a neopírat se jen o formální znění zákona a současné judikatury. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, příp. jej zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Po vyhlášení napadeného rozsudku žalobce k okresnímu soudu doručil krabici plnou listin bez průvodního dopisu. K tomu při odvolacím jednání uvedl, že se jedná o různé výpisy z účtu s tím, že listinami chtěl prokázat, že hradil uvedené úvěry, z jejich uzavření a čerpání nezískával žádnou výhodu, vše bylo spotřebováno ve prospěch rodiny. 5. Žalovaná uvedla, že žalobce byl svéprávný, byl si vědom toho, co dělá, a již v roce 2015 věděl, že se budou rozvádět, proto nechápe, proč si bral úvěr. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, práva na náhradu nákladů odvolacího řízení se vzdala. 6. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. 7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v žalobě specifikované dluhy z úvěrových smluv nejsou součástí společného jmění manželů a tedy nemohou být ani předmětem jeho vypořádání. 8. Ve smyslu ust. § 710 o. z. jsou součástí společného jmění dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Uvedené ustanovení tak chrání jednoho manžela před nabýváním pasiv z jednání druhého z manželů. Zadluží-li se jeden z manželů, aniž byl udělen souhlas druhého manžela (a nejde-li současně o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny), bude dluh jeho výlučným dluhem a nebude součástí společného jmění manželů. Za dluh převzatý bez souhlasu druhé manžela je přitom třeba považovat nejen dluh, k němuž druhý manžel nedal souhlas vědomě, příp. přímo vyjádřil svůj nesouhlas s jeho převzetím, ale i dluh, ke kterému souhlas nedal, protože o něm nevěděl. Je tedy jen na manželovi, který dluh přebírá, zda se vznikem dluhu druhého z manželů seznámí a bude žádat jeho souhlas, či nikoli. Pokud tak neučiní, půjde o jeho výlučný dluh. Souhlas přitom může být udělen i v jiné (např. méně přísné) formě, než v jaké bylo učiněno právní jednání, z něhož vznikl dluh, zásadně však musí být dán k okamžiku převzetí dluhu. Na později daný souhlas by bylo možno nahlížet jako na pokus o modifikaci zákonného režimu společného jmění manželů spočívající v jeho rozšíření, smlouva o rozšíření společného jmění manželů však musí splňovat formální a obsahové náležitosti předvídané zákonem (§ 716 a násl. o. z.), pouhý souhlas druhého z manželů by nestačil. 9. V souzené věci je nesporné, že v žalobě specifikované dluhy byly převzaté žalobcem za trvání manželství účastníků a s ohledem na jejich výši se nejednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Za situace, kdy úvěrové smlouvy nebyly uzavřeny oběma účastníky, a žalovaná popřela, že by o jejich uzavření věděla (a tím spíš, že by s nimi souhlasila), stíhalo žalobce důkazní břemeno k tvrzení, že žalovaná dala k uzavření smluv o úvěru souhlas (nestačí přitom pouhá vědomost žalované o dluhu). Souhlas žalované by musel být dán již ke dni vzniku dluhu, příp. následný souhlas žalované by nebyl rozhodný (pokud by nedošlo k modifikaci rozsahu společného jmění manželů účastníků, což ani nebylo tvrzeno). Žalobce své důkazní břemeno neunesl. Souhlas žalované s převzetím dluhu nelze dovodit ani z výslechu svědka [příjmení], ani z účastnického výslechu žalobce a nepodává se ani ze zprávy [právnická osoba], dle níž žalovaná ve smlouvách ani předsmluvních podmínkách nefigurovala a jednání o uzavření úvěrových smluv se pravděpodobně neúčastnila. Na uvedených závěrech ničeho nemění ani tvrzení žalobce, že hradil úvěry, jejich uzavřením nezískal žádnou výhodu, když vše bylo spotřebováno ve prospěch rodiny, a žalovaná si musela být vědoma, že žalobce financoval rodinu a s ohledem na finanční situaci rodiny o úvěrech musela vědět a konkludentně tak s nimi souhlasila, neboť (jak bylo vysvětleno výše) souhlas žalované by musel být dán již k okamžiku převzetí dluhu a následné hospodaření rodiny na závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem nemá vliv. 10. Se zřetelem k výše uvedenému proto odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), když neshledal ani pochybení okresního soudu, pokud jde o vyčíslení náhrady nákladů řízení. 11. V odvolacím řízení byla procesně úspěšná žalovaná a příslušelo by jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že se žalovaná práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdala, odvolací soud jej žádnému z účastníků nepřiznal.