25 Co 196/2022-142 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni , částka, s tam specifikovanými úroky z prodlení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). V návaznosti na výsledek sporu zavázal žalovanou k tomu, aby nahradila žalobkyni náklady v částce , částka, , opět ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne , datum, pracovní smlouvu na dobu neurčitou se vznikem pracovního poměru k témuž datu na funkci , pracovní zaměření, , organizace, s místem výkonu práce v , adresa, . Na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne , datum, přešla žalobkyně k , datum, na pozici , pracovní zaměření, . Ministerstvo financí v reakci na usnesení vlády České republiky č. , číslo, ze dne , datum, rozhodnutím ze dne , datum, č. , číslo, poskytl žalované jednorázový neinvestiční finanční příspěvek ze státního rozpočtu ve výši , částka, , z čehož připadlo , částka, na odměny včetně povinných odvodů na sociální a zdravotní pojištění zaměstnanců a zbývajících , částka, na povinné odvody zaměstnavatele. Finanční příspěvek sloužil dle poskytovatele na odměny pro zaměstnance žalované, kteří se podíleli na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními vydanými vládou a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem zdravotnictví v době řešení epidemie Covid-19 na území , místo, v období od , datum, do , datum, . Žalované bylo uloženo, aby odměny vyplácela podle § 224 odst. 2 písm. b) zák. práce; neinvestiční finanční příspěvek směl být použit výhradně na stanovený účel. Nárok na výplatu odměny náležel všem zdravotnickým pracovníkům v rozsahu závislém na velikosti pracovního úvazku v rozhodné době. Žalovaná byla jakožto příjemce příspěvku upozorněna poskytovatelem na dodržování kázně, zejména podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů a podle zák. práce. Žalovaná na základě uvedeného rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví dala žalované ve výplatním termínu připadajícím na měsíc , název, finanční odměnu ve výši , částka, hrubého. Žalovaná přitom vyloučila tuto odměnu z dosaženého výdělku pro účely výpočtu průměrného výdělku žalobkyně podle § 351 a násl. zák. práce stanoveného ke dni , datum, a k , datum, . Pro případ, že by se žalovaná zachovala opačně a tuto odměnu vložila do dosaženého výdělku žalobkyně, ta by za období od , měsíc, do , měsíc, , rok, jinak obdržela na náhradě za dovolenou a zákonných příplatcích k platu celkem , částka, ; tuto skutečnost učinily obě procesní strany nespornou.3. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci kvalifikoval předmětnou jednorázovou odměnu jako odměnu za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu ve smyslu § 134 zák. práce. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, konstatoval, že se jedná o nenárokovou (fakultativní) složku platu zaměstnance uvedenou v § 109 odst. 3 zákoníku práce, která se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou. V tomto směru soud prvního stupně dodal, že žalovaná je , právnická osoba, zřízenou rozhodnutím zřizovatele – , území, (viz § 109 odst. 3 písm. d/ zák. práce). Nenakládala-li žalovaná s předmětnou odměnou jako s nárokovou složkou platu žalobkyně a jako takovou ji nezohlednila při výpočtu průměrného výdělku žalobkyně podle § 351 a násl. zák. práce za období od , měsíc, do , měsíc, , rok, , v rozporu se zákonem krátila žalobkyni na jejích mzdových nárocích.4. Proti rozsudku se odvolala žalovaná, přičemž brojila vůči výroku o věci samé a na něm závislému nákladovému výroku. Soudu prvního stupně vytýkala, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že v důsledku toho spočívá rozsudek na nesprávném právním posouzení věci. Přednesla, že soud prvního stupně pustil ze zřetele, že na závazné rozhodnutí Ministerstva , podezřelý výraz, o poskytnutí jednorázového neinvestičního finančního příspěvku se vztahuje zásada presumpce správnosti. Od této zásady se pak odvíjí zásada legitimního očekávání příjemce ve správnost rozhodnutí o dotaci. Žalovaná v tomto směru poukázala na rozsudek , soud, ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ve věci, v níž byla příjemci dotace uložena sankce za porušení rozpočtové kázně, ačkoli byl příjemce dotace před jejím poskytnutím ujištěn o správnosti postupu. Soud prvního stupně se však závazností rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví pro žalovanou vůbec nezabýval a ponechal bez povšimnutí, že Ministerstvo zdravotnictví výslovně podřadilo odměnu pod ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zák. práce. Žalovaná se musela rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví bezvýhradně podrobit pod přímou hrozbou postihu pro porušení rozpočtové kázně neoprávněným použitím poskytnutých peněžních prostředků. Zdůraznila, že předmětná odměna byla vyplacena všem oprávněným zaměstnancům bez rozdílu a že jediným směrodatným kritériem zde bylo penzum odvedené práce za rozhodné období; kritérium úspěšného splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu ve smyslu § 134 zák. práce zde nehrálo žádnou roli. Žádala, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žaloba bude zcela zamítnuta.5. Žalobkyně se s napadeným rozsudkem ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. Přednesla, že žalovaná ve svém odvolání nečiní rozdílu mezi dvojstranným vztahem mezi Ministerstvem zdravotnictví a žalovanou jako příjemcem jednorázového neinvestičního finančního příspěvku ze státního rozpočtu a mezi žalobkyní v postavení zaměstnance a žalovanou v pozici zaměstnavatele. Závaznost rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví již nedopadá na žalobkyni. Argument žalované o legitimním očekávání, opírající se o shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, považovala žalobkyně za nepřípadný a odtažitý od souzené věci.6. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a žalobkyni uznal povinnou nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem v částce , částka, a náklady odvolacího řízení ve výši , částka, . Na rozdíl od soudu prvního stupně přijal závěr, že předmětnou odměnu je třeba podřadit pod ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zák. práce, a nikoli pod ustanovení § 134 zák. práce, a to z důvodů vyjevených v odůvodnění pozměňujícího rozsudku.7. Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalované rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve kterém bylo rozhodnuto o nákladech řízení, odmítl a rozsudek , soud, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zaujal závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 243g odst. 1 o. s. ř.), že odměna přiznaná žalované, jakožto zaměstnankyni, která se podílela na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními vydanými vládou České republiky a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem zdravotnictví v době řešení epidemie Covid-19, a vyplacená z prostředků přidělených zaměstnavateli (žalované) a rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví na základě usnesení vlády č. , hodnota, ze dne , datum, , je odměnou poskytnutou podle § 134 zák. práce a jako taková je součástí platu a je nutné ji zohlednit při zjišťování průměrného výdělku žalované.8. Odvolací soud, vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, proto nově rozhodl tak, že napadaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.). V podrobnostech pak odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu.9. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně ubránila odvolání a následně se prosadila se svým dovoláním, vzniklo jí právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů těchto fází řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1, § 243g odst. 1 o. s. ř.). Ve fázi odvolacího řízení před vydáním zrušujícího rozsudku dovolacího soudu se náklady žalované skládaly z odměny jejího právního zástupce (advokáta) za poskytnutí placené právní služby za dva úkony (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem , datum, ) v sazbě po 2 380 Kč dvou paušálních náhrad jeho hotových výdajů po 300 Kč, náhrady za promeškaný čas 600 Kč, náhrady cestovních výdajů 1 648,64 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) 1 597,81 Kč, celkem 9 206,45 Kč. Náklady dovolacího řízení sestávaly z odměny advokáta za jeden úkon (sepis dovolání) ve výši 2 380 Kč, jedné paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč a složeného soudního poplatku 7 000 Kč (pozn.: náhrada za DPH této fáze řízení je zahrnuta do nákladů pokračujícího odvolacího řízení). Náklady žalobkyně v pokračujícím odvolacím řízení tvořila odměna advokáta za jeden úkon (účast na jed