22 Co 325/2024-81 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku , částka, v pravidelných splátkách po , částka, měsíčně, splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci s účinností od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku do zaplacení, pod ztrátou výhody splátek (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení další částky , částka, , dále 15% zákonného úroku z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úroku ve výši 27,33 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (výrok II), žalobkyni zavázal k povinnosti zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku v částce , částka, (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).2. Okresní soud po skutkové stránce zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Podle této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka , částka, , a žalovaný se tuto částku a sjednané úroky zavázal vrátit v 12 měsíčních splátkách po , částka, (celkem tedy , částka, ). Sjednaný úrok činil 113,25 % ročně, RPSN pak 195,11 %. Ve smlouvě byly sjednány různé smluvní pokuty. Žalovaný zaplatil pouze jednu splátku ve výši , částka, . Žalovaný při sjednávání úvěru nejednal v rámci své podnikatelské činnosti. Věřitelka prověřila úvěruschopnost žalovaného tak, že si od něj vyžádal doklady o výši jeho mzdy, která činila , částka, čistého měsíčně. Ohledně výdajů žalovaného vycházela věřitelka z toho, že tyto odpovídají životnímu minimu ve výši , částka, měsíčně a nákladům na bydlení ve výši , částka, měsíčně; výdaje nebyly nijak doloženy.3. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 a následujících zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném od , datum, (dále též „z. o sp. úv.“), zejména řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, což vyústilo v závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Proto lze žalobkyni přiznat pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného ve výši jistiny poskytnuté žalovanému, po odpočtu splátky, kterou žalovaný zaplatil. Dlužná částka tak představuje , částka, , kterou by žalovaný měl zaplatit v době přiměřené jeho možnostem. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně vysokou částku, umožnil okresní soud žalovanému tuto dlužnou částku splácet v pravidelných splátkách po , částka, měsíčně s účinností od měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Žalobkyně nemá právo ani na úrok z prodlení, neboť až rozhodnutím okresního soudu je založena povinnost žalovaného k placení dlužné částky a on se dostane do prodlení, pokud ve stanovené lhůtě dlužnou částku nesplatí. Proto okresní soud výrokem II svého rozsudku žalobu zamítl co do zbylé částky , částka, a co do požadovaných úroků a úroku z prodlení.4. Žalobkyně podala proti uvedenému rozsudku odvolání, a to výslovně pouze proti části výroku II, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žalobkyně nijak nezpochybnila právní závěr okresního soudu, že předmětná úvěrová smlouva byla absolutně neplatná z důvodů uvedených okresním soudem. Žalobkyně však měla za to, že má právo na úrok z prodlení z dlužné částky, neboť toto právo jí vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení nastává na výzvu věřitele. Žalovaný byl vyzván k zaplacení novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne , datum, , a nejpozději od , datum, tak byl žalovaný v prodlení. Proto žalobkyně navrhla, aby krajský soud změnil odvoláním napadenou část rozsudku okresního soudu tak, že v této části žalobě vyhoví.5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.6. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala přezkumu, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.7. Odvolací soud pro své následující úvahy ve vztahu ke sporovanému úroku z prodlení vycházel z právních závěrů soudu prvého stupně o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně v souvislosti s poskytnutím úvěru žalovanému řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 a násl. z. o sp. úv., a současně i z právního závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z tohoto důvodu. Tato závěry považuje krajský soud za zcela správné, a ostatně ani žalobkyně tyto závěry nijak nezpochybňuje, nicméně podle jejího přesvědčení nejsou překážkou přiznání úroků z prodlení.8. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , „důvodová zpráva k ustanovení § 87 z. o sp. úv. úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. , jméno FO, Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).9. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 z. o sp. úv. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. o sp. úv.. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“10. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný se dosud nemohl dostat do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, a proto mu zatím nevznikla ani povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení podle § 1970 o. z. Krajský soud proto odvoláním napadenou část výroku II rozsudku okresního soudu, jakož i závislý výrok o náhradě nákladů řízení, potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné.11. Protože žalobkyně byla se svým odvoláním neúspěšná a podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.