23 Co 209/2024-233 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků ke stavbě , Anonymizováno, , stavbě pro rodinnou rekreaci, zapsané na listu vlastnictví č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, u , adresa, (výrok I), uvedenou stavbu přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu , částka, v 30denní lhůtě splatnosti od právní moci rozsudku (výrok III), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a oba účastníky zavázal k povinnosti nahradit České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi, a to každému z nich částkou , částka, v třídenní lhůtě splatnosti od nabytí právní moci rozsudku (výroky V a VI).2. Takto soud prvého stupně rozhodl v řízení zahájeném k návrhu žalobkyně, která nadále nechtěla pro vzájemné rozpory s žalovaným zůstávat ve spoluvlastnictví k uvedené stavbě a požadovala, aby se ona stala výlučnou vlastnicí s tím, že byla připravena vyplatit žalovanému hodnotu jeho spoluvlastnického podílu. Protože žalovaný netvrdil žádné důvody ve smyslu ust. § 1140 odst. 2, věta druhá, o.z., na základě kterých by bylo možno žalobu o zrušení podílového spoluvlastnictví zamítnout, zabýval se soud prvého stupně tím, zda lze stavbu reálně rozdělit, resp. následně komu bude namístě přikázat výlučné vlastnictví k uvedené stavbě. Zvažoval současně žalovaným navrhované přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví za současného zřízení věcného břemene užívání této stavby ze strany žalobkyně.3. Soud prvého stupně po provedeném dokazování uzavřel, že předmětem spoluvlastnictví (žalobkyně jako tříčtvrtinová spoluvlastnice a žalovaný jako čtvrtinový spoluvlastník) je samostatně stojící dřevěná chata na zděné podezdívce s částečným podsklepením a rozdělení takové věci není dobře možné. Přes požadavek obou účastníků na přikázání věci do jejich výlučného vlastnictví nakonec preferoval žalobkyni, a to pro její většinový spoluvlastnický podíl, výrazně delší dobu užívání než v případě žalovaného, průběžně prováděnou údržbu této stavby žalobkyní a její schopností za pomocí rodiny v této údržbě nadále pokračovat, a konečně rovněž i pro schopnost žalobkyně vyplatit žalovanému odpovídající vypořádací podíl. Odmítl přitom přikázání stavby do výlučného vlastnictví žalovaného za současného zřízení věcného břemene pro žalobkyni argumentem, že rozhodnutím soudu by neměla být vytvořena situace, kdy vzniká předpoklad dalších případných sporů mezi účastníky. Pokud tedy žalobkyni existující spory mezi účastníky vedly k podání žaloby, účastníci nejsou schopni se uspokojivě pro obě strany dohodnout na společném užívání chaty, pak není účelné přikazovat věc jednomu z nich za současného zřízení věcného břemene užívání. Důvodem pro přikázání věci do výlučného vlastnictví žalovaného nebyla ani jeho ochota vyplatit vyšší vypořádací podíl, než je hodnota jeho spoluvlastnického podílu počítaného z ocenění, případně zvýšený vypořádací podíl oproti navýšenému podílu ze strany žalobkyně. V tomto směru neměl soud prvého stupně pochybnosti o solventnosti obou účastníků, odmítl ale v podstatě dražbu předmětné věci mezi účastníky.4. Proti tomuto rozsudku si podal včasné odvolání žalovaný. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil a v případě zrušení spoluvlastnictví, přikázal stavbu rekreační chaty do jeho výlučného vlastnictví za současného zřízení věcného břemen užívání pro žalobkyni; případně navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k doplnění dokazování soudu prvého stupně. Tento svůj návrh opíral především o jeho připravenost vyplatit vyšší vypořádací podíl než žalobkyně a současně větší, resp. intenzivnější citovou vazbou k předmětu spoluvlastnictví. V obšírném odvolání polemizoval s některými dílčími závěry soudu prvého stupně o tom, kdo, jakým způsobem užíval předmět spoluvlastnictví, kdo a jak případně platil náklady s tím spojené, resp. se podílel jiným způsobem na údržbě a opravě. Kritizoval závěr soudu prvého stupně o delší citové vazbě žalobkyně k předmětu spoluvlastnictví argumentem o tom, že je oproti žalobkyni, která je starší, objektivně znevýhodněn. Předkládal rovněž argumentaci o tom, jakým způsobem získala žalobkyně svůj většinový spoluvlastnický podíl, její snahu získat výlučné vlastnictví a s tím spojenou neochotu žalobkyně ke kompromisům a ústupkům.5. Žalobkyně považovala rozhodnutí soudu prvého stupně za věcně správné a jako takové je také navrhovala