47 CO 115/2022-242 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že pozemek č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí] není zatížen zástavním právem ve prospěch žalovaného, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení 31 345,60 Kč. 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 10. 11. 1998 uzavřena zástavní smlouva, kterou žalobkyně poskytla jako zástavu k zajištění pohledávky žalovaného z titulu půjčky ve výši 2 800 000 Kč pozemek č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí]. V článku V smlouvy bylo dohodnuto, že nebude-li zajištěná pohledávka splněna dle podmínek stanovených ve smlouvě o půjčce, je zástavní věřitel oprávněn převést zastavený pozemek do svého vlastnictví. Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí, kde je evidováno dosud. Okresní soud posoudil takto zjištěný skutkový stav po právní stránce a dospěl k závěru, že zmíněné ujednání v zástavní smlouvě představuje tzv. propadnou zástavu. Tu nebylo možné platně sjednat, neboť takové řešení odporovalo tehdy platné právní úpravě. Podle ustanovení § 151f občanského zákoníku účinného v době uzavření smlouvy mohl zástavní věřitel v případě nesplnění zajištěné pohledávky navrhnout u soudu toliko prodej zástavy. Ke stejnému závěru dospěla i soudní judikatura. Okresní soud z těchto důvodů nepovažoval zástavní právo za platně zřízené. Rozhodl proto, že daný pozemek zástavním právem zatížen není. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný. Namítal, že okresní soud neaplikoval na zjištěný skutkový stav správně ustanovení § 3030 nyní platného občanského zákoníku. Toto ustanovení je jasným projevem vůle zákonodárce, aby byl aplikován princip pravé retroaktivity. Soud měl posoudit zástavní smlouvu za použití tohoto ustanovení jako platnou. Svým výkladem naopak poskytl ochranu jednání, které je možné považovat za lest a úskok. Okresním soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/09 byl navíc založen na tom, že skutečným smyslem bylo sjednání propadné zástavy. Tento předpoklad není v posuzovaném případě splněn. Uvedená pasáž byla do smlouvy zahrnuta jen dodatkově a nikdy nebyla využita. Jde navíc o zjevně oddělitelnou část smlouvy. Skutečným smyslem obou uzavřených smluv bylo odvrátit hrozící úpadek žalobkyně, což se také podařilo. Smyslem smlouvy naopak nebylo sjednat propadnou zástavu. Soud by měl respektovat zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než neplatné, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání a že je třeba zachovávat stabilitu práva a respektovat legitimní očekávání. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání označila rozsudek okresního soudu za správný a odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu. Část týkající se propadné zástavy nelze oddělit od zbytku smlouvy, je její integrální součástí. Okresní soud správně poukázal i na to, že aplikace § 3030 obč. zák. nemůže vést k nerespektování původní úpravy ani k popření ustálené judikatury. Právní zásady, jichž se dovolává žalovaný, ostatně platily již za účinnosti předchozího občanského zákoníku. Ani aplikace těchto zásad však nemůže vést k závěru, že smlouva o propadné zástavě je platná. Smlouva by musela být posouzena jako neplatná i podle současného občanského zákoníku (§ 1315). Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku. 5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným. 6. Odvolací soud má za to, že okresní soud posoudil věc správně a své rozhodnutí též přiléhavě a srozumitelně zdůvodnil. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně souhlasí a na důvody uvedené okresním soudem odkazuje, přičemž sám nemá, co by k nim dále dodal. Nezbývá mu proto než je ve stručnosti zopakovat. 