19 Co 123/2025-231 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobou, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání nemovitých věcí ze zaniklého společného jmění účastníků, a to: pozemku parcela st. , hodnota, - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: , adresa, , č. p. 93, rodinný dům, stojící na parcele st. , hodnota, , a pozemků parcela , hodnota, - zahrada a , hodnota, - zahrada, v katastru nemovitostí zapsaných na LV č. , hodnota, , vedeném pro obec a k.ú. , adresa, u , právnická osoba, pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště , adresa, (výrok I) a kterou se domáhala zaplacení částky 300 000 Kč (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 47 102 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III).2. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 16. 1. 2023 domáhala vypořádání nemovitých věcí, spadajících do společného jmění účastníků zaniklého 14. 1. 2021 rozvodem jejich manželství a dále požadovala vypořádání práva společného bydlení ve společném domě , hodnota, částkou 300 000 Kč. Tvrdila, že v průběhu odvolacího řízení o rozvod manželství účastníků žalovaný žalobkyni donutil uzavřít dohodu o vypořádání jejich společného jmění výhrůžkou, že bude dle zákona otcem očekávaného dítěte, počatého s jejím tehdejší partnerem a nynějším manželem za trvání manželství účastníků. To si žalobkyně nepřála a v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek byla donucena podepsat dohodu, jež vycházela z ocenění nemovitostí částkou 2 500 000 Kč, ač skutečná cena činí 6 000 000 Kč. Po podpisu dohody vzal žalovaný odvolání do rozvodového rozsudku zpět. Dohodu proto žalobkyně považuje z uvedeného důvodu za absolutně neplatnou, a to i pro rozpor s dobrými mravy, když způsobuje hrubý nepoměr mezi tím, co získala žalobkyně a co získal žalovaný. Žalobkyně společný dům, kde účastníci vedli společnou domácnost, opustila jen s několika kusy oblečení, žalovaný jí následně zabránil ve vstupu zpět a společný dům užíval sám. Žalobkyně proto požadovala i vypořádání práva bydlení ve výši poloviny obvyklého nájemného za více jak dva roky, jež následně kvantifikovala částkou 300 000 Kč. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu s tím, že účastníci uzavřeli platnou dohodu o vypořádání společného jmění v prosinci 2020 za přítomnosti právních zástupců obou stran. Žalovaný dále zpochybnil tvrzení žalobkyně o okolnostech, za nichž opustila společnou nemovitost, a namítl, že tak učinila dobrovolně poté, co za trvání manželství účastníků navázala mimomanželský vztah s novým partnerem. Žalobou uplatněné nároky žalobkyně má žalovaný za zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., které nepožívá žádné právní ochrany. Okresní soud vzal za prokázané, že účastníci jsou bývalí manželé. Faktický rozpad jejich manželství proběhl v roce 2019, kdy žalobkyně odešla ze společné domácnosti k novému partnerovi. V roce 2020 proběhlo rozvodové řízení, které skončilo zánikem manželství, žalovaný se však proti rozsudku soudu prvého stupně odvolal. S odchodem žalobkyně se vyrovnával obtížně, nedokázal situaci přijmout a uchyloval se k verbálním, často vulgárním útokům na žalobkyni a jejího nového partnera, jimiž především narážel na skutečnost, že mu žalobkyně byla nevěrná, a rovněž předávání společné nezletilé dcery ke styku se stalo konfliktním. Některá jeho jednání se stala později předmětem šetření policie a přestupkového orgánu. V průběhu odvolacího řízení proti rozsudku o rozvodu manželství účastníci, oba zastoupeni advokáty, vyjednávali o vypořádání společného jmění. Oba účastníci, resp. jejich zástupci, v průběhu tohoto procesu taktizovali akcentací nevýhod procesní a životní situace svých klientů, tj. vysoký stupeň těhotenství žalobkyně s jiným mužem v dosud neukončeném manželství. Podpisu dohody, jak žalobkyně výslovně při jednání u soudu uvedla, nepředcházelo ze strany žalovaného žádné vyhrožování a k podpisu došlo za přítomnosti zástupců obou stran. Při vyjednávání se strany shodly na tom, že vlastnictví k nemovitým věcem a povinnost doplatit hypotéku připadne žalovanému, dále byla shoda na výši vypořádacího podílu, žalobkyně požadovala co nejrychlejší vyvázání z úvěrového vztahu, opakovaně řešeny byly lhůty k plnění. Nakonec byla 10. 12. 