potvrdit. Obdobně jako žalovaný polemiku vedla k otázkám výstavby předmětné rekreační chaty, k jejímu užívání, údržbě a nákladům s tím spojeným. Vyjádřila přesvědčení, že její většinový spoluvlastnický podíl, dlouhotrvající silná citová vazba k rekreační chatě, faktické využívání chaty a rovněž i motivace její matky, která jí darovala poloviční spoluvlastnický podíl, jí opravňují k tomu, aby se stala výlučnou vlastnicí stavby dosud ve spoluvlastnictví.6. Odvolací soud projednal odvolání žalovaného, přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně a dospěl k následujícím závěrům.7. Předně nemá odvolací soud pochyb, a v tomto směru ani účastníci se závěry soudu prvého stupně nijak nepolemizovali, že rozdělení rekreační chaty, která je předmětem tohoto sporu, není reálně možné, neboť se jedná o jeden funkční celek v podobě samostatně stojící dřevěné rekreační chaty na zděné podezdívce umístěné v zastavěném území – chatové oblasti, částečně podsklepenou s jediným nadzemním podlažím s jednou místností s kuchyňským koutem a s příslušenstvím, kdy v podkroví je ložnice a zakrytá veranda nad terasou.8. Pokud žalobkyně žádá o zrušení podílového spoluvlastnictví k uvedené rekreační chatě jako tříčtvrtinová spoluvlastnice, kdy žalovaný je spoluvlastníkem v rozsahu jedné čtvrtiny, tak takový její požadavek je zcela v souladu s ust. § 1140 odst. 1 o.z., podle něhož nikdo nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví; současně pak žalovaný nepřichází s žádnou argumentací, podle níž by snad bylo možno dovodit, že žalobkyně žádá o zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu, anebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků, tak jak předpokládá ust. § 1140 odst. 2, věta druhá, o.z.9. Za situace, pokud rozdělení věci není dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům podle § 1147, věta prvá, o.z. Žalobkyně i žalovaný mají zájem o to stát se výlučným vlastníkem uvedené nemovitosti, oba jsou současně solventní, tedy mají schopnost vyplatit druhého ze spoluvlastníků z jeho spoluvlastnického podílu, a to v přiměřené lhůtě.10. Ačkoliv oproti právní úpravě občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. stávající právní úprava podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neobsahuje výslovná zákonná kritéria, podle kterých by měl soud rozhodnout o přikázání věci jednomu či druhému ze spoluvlastníků (srov s 22 Cdo 1450/2015 a 22 Cdo 1114/2016), dospívá soudní praxe k tomu, že dříve aplikovatelná zákonná, ale i jiná kritéria, jsou použitelná i v současných poměrech nového občanského zákoníku. Předně tedy jde o velikost spoluvlastnického podílu, který je třeba vzít do úvahy, byť nejde o hledisko bezvýjimečně rozhodující (22 Cdo 2024/2016), a je třeba přihlédnout i k dalším kritériím podle okolností případu. Dalším relevantním kritériem je účelnost užívání věci. V tomto směru soud prvého stupně vycházel ze závěru, že ani jeden z účastníků, resp. podílových spoluvlastníků, nemá k dispozici srovnatelný rekreační objekt, oba mají zájem tento rekreační objekt užívat; žalobkyně v tomto směru zcela zjevně hodlá zachovat stávající stav uvedené nemovitosti (jako vzpomínku na své rodiče), oproti tomu žalovaný i na základě již realizovaných některých kroků spíše sleduje přizpůsobení rekreační chaty jeho představám.11. Relevantním kritériem, zvláště pokud jde v dané věci o rodinný majetek, je citová vazba obou účastníků k předmětné rekreační chatě , adresa, , adresa, . Zjevně oba účastníci mají s tímto rekreačním objektem spojeny své zážitky z dětství se svými rodiči, v případě žalobkyně, a to i vzhledem k jejími věku, jsou tyto zážitky jistě objektivně dlouhodobějšího charakteru, více intenzivní, což je dáno nejen délkou užívání, ale rovněž i intenzitou tohoto užívání, kdy nemůže být pochyb podle obsahu spisu o tom, že žalobkyně v minulosti, ať už sama, či za dobu života jejich rodičů, tento objekt užívala a užívá výrazně intenzivněji a pod delší období než je tomu v případě žalovaného. V tomto směru odvolací soud nemohl přehlédnout ani okolnost, že i potomci žalobkyně objekt užívají pro vlastní či rodinnou rekreaci.12. Pokud žalovaný na svoji obranu při úvaze o intenzitě a délce citového vztahu k rekreační chatě argumentoval svým nižším věkem a objektivně menší možností objekt chaty užívat, pak této námitce odvolací soud rozumí, nicméně jde o hledisko objektivní, a jako k objektivní skutečnosti