19 Co 193/2025-93 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Výše uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 870 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za období ode dne následujícího po podání žaloby do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalobci byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 73 628,50 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).2. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobce je jediným dědicem po zemřelé , jméno FO, , nar. , datum, . Dědictví bylo potvrzeno žalobci usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne 21. 5. 2024 č. j. , spisová značka, , které vydal notář , tituly před jménem, , jméno FO, . Předmětem nabytí dědictví z pozůstalosti nebyla tato pohledávka zůstavitelky za žalovanou ve výši 870 000 Kč. Žalobce tvrdil, že teprve po datu nabytí dědictví se dozvěděl o tom, že zůstavitelka poskytla žalované zápůjčku v uvedené výši, kterou žalovaná dosud nevrátila. Nejprve nekonkrétně uváděl, že tuto částku zůstavitelka poskytla žalované jakožto zápůjčku na koupi bytu v lednu 2021, když prostředky v plné výši si měla sama žalovaná převést z účtu zůstavitelky (k němuž měla dispoziční právo) na svůj účet u ČSOB, a.s.; k výzvě soudu později upřesnil, že na základě ústní smlouvy o zápůjčce ze dne 18.1.2021 bylo převedeno z účtu zůstavitelky 868 706,97 Kč, ovšem na účet žalované u Fio banky, a. s. Zbylá částka 1 293,03 Kč sice byla žalované rovněž poskytnuta, ovšem nikoli z toho účtu.3. Okresní soud nepřisvědčil námitce žalované, že není dána aktivní legitimace žalobce k podání žaloby, když zde již existuje pravomocné usnesení o dědictví; v tomto ohledu poukázal na konstantní judikaturu. Naopak přisvědčil námitce promlčení, kterou žalovaná vznesla po upřesnění žaloby. Vyložil, že mezi zůstavitelkou a žalovanou nedošlo ke sjednání výpovědní lhůty, resp. toto nebylo prokázáno, jelikož zápůjčka byla dne 18.1.2021 sjednána ústní formou. Smlouva o zápůjčce tedy mohla být v souladu s ustanovením § 2393 odst. 1 o. z. vypovězena v šestitýdenní lhůtě počínaje dnem 19. 1. 2021, která skončila dne 2. 3. 2021. Zápůjčka tak byla splatná dne 3. 3. 2021. V daném případě trvá promlčecí lhůta tři roky (§ 629 odst. 1 o. z.). Promlčecí lhůta tedy skončila dne 3. 3. 2024, přičemž smrt zůstavitelky, která zemřela dne 2. 2. 2024, neměla na průběh promlčecí doby vliv. Byla-li tedy žaloba podána dne 11.9.2024 a žalovaná řádně vznesla námitku promlčení, nemohlo být žalobci právo na zaplacení předmětné částky přiznáno. Pokud žalobce odkázal na ustanovení § 643 o. z. s odůvodněním, že v případě uplatnění pohledávky zůstavitelky za třetími osobami je dědici poskytnuta lhůta k uplatnění nároku, měl soud za to, že toto ustanovení dopadá pouze na ochranu věřitelů vůči dědicům a nikoli naopak, což podpořil především závěry z důvodové zprávy k tomuto ustanovení. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.4. Proti tomuto rozsudku se žalobce v zákonné lhůtě odvolal. Namítl především, že k námitce promlčení soud vůbec neměl přihlížet, protože ji žalovaná uplatnila teprve podáním z 25. 2. 2025 a týkala se „nového nároku žalobce“. Podle přesvědčení žalobce byla námitka vznesena žalovanou ke zcela jiným skutečnostem, než které byly předmětem žaloby. I pokud by tomu tak nebylo, dle žalobce soud prvního stupně nesprávně posoudil běh promlčecí doby. Žalobce sice připustil, že ustanovení § 643 o. z. chrání věřitele vůči dlužníkovi tak, aby tito věřitelé měli možnost se i po úmrtí dlužníka domáhat svého nároku po dědicích, nicméně obdobná ochrana musí být poskytnuta rovněž věřiteli – dědici vůči dlužníkovi. Analogicky je tak třeba posoudit i situaci, kdy dlužník má dluh vůči zůstavitelce, která před uplynutím promlčecí doby zemře. Jestliže se dědic o pohledávce dozví až po skončení dědického řízení nebo v jeho průběhu, musí i jemu být umožněno uplatnit nabytou pohledávku v dodatečné lhůtě obdobně jako je tomu v ustanovení § 643 o. z. V opačném případě by byl dědic krácen na svých právech, neboť do potvrzení dědictví není aktivně legitimován k podání žaloby. Dále se žalobce domáhal použití ustanovení § 651 o. z., dle kterého platí, že „promlčecí lhůta neběží po dobu, dokud trvá vyšší moc, která věřiteli v posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožnila právo uplatnit“, ve spojení s ustanovením § 652 o. z., podle něhož „pokračuje-li promlčecí doba po odpadnutí některé z překážek uvedených v § 646–651 o. z., neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet“. Za takovou vyšší moc je dle žalobce možné považovat např. živelní událost, pohromu i aktuální nevyjasněnost ohledně osoby věřitele (typicky při právním nástupnictví) či nenadálou neschopnost věřitele uplatnit právo pro jeho náhlou a dlouhodobou životní indispozici (hospitalizace následkem dopravní nehody apod.). Dle žalobce se právě o tuto situaci v dané věci jedná. Pokud tedy soud rozhodl, že nárok je promlčen, když promlčecí lhůta uplynula dne 3. 