23 Co 343/2024-78 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 40.000 Kč v jednoměsíční lhůtě od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení další částky 46.554,20 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6.527,78 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1.639,90 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 17,75 % ročně z částky 40.000 od , datum, do zaplacení a dále úroku ve výši 21,39 % ročně z částky 40.000 Kč od , datum, do zaplacení (výrok II), žalovaného zavázal ještě k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 3.400 Kč s 8,5 % zákonným úrokem z prodlení z částky 3.400 Kč od , datum, do zaplacení, to vše v třídenní lhůtě splatnosti od právní moci rozsudku (výrok III), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení další částky 6.258,44 Kč, z kapitalizovaných úroků ve výši 1.156,95 Kč a úroku z prodlení ve výši 18,39 % ročně z částky 4.556,98 Kč od , datum, do zaplacení a konečně i 8,5% zákonného úroku z prodlení z částky 1.156,98 Kč od 28.. 10. 2021 do zaplacení (výrok IV), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a konečně žalobkyni zavázal k povinnosti zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku v částce 962 Kč v třídenní lhůtě splatnosti od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI).2. Předmětem tohoto řízení byly požadavky žalobkyně vůči žalovanému vyplývající z dvou spotřebitelských úvěrů poskytnutých právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, ve výši 40.000 Kč a dne , datum, ve výši 13.000 Kč, přičemž žalobkyně žádala vrácení dosud nesplacených částí takto poskytnutých úvěrů včetně sjednaných úroků za poskytnutí úvěru a úroků z prodlení. Žalovaný byl v průběhu řízení pasivní, resp. doručovat se mu ze strany soudu dařilo pouze takzvaně náhradním způsobem, a tedy soud prvního stupně nakonec rozhodl jen na základě tvrzení žalobkyně a k tomu doložených listinných důkazů.3. Ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru poskytnutému žalovanému dne , datum, v částce 40.000 Kč soud prvého stupně uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající z ust. § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zejména řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, což vyústilo v závěr soudu prvého stupně o absolutní neplatnosti takového závazku (absolutní neplanost soud prvého stupně dovozoval na základě eurokonformního výkladu Soudního dvora a Ruské unie, ačkoliv v době poskytnutí úvěru tehdy platná právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru pracovala pouze s neplatností relativní).4. Ve vztahu k úvěru poskytnutému žalovanému dne , datum, v částce 13.000 Kč vyjádřil soud prvého stupně názor, že takto nízká částka poskytnutého úvěru žalovanému nevyžadovala zkoumání úvěruschopnosti; nicméně i tak soud prvého stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti tohoto závazku, a to pro smluvní ujednání, která ve svém souhrnu byla v hrubém rozporu s dobrými mravy.5. Na základě závěrů soudu prvého stupně o absolutní neplatnosti obou úvěrových smluv pak soud prvého stupně zavázal žalovaného k vrácení bez platného právního důvodu přijatých finančních prostředků, a to v těch částech, v nichž dosud žalovaný své závazky nesplnil, tedy v případě druhé úvěrové smlouvy ze , datum, zbylo žalovanému po částečné úhradě ve výši 12.600 Kč k doplacení částka 400 Kč a k tomu soudem prvého stupně akceptovatelná výše úplaty za poskytnutí úvěru ve výši 3.000 Kč. Celkem tedy 3.400 Kč.6. Vrácení úvěru ze , datum, v částce 3.400 Kč pak spojil s přiznanými úroky z prodlení od , datum, do zaplacení (ve výrok pod bodem III jeho rozsudku), vrácení úvěru z , datum, v částce 40.000 Kč vázal na lhůtu splatnosti v trvání jednoho měsíce, aniž přitom s touto platební povinností spojil přiznání úroků z prodlení.7. Žalobkyně si proti uvedenému rozsudku, a to výslovně proti výroku pod bodem II, v části nepřiznaného zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 40.000 Kč od , datum, až do zaplacení, podala odvolání a domáhala se přiznání těchto úroků z prodlení. Namítala, že se žalovaný s povinností vrátit částku 40.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dostal do prodlení, s čímž je spojena podle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, povinnost dlužníka věřiteli zaplatit i úroky z prodlení.8. Odvolací soud projednal odvolání žalobkyně, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně jen v rozsahu napadeném tímto odvoláním, a to včetně závislých výroků pod body V a VI, a dospěl poté k následujícím závěrům.9. Odvolací soud pro své následující úvahy ve vztahu ke sporovaným úrokům z prodlení z vrácení částky 40.000 Kč podle neplatně sjednaného úvěru z , datum, vycházel ze závěrů soudu prvého stupně o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně v souvislosti s poskytnutím tohoto úvěru žalovanému řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., v tehdy platném znění, a současně i z právního závěru o absolutní neplatnosti takového ujednání, přičemž odvolací soud nemá na těchto závěrech žádného důvodu něco korigovat, ostatně ani žalobkyně tyto skutkové a právní závěry nijak nezpochybňuje a podle jejího přesvědčení nejsou překážkou k přiznání úroků z prodlení.10. Jestliže lze tedy pro účely přezkumu odvolání žalobkyně vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalovanému poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem.11. Jestliže soud prvého stupně v projednávané věci stanovil pro vrácení úvěru jednoměsíční lhůtu od nabytí právní moci rozsudku, pak se dosud žalovaný nemohl dostat do prodlení s povinností platit poskytovateli úvěru úroky z prodlení podle § 1970 o.z.12. Rozhodnutí soudu prvního stupně, které žalobkyni nepřiznalo úroky z prodlení z částky 40.000 Kč je tak proto správné, a jako takové je také odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil.13. Protože žalobkyně byla se svým odvoláním neúspěšná a podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.