2020 dohoda stranami uzavřena a žalovaný téhož dne vzal odvolání do rozvodového rozsudku zpět. Následně oba účastníci své povinnosti z dohody splnili, hrubé chování adresované žalobkyni a jejímu manželovi ze strany žalovaného paralelně dále pokračovalo a v několika případech bylo předmětem oznámení Policii ČR. Z ustanovení § 765 odst. 2 o. z. je zřejmé, že zákon především předpokládá, že bývalí manželé v případě rozvodu manželství, pokud jde o jejich majetkové povinnosti a majetková práva, naleznou shodu, tj. že se na vypořádání zaniklého společného jmění dohodnou. Soudní vypořádání nastupuje tam, kde k dohodě nedošlo a jeden z účastníků to navrhne. V dané věci k uzavření dohody o vypořádání rozvodem zaniklého majetkového společenství účastníků dne 10. 12. 2020 došlo. Žalobkyně tvrdila, že dohoda nebyla uzavřena platně, když dovozovala absolutní neplatnost tohoto právního jednání v důsledku toho, že byla k uzavření dohody donucena, a proto že pro nepoměr vzájemných plnění dohoda odporuje dobrým mravům. Okresní soud uzavřel, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se žalovaný v souvislosti s uzavíráním dohody o vypořádání společného jmění z 10. 12. 2020 proti žalované dopustil přímého fyzického či psychického násilí, jímž by žalovaná zbavena vlastní vůle byla k podpisu dohody donucena. Nebylo ani prokázáno, že by žalovaný vůči žalobkyni užil hrozby, ať fyzického (tělesného), nebo psychického (duševního) násilí, jimiž by žalobkyni k projevení vůle, tj. k podpisu dohody přiměl. Je pravda, že žalovaný ještě před podpisem dohody žalobkyni, někdy i jejího partnera, urážel především SMS zprávami s vulgárními výrazy, to ale nesouviselo s vyjednávanou dohodou, nýbrž s nevěrou žalobkyně, s níž se žalovaný nedovedl důstojně a mužně vyrovnat. O tom svědčí fakt, že podobné chování žalovaný opakoval i po uzavření dohody o vypořádání společného jmění a není schopen se mu vyhnout prakticky doposud. Licitaci s odvoláním do rozvodového rozhodnutí soudu, resp. prodlužováním rozvodového řízení jako fyzický ani psychický nátlak hodnotit nelze, nejde ani o bezprávnou výhrůžku. Pokud žalovaný prodlužoval rozvodové řízení blanketním odvoláním, nešlo o něco, co by nebyl oprávněn udělat. Dílem šlo o jeho neschopnost adaptovat se v adekvátním čase na žalobkyní vytvořenou změnu v rodinném životě, možná i o snahu žalobkyni úplně neztratit či ji aspoň zkomplikovat založení nové rodiny, dílem o procesní taktiku, kterou však v opačném směru využívala i strana žalobkyně, když se přechodně rozhodla vyčkávat na rozhodnutí odvolacího soudu v rozvodovém řízení a ve vyjednávání nepokračovat. Okresní soud se dále zabýval námitkou žalobkyně poukazující na nepoměr vzájemných plnění vyplývajících z dohody. Otázka, zda hrubý nepoměr mezi výší majetkových hodnot, připadnuvších tomu kterému z manželů při vypořádání zaniklého společného jmění dohodou, zakládá neplatnost této dohody, když dle zákona podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné, byla v minulosti vyřešena dlouhodobě konstantní judikaturou vyšších soudů. Tato se ujednotila v závěru, že není neplatná dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kterou jeden z účastníků nabude podstatně menší podíl, případně se mu nedostane nic (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1247/2005). Obdobný závěr byl vyjádřen v poměrech právní úpravy účinné do 31. 7. 1998 v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 11, roč. 2000, str. 522. Ani v podmínkách právní úpravy aktuální nelze mít případnou nerovnost vzájemných plnění v dohodě o vypořádání zaniklého společného jmění za důvod neplatnosti či zásahu do obsahu právního jednání. Platný občanský zákoník je založen na individualistickém pojetí, zdůrazňuje autonomii vůle a vkládá odpovědnost za úpravu vztahů jednotlivce s okolím do jeho vlastních rukou. Protože tedy není možno učinit závěr, že dohoda účastníků o vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění z 10. 12. 2020 je neplatná, a žalobkyně se přesto domáhala nového vypořádání nemovitých věcí ze zaniklého společného jmění účastníků, žaloba v této části byla zamítnuta. Pokud jde o část žaloby týkající se náhrady za vypořádání práva bydlení, kterou žalobkyně požadovala ve výši obvyklého nájemného za dva roky ve výši 300 000 Kč, tento nárok nelze kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení. U společného jmění manželů není vztah mezi spoluvlastníky vymezen ideálním podílem, ale vyjadřuje rovné postavení manželů tak, že každý z manželů je vlastníkem celé věci. Právní vztahy bývalých manželů v době mezi zánikem společného jmění manželů a jeho vypořádáním nejsou zákonem výslovně upraveny