7. Mezi účastníky byla uzavřena zástavní smlouva, v níž bylo mimo jiné dohodnuto, že pokud nebude zajištěná pohledávka řádně splněna, je zástavní věřitel oprávněn převést zastavený pozemek do svého vlastnictví, přičemž k tomu byl vybaven plnou mocí od zástavce. Taková dohoda naplňuje parametry tzv. propadné zástavy, neboť umožňovala zástavnímu věřiteli, aby se stal na jejím základě vlastníkem zástavy, ačkoliv podle tehdy platné právní úpravy zástava nesloužila k tomu, aby se zástavní věřitel stal jejím vlastníkem. Zástavní věřitel se pouze mohl domáhat uspokojení své pohledávky z prodeje zástavy nařízeného soudem, jak vyplývá z § 151a a § 151f tehdy platného občanského zákoníku. Sjednání propadné zástavy bylo shledáno Nejvyšším soudem v rozporu s účelem zástavního práva a tedy neplatné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 2204/99, okresním soudem patrně omylem nesprávně označené jako 21 Cdo 2204/09). Pokud za těchto okolností dospěl okresní soud k závěru, že posuzovaná zástavní smlouva je neplatná a že předmětný pozemek zástavním právem není zatížen, je jeho rozhodnutí v souladu s relevantními právními předpisy i k nim se vztahující judikaturou Nejvyššího soudu. 8. Na správnosti závěrů okresního soudu nemohly nic změnit ani odvolací námitky žalovaného. Tyto námitky ostatně nejsou nové, byly vzneseny již před okresním soudem a ten se s nimi řádně vypořádal. I v tomto případě tedy odvolací soud pouze opakuje správnou argumentaci okresního soudu. 9. Pokud jde o odkaz na § 3030 nyní platného občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.), jeho aplikace, jak doložil okresní soud opět za pomoci odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu, nemůže vést k pravé zpětné účinnosti (retroaktivitě). I když citované ustanovení vztahuje působnost paragrafů 1–14 nového občanského zákoníku i na právní vztahy vzniklé za účinnosti předchozího občanského zákoníku, nemůže být vykládáno tak, aby vedlo k nerespektování dosavadní (předchozí) právní úpravy a na ni navazující judikatury. Pro souzený případ to znamená, že ustanovení § 1–14 nyní platného občanského zákoníku nemohou být vykládána tak, že neplatně sjednaná propadná zástava bude považována za platnou. Nelze přisvědčit názoru žalovaného, že z ustanovení § 3030 nyní platného občanského zákoníku nutno dovodit vůli zákonodárce zavést do zákona princip pravé retroaktivity. 10. V uvedené souvislosti lze naopak odkázat na vyjádření žalobkyně k odvolání, která poukázala na to, že ani podle současně platné právní úpravy nelze dohodnout propadnou zástavu (§ 1315 odst. 2 písm. b) obč. zák.) Odvolací soud se s tímto názorem ztotožňuje. 11. Pro úplnost je třeba též připomenout, že zákonem zakotvené pravidlo, podle něhož je třeba na právní jednání hledět spíše jako na platné než neplatné, není obsaženo v hlavě I, na kterou odkazuje § 3030 občanského zákoníku. Uplatnění tohoto pravidla se proto nelze dovolávat prostřednictvím zmíněného ustanovení. 12. Přisvědčit nelze ani námitce, že v případě posuzované zástavní smlouvy nešlo o sjednání propadné zástavy. Měl-li se zástavní věřitel při nesplnění zástavnou zajištěného závazku stát vlastníkem zástavy, nemohlo se jednat o nic jiného než o propadnou zástavu. Skutečnost, že zástavní věřitel smluvené možnosti dosud nevyužil, je z tohoto hlediska nerozhodná. Stejně tak nerozhodná je okolnost, jakými ekonomickými motivy byly obě strany smlouvy při poskytnutí půjčky a zřízení zástavního práva vedeny. 13. Za důvodnou nelze považovat ani námitku týkající se oddělitelnosti té pasáže smlouvy, v níž byla propadná zástava dohodnuta, od ostatních částí smlouvy. I s touto námitkou se již vypořádal okresní soud. Správně přitom poukázal zejména na to, že pokud by se k dohodnutému způsobu uspokojení zástavního věřitele nemělo přihlížet a místo toho by vždy nastoupil zákonný režim, nikdy by nebylo možné přijmout závěr, že byla sjednána propadná zástava a že smlouva je z tohoto důvodu neplatná. Takové hodnocení by bylo, jak též správně uvedl okresní soud, v rozporu s ustálenou judikaturou. 14. Dovolával-li se konečně žalovaný dodržení principu respektování legitimního očekávání, pak je třeba uvést, že legitimní očekávání není možné odvozovat od dohody, která byla uzavřena co do svého obsahu v rozporu s platným právem. 15. Ze všech výše uvedených důvodů považoval odvolací soud rozsudek okresního soudu za správný a jako takový jej potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, měla proto právo i na náhradu nákladů této fáze řízení. Odvolací náklady žalobkyně spočívaly v odměně za zastupování za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. – vyjádření k odvolání, zastoupení při jednání), dvou paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši 1 428 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem činily odvolací náklady žalobkyně 8 228 Kč.