3. 2024, aniž by jakkoli zohlednil skutečnost, že zůstavitelka zemřela před jejím uplynutím, posoudil běh promlčecí lhůty nesprávně. Nakonec žalobce vytkl okresnímu soudu, že se vůbec nezabýval jeho tvrzením, dle kterého je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Měl za to, že ze spisu plynou pochybnosti ohledně jednání žalované, která nejprve tvrdila, že žádné prostředky od zůstavitelky neobdržela, následně, když byly předloženy výpisy z účtu prokazující poskytnutí zápůjčky, svá tvrzení upravila tak, že jí prostředky byly zůstavitelkou darovány. Dne 24. 2. 2022 se přitom snažila vylákat ze zůstavitelky podpis na čestném prohlášení, dle kterého měla být částka 870 000 Kč žalované zůstavitelkou darována. Tuto listinu však zůstavitelka podepsat odmítla. Podle přesvědčení žalobce bylo jednání žalované účelové, vedené ve snaze vylákat ze zůstavitelky podpis k nepravdivému prohlášení, navíc zůstavitelce nebyla vrácena ani část zapůjčených prostředků. Z toho důvodu je podle přesvědčení žalobce rozpor s dobrými mravy dán. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.5. K odvolání žalobce se žalovaná vyjádřila. Připomněla, že námitku promlčení lze vznést kdykoli, tedy až do rozhodnutí odvolacího soudu; podle přesvědčení žalované byla námitka vznesena řádně u jednání okresního soudu a byla zcela konkrétní. Ohledně ustanovení § 643 o. z. se ztotožnila s hodnocením okresního soudu; nadto měla za to, že žalobce v době projednávání dědictví žádný informační deficit netížil. Nikdy nevysvětlil, proč tvrzená pohledávka nebyla projednána v dědickém řízení – tedy kdy a jak se o ní vlastně dozvěděl. Žalovaná již uvedla, že dle jejího názoru žalobce připravoval zůstavitelce přípisy z 30. 8. 2023, jimiž jí měla zůstavitelka vyzývat k vrácení půjčky (nadepisoval obálku, doplňoval určité údaje v listinách – k čemuž žalovaná navrhla provedení důkazů znaleckým zkoumáním), byl tedy seznámen s jejich obsahem. Není proto přiléhavá jakákoli argumentace o vyšší moci a žalobcem uvedená ustanovení o stavení promlčecí doby se nemohou uplatnit, jelikož o zápůjčce žalobce věděl již v té době. K otázce rozporu s dobrými mravy žalovaná uvedla, že to byl především žalobce, kdo nesprávně vymezil skutkový děj, který neodpovídal skutečnosti, k čemuž žalovaná původně zvolila přiměřenou procesní obranu, tedy popřela, že by finanční prostředky, kde uvedl žalobce chybné datum a číslo účtu, obdržela – což byla pravda. Teprve po změně žaloby a uplatnění nového nároku uvedla žalovaná všechny relevantní okolnosti k dané věci a vyjádřila se k nově vymezenému skutkovému ději (jiná částka, jiné datum, jiné číslo účtu). Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a žalované přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala osoba oprávněná a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.) přezkoumal rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205 odst. 2 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Okresní soud provedl ve věci dostatečné dokazování, důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich i správný skutkový stav (§ 120, § 132 a § 151 odst. 3 o. s. ř.). Rovněž jeho závěry právní jsou správné. Odvolací soud proto rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně výroku o nákladech řízení, který je taktéž správný. Pro stručnost odkazuje i na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožňuje. Pouze pro úplnost a s ohledem na odvolací námitky dodává a zdůrazňuje následující:8. V posuzované věci žalobce nejprve netvrdil, že zůstavitelka poskytla žalované zápůjčku peněžních prostředků ve výši 870 000 Kč za účelem koupě bytu, uvedl nekonkrétní dobu převodu prostředků (leden 2021) na bankovní účet žalované vedené u ČSOB, a. s., s tím, že k bankovnímu účtu zůstavitelky měla žalovaná dispoziční právo od února 2020. Žalovaná měla použít