21 Co 11/2025-74 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným vyklidit dům č.p. , hodnota, stojící na pozemku parc. č. st. , hodnota, a pozemek parc. č. , hodnota, , Anonymizováno, – zahrada, vše v obci a katastrálním území , adresa, . Žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení, a to každému ze žalovaných 7 260 Kč, k rukám , Jméno advokáta, do 3 dnů od právní moci rozsudku.2. Žalobce se domáhal vyklizení domu čp. , hodnota, s pozemky ve , adresa, . Uvedl, že je výlučným vlastníkem nemovitostí. Se žalovanou v minulosti žil v družském poměru, který skončil v roce 2017 a žalovaný je společným synem žalobce a žalované. Je již zletilý, kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu je žalovaná jeho opatrovnicí. Po rozchodu žalobce a žalované oba žalovaní v domě žalobce zůstali. Žalovaní odmítli nemovitosti vyklidit s tím, že žalobce má k žalovanému zákonnou vyživovací povinnost. Žalobce k této obraně poukazoval na to, že žalovaný pobírá kromě výživného od žalobce invalidní důchod a příspěvek na péči 4. stupně. Žalovaná jako opatrovnice, která disponuje s penězi žalovaného, mu má zajistit adekvátní bydlení. Oba žalovaní v domě žijí bez jakéhokoli právního titulu a neplatí žádné platby související s bydlením. Žalovaná má navíc ve Dvoře Králové k dispozici svůj vlastní byt, kam se může přestěhovat. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Namítali, že žalovanému svědčí právo na bydlení v předmětné nemovitosti na základě toho, že žalobce má vůči němu vyživovací povinnost. Žaloba je navíc vůči oběma žalovaným v rozporu s dobrými mravy. Uvedli, že žalovaný trpí duševní poruchou trvalého rázu – středně těžkou mentální retardací. Je nevidomý, má jen minimálně rozvinutou řeč, neumí psát, je osobou zcela nesamostatnou, závislou na pomoci druhých – zejména pak své matky – žalované. Sporný dům byl přestavěn pro potřeby žalovaného z příspěvku na úpravu nemovitosti ve výši 150 000 Kč, který byl poskytnut ze strany Městského úřadu ve , adresa, . Připomněli, že když okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2023 č. j. , spisová značka, tak, že výživné žalobce pro žalovaného snížil na částku 500 Kč měsíčně, vzal v potaz skutečnost, že žalobce plnil svou vyživovací povinnost i tím, že žalovanému umožňoval bezplatné bydlení v domě. Připustili, že žalovaná vlastní malý byt o velikosti 1+1, který je v dezolátním stavu. Žalovaný není schopen provádět sebeobsluhu, hygienu ani jakoukoliv běžnou činnost bez cizí pomoci. Sociální zařízení v předmětném bytě je tak malé, že se tam stěží vejde jedna osoba. Krom toho není u domu možnost parkování auta ani garážování rozměrného elektrovozíku, který je používán na přepravu žalovaného. Dodali, že žalovaná žalobce žádala o uzavření nájemní smlouvy, ale ten něco takového odmítá, proto kompenzaci od žalované obdržel v režimu bezdůvodného obohacení. Okresní soud nejprve řešil otázku, zda žalovanému svědčí právní titul pro užívání sporných nemovitostí. Uzavřel, že žalobci trvá vyživovací povinnost k žalovanému (podrobně se trváním vyživovací povinnosti zabýval Krajský soud v , adresa, v rozsudku ze dne 19. 5. 2020, č.j. , spisová značka, ). Nebylo přitom tvrzeno ani prokázáno, že by u žalovaného od vydání rozhodnutí došlo k takovému zlepšení zdravotního stavu, z něhož by bylo možno dovozovat, že žalovaný v současné době již je schopen sám se živit. Obsahem vyživovací povinnosti žalobce je i umožnění užívání domu č.p. , hodnota, ve , adresa, ulici k bydlení žalovanému za účelem uspokojování jeho bytové potřeby. Nelze tedy dovodit, že by žalovaný nemovitosti žalobce užíval bez právního důvodu, naopak zde existoval a existuje právní důvod pro užívání nemovitostí žalovaným. Tato skutečnost sama o sobě brání vyhovění žalobě ve vztahu k žalovanému. Okresní soud dodal, že i kdyby zde nebyl právní důvod pro užívání nemovitostí na straně žalovaného, bylo by nutno dovodit, že výkon práva žalobce v tomto případě odporuje dobrým mravům. Uzavřel, že zde neexistují žádné okolnosti, pro které by se žalobce mohl legitimně domáhat vyklizení nemovitostí žalovaným. Zdravotní stav žalovaného je nezměněný. V domě č.p. , hodnota, ve , adresa, ulici bydlí od dětství, je na toto prostředí zvyklý. Dům měl být ostatně v minulosti dle tvrzení žalovaných kvůli potřebám žalovaného stavebně upraven. Žalovaný je zcela odkázán na péči třetích osob, přičemž tuto péči mu poskytuje výlučně žalovaná, naopak žalobce se na faktické péči o syna přinejmenším od roku 2017 osobně nijak nepodílel ani nepodílí. Právě umožnění užívání nemovitostí žalovanému tak je zásadní formou plnění vyživovací povinnosti ze strany žalobce. Pokud se žalobce jednostranně rozhodl k tomu, že vyživovací povinnost tímto způsobem plnit nebude, aniž by se jakkoliv zajímal o to, jak bude žalovaný do budoucna svoji bytovou potřebu uspokojovat, pak nelze než dovodit, že postup žalobce odporuje dobrým mravům. Právně odlišný je stav v případě žalované, které nesvědčí žádný neodvozený právní důvod pro užívání sporných nemovitostí. Na straně druhé celodenně zajišťuje veškerou péči o žalovaného, který je na tuto péči zcela odkázán a neobejde se bez ní. Poskytováním této péče žalovaná plní svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči synovi. Plnění vyživovací povinnosti žalované vůči synovi tak je podmíněno možností sdílet společné bydliště. Je-li poskytování péče podmíněno společným bydlením a svědčí-li žalovanému právo na bydlení, pak lze dovodit, že odvozeně svědčí i žalované. I kdyby neobstála tato úvaha, bylo by nutno zkoumat, zda výkon práva žalobce i v tomto případě neodporuje dobrým mravům. Přitom by bylo nutno brát v úvahu i další skutečnosti, které by, dle žalobce, měly jít k tíži žalované. Předně jde o skutečnost, že žalovaná vlastní bytovou jednotku ve , adresa, , dále pak skutečnost, že žalovaná žalobci za bydlení v domě č.p. , hodnota, ve , adresa, ulici dobrovolně neposkytuje odpovídající finanční plnění. Okresní soud dovodil, že i v případě uplatnění práva žalobce vůči žalované jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že eventuální zamítnutí žaloby vůči žalovanému a současné vyhovění žalobě vůči žalované by bylo zcela iracionální. Ve svých důsledcích by vedlo k tomu, že by i žalovaný musel sporné nemovitosti vyklidit, protože by sám ve stávajícím bydlišti zůstat nemohl. Po žalovaných nelze za situace, kdy žalovanému svědčí právní důvod pro užívání sporných nemovitostí, spravedlivě požadovat, aby se přestěhovali do bytu ve vlastnictví žalované, který není přizpůsoben potřebám žalovaného a ve kterém by si žalovaný se zřetelem ke svým zdravotním problémům pouze obtížně zvykal. Okresní soud připustil, že počínání žalované, která sporné nemovitosti užívá i pro uspokojování své bytové potřeby, aniž by za to poskytovala protiplnění, není v souladu s dobrými mravy. Žalovaná by si v tomto směru vůči žalobci měla počínat takovým způsobem, aby se žalobce svých nároků nemusel domáhat soudní cestou.3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce. Nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně. Připomněl, že jeho vztah se žalovanou skončil v roce 2017. Tvrdil, že žalovanou několikrát vybízel k tomu, aby si našla jiné bydlení a vystěhovala se z jeho domu. K tomu nikdy nedošlo a žalovaná se v domě chovala a chová tak, jako by jí zcela patřil, takže žalobce nemůže dům užívat a vykonávat své legitimní vlastnické právo. Není vůbec možné, aby v domě i nadále bydlel, a proto je nucen pobývat v nájemním bytě své současné manželky, když nájemní smlouva je uzavřena jen na dobu určitou do 30.11. 2025. Žalovaný je jeho synem a i když je zletilý, je omezen ve svéprávnosti, když není schopen činit skoro žádné právní úkony, a to vzhledem k jeho postižen. Opatrovnicí mu byla ustanovena žalovaná jako jeho matka, která však, dle názoru žalobce, má stejnou vyživovací povinnost k žalovanému jako žalobce a jako opatrovník má povinnost zajistit opatrovanci bydlení. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že si žalovaná plní svoji vyživovací povinnost osobní péčí o žalovaného. Poukazoval na to, že žalovaná za svoji péči pobírá odměnu ve formě příspěvku na péči 4. stupně. Tento příspěvek sice pobírá žalovaný, ale vzhledem k tomu, že se všemi jeho finančními prostředky disponuje žalovaná, používá tento příspěvek jako svoji odměnu a navíc je i ona zajištěna důchodem. Dovozoval, že pokud má žalovaný nárok na to, aby mu oba rodiče poskytovali výživné, protože nikdy nenabude schopnosti se sám živit, pak by tuto povinnost měla plnit i žalovaná nikoli pouze žalobce. Připomněl, že nález Ústavního soudu ze dne 24.7.2013 sp.zn. I ÚS 1996/12 sice hovoří o tom, že u zletilých dětí, které jsou omezeny ve svéprávnosti trvá vyživovací povinnost rodičů až do jejich smrti, bez ohledu na přiznání invalidního důchodu a sociální dávky, ale jen tehdy, kdy výdaje tohoto nesvéprávného zletilého dítěte přesahují výši jeho příjmů. Uvedl, že žalovanému je vyplácen invalidní důchod cca 20 000Kč, příspěvek na mobilitu cca 900 Kč, příspěvek na péči 4. stupně cca ve